Antika: Lukiános, šlehy a úsměvy.

Římané a Řekové měli smysl pro humor a myslím, že se rádi smáli a špičkovali mezi sebou či se hádali v senátu, což je ta horší stránka těch římských věcí, jak je můžeme zjistit z římských dějin. Jsme však lepší, než oni? 

Lukiános ze Samosaty

Lukiános byl rodilý Syřan ze Samosaty, města ležícího na horním toku řeky Eufratu- Narodil se kolem roku 120 n.l., tedy v době, kdy římská říše dosáhla svého největšího rozpětí a kdy prožívala období poměrného klidu a blahobytu. Obdivujeme jeho nádech ironie, lehkost vyjadřování, schopnost podávat myšlenky tak, aby jim čtenář snadno porozuměl. Jeho božské postavy jsou většinou bytosti, které není třeba brát vážně, a samozřejmě hůře na tom jsou bohové cizorodí, ať už ať už egyptští ve svých zvířecích nebo polozvířecích podobách, ať perský Mithrás, který nezná kulturní řeč Předního východu – to znamená právě řečtinu.

V manippských satirách se Lúkiános jeví jako přesvědčený stoupenec kynické filosofie, zavrhující jakékoli lidské potřeby. Menippská satira byla Lukiánovi pouze prostředkem k tomu, aby získal pozornost konzumentů své literatury. Nejblíže však měl k epikureismu.

Úvodní slovo

Nemusíme však mít strach: vždyť máme jako mocný lék proti takovým věcem – tj. pověrám – pravdu a ve všech směrech působící zdravý rozum, takže budeme-li ho používat, nic z těch jalových a duchaprázdných myšlenek nás nepostraší.

Bylo to ve 2. Sto. Př, n.l. tedy v době, kdy tomu bylo už půl tisíce let, co Alexandr Veliký svými výboji na Předním východě otevřel dokořán době helénské, řecké kultury a civilizace do širých krajů dříve podrobených perské vládě – ale zároveň vlivu orientálních představ a idejí na řecké myšlení: hovoříme proto o kultuře helénistické, která řeckým jazykem šířila myšlenky vzniklé ze střetání rozmanitých  - někdy roztodivných . myšlenkových proudů-

Ale bylo tomu také dobrých dvě stě let, co Řím vstupem svých armád, které postupně zabíraly jednu východní krajinu za druhou, vytvořil novou politickou skutečnost, která měla mít vliv na celý antický svět: sjednotil země ležící kolem Středozemního moře až hluboko do evropského vnitrozemí pod jednou, jednotnou správou; to umožňovalo, že se stále více obohacovaná helénistická kultura mohla šířil i daleko na západ – až k Atlantskému oceánu a na velké ostrovy v něm.

Lúkiános. Sněm bohů. – výběr z tectu kapitoly.

Nechte už toho hulákání, bohové, i shlukování a špitání po koutech, protože nelibě nesete, jestliže mívá mnoho nedůstojných účast na naší hostině. Dnes je kvůli tomu svolán sněm, každý ať přednese svůj názor a přednese svou stížnost veřejně! A ty, Herme, přečti vyhlášku podle předpisu.

Hermés:

Mlčte a poslouchejte! Kdo ze zplnomocněných bohů se hlásí o slovo? Na pořadu je otázka přistěhovalců a cizinců!

Mómos: 

Já, Mómos, jestli mi Die, dovolíš mluvit.

Zeus: To se povoluje už vyhláškou. Proto mého dovolení nepotřebuješ.

Mómos:

Pravím tedy, že někteří z nás se dopouštějí nepravostí, protože jim nestačí, že se sami z lidí stali bohy, ale domnívají se, že nevykonali nic významného a velkolepého, jestliže neprohlásí i své průvodce a služebníky za rovnoprávné s námi. Žádám, Die, abych směl promluvit s naprostou svobodou slova. Stejně bych to ani jinak neuměl, vždyť všichni vědí, že si zámek na ústa nedávám a že kritizuje kdeco, že projevuji veřejně své názory a nikoho se nelekám, ani neskrývám své mínění z ostychu. Proto mě někteří považují za protivu a udavače a přezdívají mi veřejných žalobníků. Ale když smím a podle vyhlášky i ty Die, mi dávíš odvahu, budu hovořit bez jakýchkoli servítků. 

Mnozí se totiž nespokojují tím, že mají sami účast na týchž zasedáních jako my a že spolu s námi hodují jako bratranci Pantheonu - Aktatión a Learchos lidmi nejbědnějšího osudu.  Od té doby, co jsi ty, Die, otevřel takovýmhle dveře a obrátil ses ke smrtelným ženám, všichni tě napodobí, a to nejen bohové, ale - to je vrchol hanby - bohyně! 

Zeus:

Nemluv mi, Móme, o Ganymédovi! Rozčílím se, urazíš-li toho chlapce klevetami o jeho původu!

Mómos:

Pak tedy neřeknu nic o orlovi, že i ten je na nebi, že sedí na královském žezle a div, že ti na hlavě nevyvádí mláďata, natolik se cítí bohem. Či také toho pomineme kvůli Ganymédovi? Ale co Attuis, Die, Korybás a Sanazios - odkud ti se mezi nás vetřeli? Anebo ten Peršan Mithrás, v tom kanduši a s tiárou - vždyť ani nezná řecky, takže ani nerozumí, když mu někdo připíjí! Potom, když ho vidí Skythové a Getové. Řeknou nám, abychom jim vlezli na záda, a sami si připisují nesmrtelnost a odhlasovávají za bohy, koho chtějí, tímtéž způsobem, jakým byl mezi nás nějak potají zapsán i ten otrok Zamolxis. Tohle všechno, bohové, by se ještě sneslo. Ale co ty, Egypťane s psí hlavou, zaobalený do lněného  plátna, co jsi vlastně zač. ty výtečníku, jakým právem ze sebe děláš boha, když štěkáš? A co má znamenat, že i tenhle strakatý býk z Memfidy je uctíván jako bůh, větší a má své proroky? Stydím se mluvit o ibisech a opicích, o kozlech a jiných mnohem směšnějších zjevech, které se kdovíjak protlačily z Egypta do nebe! Jen vy, bohové, můžete strpět, vidíte-li jak se jim lidé klanějí stejně jako vám. Ne-li více než vám: Či jak ty, Die, snášíš, když ti nechávají narůst beraní rohy? […].

Zajímavá antická literatura z doby helénismu dokáže nás pobavit i naší době. Problémy si nejsou tak vzdáleny, neboť jsme všichni stále stejní lidé.

Zdroj:  Lukiános: Šlehy a úsměvy. přel. a předmluvu napsal Ladislav Varel. Vyd. R. 1969.

L