Antika. Sókrates včera, dnes a zítra.

Podařilo se mi sehnat knihu Sókrates od Paula Johnsona, o kterém se říká v určitých kruzích, že nectí dějiny. No dobře, asi není sám, hlavně že má rád ty, o kterých píše knížky. Tak tedy o Sókratovi.

 Rámec k článku.

Miluji klasickou filosofii a to proto, že znala takové pojmy jako svoboda a rozum. Kdo víc se věnoval demokracii, než Aristotelés, ten prubířský kámen pro každého, kdo si začne s filosofií a má odvahu si číst ve věcných textech, jejichž náplň je nám, moderním lidem často nesrozumitelná. Zavrhli jsme metafyziku a složili křídla.

Ale Platónův svět idejí, který Aristotelés tak kritizoval, jsme nezavrhli, právě naopak. Oba velcí filosofové byli Sókratovi současníci. Platón obětoval všechno, aby se mohl stát Sókratovým žákem, ale on si ho zřejmě nevybral. Dal přednost Kritiásovi a Alkibiadovi, mužům, kteří jako politici vešli do dějin starověkých Athén, aby je navždy poznamenali svou lidskou stopou, neboť jejich jména se ocitla v sokratovských či platónských dialozích.

Jaký je rozdíl mezi Sókratem a Platónem?

Sókrates byl rozumný, praktický, realistický člověk a zajímal se o užitečnost, nikoliv dokonalost a toleroval nekonečnou různorodost lidské přirozenosti. Sókrates byl vyhraněný morální filosof a pojímá duši jednoduše jako nesmrtelnou a celistvou a  tak jí pojímali v budoucnosti i křesťané. A co může být na Sókratovi sympatické, pojetí jeho filosofie je populistické. To Platón byl vizionář, mystik, transcendentalista, básník, a co hůře frustrovaný básník. To ovšem v žádném případě neumenšuje jeho význam, neboť za sebou zanechal dialogy, v nichž ovšem jakoby mluví Sókrates s různými osobnostmi a snaží se jim ukázat jejich obraz v pomyslném zrcadle jejich duše.

Co si z jeho filosofie vybrat pro dnešek? Co je tak důležité?

Když si čteme v tisku názory našich politiků na životní úroveň, na reformy, které by chtěli provádět, na úroveň vzdělanosti a kvalifikace, což je rozdíl, na to, jak pojímat demokracii  jako společenské zřízení a její pilíře a probírá se svoboda slova a kam až může dosáhnout a kdy je třeba jí připnout povříslo, v řečtině Iségorie, najednou se cítíme doma; i po té celé řady století, které nás od Sókrata a antických Athén dělí. V demokratických Athénách končí svoboda slova v momentě, který ji odděluje od toho, v čem je svoboda slova neomezitelná a tam, kde je omezitelná,  kdyby se dotkla témat, která jsou před svobodou slova chráněná a nedotknutelná a pokud někdo překročí pomyslnou hranici, má problém, velký problém. Za tou hranicí je sama demokracie jako společenské zřízení, lidem uznávané božstvo a fungující orgány státu, které mají svěřeny obrovské pravomoci.

Co je spravedlnost, Trasymachosi? 

Sókrates pochybuje o athénských občanech, že znají to, co je spravedlnost, ale stále se jí domáhají. To je totiž ten antický problém, nikoliv současný (jsme přeci jenom o velký kus dál a jsme zkušenější, poučení dějinami), kumulace moci. Zřejmě při svých rozhovorech se Sókrates dopídil, že mnozí pokládali za spravedlnost něco, co ve skutečnosti bylo jejím opakem. A tak se jednou ptal sofisty Trasymacha: "Co je spravedlivé?" Trasymachos odpověděl: "Spravedlivé je to, co je silnějšímu prospěšné." V každé společnosti", říká, "jsou pravidla definující, co je spravedlivé a co nespravedlivé, určována vládnoucí elitou, nejsilnější složkou společnosti podle jejich zájmů. Z dalších úryvků  je možné vyrozumět, že Sókrates si myslí, že každý problém by měl být hodnocen podle konkrétní situace a že ctnostnému člověku nečiní potíž rozlišit mezi spravedlností a nespravedlností. Naléhavě a opakovaně říká? "Spravedlivé jednání má přednost před jakýmkoliv ohledem. Je lepší, praví, něco vytrpět, ba i smrt, než konat nespravedlivě."

O dvě generace později praví Isokratés ve svém díle Panathenaikos : "Vítězství dobytá porušováním spravedlnosti jsou mnohem opovrženíhodnější než morálně spravedlivé porážky".

Jedním z řeckých názorů běžných v Sókratově době bylo, že spravedlnost je určitá forma vlastního zájmu,  Kdyby se nějakého Řeka v Athénách otázali: "Kdo je spravedlivý člověk?", odpověděl by !Člověk, který činí dobro svým přátelům a zlo svým nepřátelům.To by ovšem Sókratés odmítl, :Spravedlivý člověk je zajisté ten, kdo činí dobro svým přátelům, ale také činí dobro těm, kdo mu ukřivdili, čímž se snaží získat si nepřítele za přítele."

Zákon odplaty

Zákon odplaty, to je téma  pro všechny starověké společnosti od Sumerů, Izraelců a následných společností k Římanům se vlní zákon odplaty jako rudá niť dějinami. Ale my jsme nyní v antických Athénách a všimněme si, c na zákon odplaty říká Hésiodos: "Pokud s tím značně nepřítel, že ti říká nebo působí něco zlého, musíš mu t vrátit dvojnásobně". Nuže, Hésiodos šel už dále, než Tóra. Ježíš pak mluví o nastavení druhé tváře. Ovšem Sókratés přišel se svým stanoviskem o odplatě tehdy, kdy otázka odplaty byla ve veřejné politice v postavení naléhavé důležitosti a půdu pro ni připravil Eurípidés roku 431 př. n.l. svým dílem Medea, které je i pro dnešního člověka, příliš velká kláda; o co jde? Eurípidés chce asi ukázat, že pokud je odplata (pomsta) přijímána jako princip spravedlnosti, je v praxi nesmírně obtížné zjistit, aby odveta byla úměrná zločinu. Sókrates Euripidovi pomáhal nejméně s jednou hrou. Možné, že v následující citaci je Sókratovo přiložené slovo.

Medea praví, že se domáhá "spravedlivé odplaty s Boží pomocí", ovšem pak připouští, že se odvážila vykonat nejbezbožnější čin. Slovo bezbožný je zde podstatné, protože naznačuje, že celá myšlenka "spravedlivé pomsty" je možná bezbožná. 

A tak, celá otázka vyvstala v nejnaléhavější podobě ve skutečném světe války a politiky a Athény se musely rozhodnout, jak naloží s městem Mytilenou, hlavním městem ostrova Lesbos, které se proti Athénám vzbouřilo. Nyní bylo okupováno athénskými vojáky a athénský sněm se měl zabývat otázkou jeho potrestání. Obvykle Sparta a Athény uměly být kruté při výkonu toho, co považovali za spravedlnost; prováděly masakry v čele s vojenskými veliteli jednajícími podle svého uvážení. 

Pod vlivem řečnického umění demagoga Kleóna byl přijat návrh nařizující veliteli bez soudu popravit všechny dospělé muže v Mytileně a poslat všechny ženy a děti do otroctví. Tento pokyn k vyvraždění čili genocidě vydaný demokraticky po rozpravě je v řecké historii a v historii vůbec ojedinělý. Ale pak pokračovala diskuse: o to někdy jindy.

Sókratovo odmítnutí odplaty bylo nejvýznamnější praktickou událostí jeho filosofického života a rovněž bylo jednou nejdůležitější událostí v dějinách filosofie.

Zdroj: Paul Johnson. Sókrates. "Člověk pro naši dobu"

ISBN 978-80-7485-082-0.