Vráťme se nyní zpět do dob, kdy Ježíš působil mezi lidmi a kterým pomáhal. Těmi lidmi jsou pořád ti, kteří stáli na okraji. V důsledku svého osudu, své viny, ale i předsudku jsou pokládání za vyvržené a poznamenané. Je dlužno připomenout, že Ježíšova slova a činy se omezují pouze na Izrael a první Ježíšovi misionáři dostávají pokyn:"Na cestu pohanů nechoďte a do míst Samaritánských nevcházejte. Ale raději jděte k ovcím zahynulým domu Izraelského." (Mt 10,5, n.). Ježíš zřejmě nemínil zaměnit představu království božího, omezeného na Izrael, za všelidskou ideu a přitom - prinicipiálně napadal a otřásal falešnou představou nezadatelných a prakticky nezrušitelných privilegií Izraele, které měl dědictvím po otcích ...
Jsou to nemocní, kteří podle dogmatu odplaty nesou svou nemoc jako trest za spáchané hříchy. Lidé posedlí, malomocní, vyloučení z lidské společnosti, pohané, kteří nemají podíl na výsadách Izraele, ženy a děti, které nemají přístup do shromáždění a počítají se za osoby druhého řádu, dlužníci, jimiž se pořádný člověk obezřetně vyhýbá. Na druhé straně v této souvislosti je nutné zdůraznit, že Ježíš neměl romantickou zálibu v "podsvětí", které neuznává hranici mezi dobrem a zlem, ospravedňuje hřích a karikuje spravedlnost. Neidealizuje martnotratného syna a nezlehčuje bezúhonné chování staršího bratra ("Aj, tolik let sloužím tobě a nikdy jsem přikázání tvého nepřestoupil"L 18,9 nn). Neironizuje důkazy zbožnosti, které vypočítává farizeus v chrámě (L 18,9 nn), ani sebevědomé prohlášení bohatého mládence: "Všeho toho (tj. božích příkázání) ostříhal jsem od mladosti své! (Mt 19,20). Ježíš dokonce nepopírá ani skrytou souvislost mezi vinou a údělem člověka (Mk 2,1 nn, L 13,1 nn), i když jindy zase takové směšování jednoznačně odmítá (J 9,1 nn) - odvěký mučivý problém teodicee se u něho prostě nevyskytuje. A právě proto nelze jeho postoj zjednodušovat a tvrdit, že byl "přehodnocením všech hodnot", "za programovou revoluci v oblasti mravních a sociálních měřítek".
Sám o tom hovořil takto :
"Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní. Nepřišel jsem volat spravedlivých ale hříšných" (Mk 2,17).
Jeho svoboda se neprojevuje, jak lze snadno vyvodit, abstraktní kritikou měřítek, ale samozřejmostí, a s níž bez jakýkoliv skrupulí vyhledává lidi, kteří ho potřebují a vrací jim čest.
A tak je třeba i chápat Ježíšovo stolování s celníky a hříšníky, pro které ho stíhá pohrdavý posměch:"Aj člověk zráč a pijan vína, přítel publikání a hříšníků!" (Mt 11,19).
Připomínám, že společné jídlo považovali Židé za nejužší formu společenství. Souvisel s otázkou pocty. Proto velmi záleželo na tom kdo má být pozván, komu naopak má být tato pocta odepřena a jak budou hosté u stolu rozmístěni (L 14,7 - 14). Ale šlo také o to, kdo je už předem nadobro vyloučen. Ani Ježíš se se nevyhýbá vžitým zvyklostem, přijímá pozvání, když jej poctí některý farizeus, a svým příchodem prokazuje poctu hostiteli (L 14, 1 nn, 7,36 nn). Ale stejně tak vstupuje jako host do domu celníkova (L 19,1 -10) a stoluje s hříšníky k pohoršení svých protivníků, kteří reptají: "Tento hříšníky přijímá a jí s nimi." (L 15.2).
Společenství u stolu je výraz humánního smýšlení. To se povznáší nad všechny konvence a předsudky a neodříká se opovržených. Ježíšova podobenství navazují na dávnou symbolickou funkci společného jídla pro úzké společenství s Bohem a pro mesiášský čas radosti (Mt 8,11, Mk 2, 16 nn, L 14.10 nn, Mt 22,1 nn).
Není to nutná souvislost, podle všeho, s představami mesiánské dogmatiky.
Pokračování
