Ani 64 let po smrti Jana Masaryka není zcela jasné, co se oné noci z 9. na 10. březen 1948 v jeho bytě v Černínském paláci přesně stalo. O jednom jsem však přesvědčena – Jan Masaryk sebevraždu nespáchal!
Nedávno jsem v londýnském muzeu Winstona Churchilla (Churchill Museum a Cabinet War Rooms) narazila na nedlouhý, ale důvěrně srdečný dopis, který Churchillovi za války napsal Jan Masaryk, tehdejší ministr zahraničí Benešovy exilové vlády. Připomněl mi dnešní neblahé už 64. výročí úmrtí Jana Masaryka, i jeho dosud nevyjasněné okolnosti. Mezi českou veřejností stále zaznívá otázka, jak Jan Masaryk zemřel a zda náhodou skutečně nespáchal sebevraždu. Protože jsem už před 14 lety jako novinářka o smrti Jana Masaryka psala, chci připomenout některé závažné okolnosti, které mi i po letech utkvěly v paměti. Inspiraci mi přinesl i nedávný dokument ostravské televize Krok do prázdna Jana Masaryka aneb Dokonalý zločin.
Jan Masaryk byl i v souvislosti s událostmi v únoru 1948 bezpochyby pod stále větším psychickým tlakem. Důvodem mohla být dramatizující se politická situace u nás - demise nekomunistických ministrů, ke které se Masaryk nepřipojil. (To mělo negativní odezvu jak v zahraničních médiích, tak u části české veřejnosti). Masaryk jistě cítil mimořádnou zodpovědnost - jak známo v roce 1937 slíbil otci, že zachová věrnost Edvardu Benešovi.
Ve zmíněném televizním dokumentu jeden ze svědků uvádí, že se Masaryk obával, aby Beneše nepotkal stejný osud jako bývalého protektorátního prezidenta Emila Háchu. Masaryk chtěl údajně z vlasti odejít, ale nechtěl nechat prezidenta Beneše samotného. Sebevraždou by však ani v tomto případě nic nevyřešil. Navíc necelé dva týdny před tragickou událostí (28. 2. 1948) vyskočil z okna jiný ministr Benešovy vlády – Prokop Drtina. Pádem se nezabil, ale těžce zmrzačil. Jan Masaryk podle některých svědků v reakci na tento politikův čin prohlásil, že takhle páchají sebevraždu jen pokojské.
Jedním z těch, kteří do posledních dnů svého života (2006) tvrdili, že šlo o demonstrativní sebevraždu, byl jeden ze čtyř tajemníků Jana Masaryka – Antonín Sum. Ten byl později, stejně jako mnozí jiní Masarykovi spolupracovníci, vyslýchán Státní bezpečností a na dlouhá léta uvězněn. Naskýtá se otázka, zda to nebyly právě výslechy, které se podepsaly na jeho přesvědčení. Ostatně podporování teorie sebevraždy je poměrně typické i pro několik dalších zaměstnanců, kteří pro Masaryka pracovali. Ovšem je nutno připomenout, že už jejich výběr na tato exponovaná místa byl přinejmenším ovlivněn tehdejšími bezpečnostními složkami.
Jak naopak v zachovaných svědectvích podotýkají lidé blízcí Janu Masarykovi, ministr špatně snášel fyzickou bolest, a pokud by se rozhodl pro sebevraždu, zvolil by spíše farmaceutika nebo zbraň. Řada svědků se také shodla na tom, že Jan byl velmi cudný a nikdy by nepáchal sebevraždu v pyžamu. Ostatně tento argument podpořil ve zmíněném televizním pořadu i psychiatr Cyril Höschl. Někteří svědkové argumentují tím, že oblíbený politik trpěl depresemi po matce. Příbuzní však takový způsob ukončení života nepokládají za odpovídající Janovu přístupu k životu.
Marcia Davenportová, americká novinářka a blízká přítelkyně Jana Masaryka, vydala v 60. letech knihu Jan Masaryk - Poslední portrét (u nás vyšla v roce 1991), na kterou sbírala materiály řadu let. Získané informace mj. konzultovala s odborníky, například z londýnského Scotland Yardu.
Opomenu-li osobní informaci, že Jan s Marcií plánovali společný život v Londýně, kam nejprve odjela ona a kam jí měl Masaryk ještě v březnu následovat, pokládám za důležitá další fakta, která v knize mluví proti sebevraždě.
Masarykovi bylo přes jednašedesát let. Vylézt na špatně dostupné okno v koupelně, které se navíc dalo jen velmi namáhavě otevřít, bylo pro něj podle Davenportové velice nesnadné. (Masaryk měl navíc v té době po pádu při výstupu z auta bolestivě zraněné rameno.)
Sebevraždě protiřečí i výkaly potřísněný okenní rám a pochopitelně i Masarykovo pyžamo. Nekontrolovatelné uvolnění svěracích svalů je příznakem mimořádného strachu a děsu, které se ho pravděpodobně zmocnily už v době, kdy přelézal okenní rám. Podle odborníků ze Scotland Yardu, které citovala Davenportová, a rovněž podle zkušeného psychiatra Höschla, takové příznaky se u sebevrahů prakticky nevyskytují.
Podle pitevní zprávy měl také Masaryk za nehty lak z okenních rámů, což opět svědčí o tom, že se snažil zoufale udržet a jeho výstup na okno byl vynucený vnějšími okolnostmi. Rovněž měl odřené břicho (zřejmě zraněné při pádu o římsu pod oknem) a poloha těla nasvědčovala tomu, že padal obličejem k oknu, ne zády ke zdi, jak by se od sebevraha dalo očekávat. Jeho tělo neleželo ani přímo pod oknem, ale vše nasvědčuje tomu, že Masaryk minimálně metr popošel po římse pod oknem, jako by hledal záchranu. Takovou možnost však římsa neposkytovala.
Ostatně sebevraždu vyloučil už před několika lety i forenzní biomechanik a soudní znalec Jan Straus, který se problematice pádů z výšky dlouhodobě věnuje.
Jan Masaryk nebyl zdaleka jediný, kdo upevňování totalitní moci zaplatil životem. Zemřela i celá řada dalších lidí, kteří s jeho smrtí nějaký způsobem souviseli. (Jejich seznamy je možné najít na internetu.) Někteří byli zavražděni, jiní spáchali sebevraždu (!) nebo byli v 50. letech popraveni. Pro člověka, který jen nahlédl do historie upevňující se stalinské moci, to není žádné překvapení.
Kdo tedy přinutil Jana Masaryka vylézt na okno a proč? Myslím, že situaci měla v režii sovětská tajná bezpečnostní služba, která u nás prosazovala Stalinovu politiku už od konce války. Určitě o tom mnohé věděl Valerij Zorin, zvláštní zmocněnec sovětské vlády a agent sovětské tajné policie v Praze. Zatímco v první chvíli se vyšetřování ujala kriminální policie, brzy byla z případu odvolána a vyšetřování natrvalo převzala StB. Při té příležitosti zmizela nejen řada dokumentů, ale i řada doličných předmětů, například nedopalky z cigaret v popelníku, které měly svědčit o cizí přítomnosti atd.
O co vlastně šlo? Obecně řečeno o upevnění vlivu Sovětského svazu a potažmo KSČ. Připomeňme jen vyjádření Jana Masaryka po návratu z Moskvy v červenci 1947: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ Před několika lety proběhla i televizí zpráva o bývalé sovětské agentce, jež uvedla, že se setkala se jmény lidí, kteří Jana Masaryka toho osudného večera přepadli. Když ji však chtěli vyšetřovatelé z Úřadu pro dokumentaci a zločiny komunismu vyslechnout, liknavostí ruských orgánů k tomu nakonec už nedošlo, protože žena zemřela.
Jistě by mohly mnohé vysvětlit i ruské archivy. Jejich brzké zpřístupnění se však zřejmě stále ještě nedá očekávat. Přesto věřím, že se jednou objasnění a pojmenování viníků dočkáme. Už kvůli památce Jana Masaryka.
