Králové, jak známo, aspoň ti pohádkoví, mívali zpravidla maximálně tři děti. Většinou samé syny nebo samé dcery, jinak by to nešlo. Kdejaký chalupník je mohl lehce trumfnout.
Chalupník Vachout, o kterém je v tomto příběhu řeč, měl dcery celkem čtyři, pokud dobře počítal. A protože jedna jako druhá byly po něm, mohl si být jistý, že jsou opravdu jeho. Chudák Vachoutová nad tím kroutila hlavou, protože nechápala, jak je možné, že ani jednou se jí nepodařila dcera, která by byla po ní.
Čtyři sestry, což je množství, na které se nezmohli ani Čechov ani Fanánek, byly skoro jedna jako druhá. Tedy aspoň první tři. Čtvrtá se v jedné věci lišila a dost ji to štvalo.
Když šly všechny čtyři na tancovačku, tři se nemohly dostat z kola, zato čtvrtá seděla bokem a mládenci ji přehlíželi jako velké širé rodné lány. Přitom se nedalo říct, že by snad byla ošklivá jako nádraží ve Vítkovicích o půl páté ráno nebo hloupá jako češtinářka, která bezskrupulózní udavače pokládá za oběti. Měla jiný výrazný handicap.
Byla zrzavá.
Zatímco její sestry měly vlasy barvy zralého obilí, vlasy na její hlavě měly barvu rezatého drátu. Nikdo netušil proč. Snažila se té barvy zbavit, máčela si vlasy v různých lektvarech, nic nepomohlo.
Byla z toho už zoufalá, zejména když se snažila usnout a její sestry za zdí bezuzdně flirtovaly s mládenci a pak si o tom dlouho do noci vyprávěly.
Nikdo totiž neznal písničku od Vládi Šafránka o tom, že to chce holku zrzavou s pihatou ozdobou, která se nebojí hejbnout hýžděmi. Zrzavá barva byla velký, zlý, nepěkný, ošklivá věc.
A jednoho večera se měl konat velký ples. Její tři sestry se strojily a líčily a připravovaly, když tu náhle si i jejich zrzavá sestra přinesla parádní šaty.
„Snad bys s námi nechtěla na ples?“ smály se ty tři. „Sedět na lavici můžeš i doma,“ řehtaly se na celé kolo.
„Však uvidíte,“ vykřikla zrzavá, „celý ples protančím, i kdyby pro mě měl přijít samotný čert!“
Sestry se jí smály, ale smát se přestaly, když viděly, že sotva ples začal, nakráčel do sálu vysoký statný charismatický mládenec v mysliveckém úboru. Přišel k jejich zrzavé sestře, natočil se správným způsobem, vytvořil dva melouny a zrzce začalo být horko pod push-upkou. Pak se mládenec otočil k ní zády, zavlnil zadkem, zrzka viděla dva kmínky a nemohla mu nepodlehnout. Okamžitě mu padla do náruče a tancovala s ním až do konce plesu jako smyslů zbavená.
Její sestry jen polykaly naprázdno závistí, neboť místní mládenci byli šikovní v jiných věcech, v tanci byli dost polena. Neznámý tanečník dával všem na frak.
Druhého dne si nejen její sestry, ale všichni ve vesnici špitali o tom, kdo že byl ten neznámý mládenec. Odpoledne seděly všechny čtyři sestry na lavičce před chalupou a tři si zrzavou dobíraly:
„Kde máš toho svého tanečníka? Proč nám ho neukážeš?“
„Tady,“ ukazovala zrzka na prázdné místo vedle sebe, „přece sedí. Copak ho nevidíte?“
„Ale tam přece nikdo není,“ řekla jedna z jejích blonďatých sester.
„To musíš být slepá, když ho nevidíš,“ odpověděla zrzka se smíchem a otočila se k prázdnému místu a ztuhla. Neznámý skutečně seděl vedle ní.
„Jsem tady,“ usmál se, „a přišel jsem si pro tebe.“
Zrzka se málem utopila v jeho hlubokých očích, pak si ale všimla, že mládenec ukazuje jen jednu nohu a tu druhou podivně schovává. Podívala se lépe a krve by se v ní nedořezal. Na druhé schované noze měl přímo epesní kopyto. Byl to zkrátka čert.
Všechny čtyři se ulekly, vyskočily a běžely do stavení, kde rodičům řekly, co se stalo. Rodiče se rovněž ulekli a přemýšleli, jak z této šlamastyky ven. Věděli, že čerta může zahnat jen člověk nevinný, který je úplně bez hříchu. Jenže ať přemýšleli, jak přemýšleli, nikdo takový je nenapadal.
„Snad pan farář,“ napadlo mámu, „ten by snad mohl pomoci.“
„To je nápad,“ zvolal chalupník, chytil zrzavou dceru za ruku a už si to s ní metelil na faru. Čert pochopitelně šel s nimi, nechtěl se své kořisti vzdát.
Pan farář byl naštěstí doma. Když otevřel, hned věděl, kolik uhodilo.
„Mě nezaženeš,“ zubil se na něj čert. „Zrzka bude moje, ani ty nejsi bez hříchu.“
„To je pravda,“ řekl pan farář těžce. „Když jsem byl pětiletý chlapec, poslal mě táta ke kupci pro zboží. Zaplatil jsem mu a kupec mi vrátil tři krejcary. Ty jsem si nechal a nevrátil jsem je tátovi.“
„Takže jsi kradl,“ zavýskl radostně čert. „Prohráls!“
„Počkej, pekelníče,“ mluvil pan farář pomalu, „za ty tři krejcary jsem si koupil brk, inkoust a pergamen. A víš, co jsem tím brkem namočeným v tom inkoustu na ten pergamen namaloval?“
„To je jedno,“ zavrčel čert netrpělivě, „hlavně mi už konečně dejte tu zrzavou rajdu.“
„Namaloval jsem kříž,“ řekl pan farář důrazně a podíval se čertovi přímo do očí.
Čert zaječel, zasakroval, zadupal a zmizel.
Chalupník si odvedl zrzavou dceru domů a myslel si, že všechno trápení už skončilo. Jenže neskončilo. Jakmile přišli domů, zrzka na místě omdlela a nebyla k probuzení. Dva týdny ležela v horečkách a její zrzavé vlasy jí postupně padaly z hlavy. Když spadl i ten poslední, máma jí ovázala hlavu šátkem.
Po dvou týdnech vstala jako znovu zrozená. Sundala šátek z hlavy a všichni strnuli v údivu. Její vlasy měly nyní barvu ryzího zlata.
Mládenci, kteří se točili kolem jejích sester, se začali točit i okolo ní. Ona si vybrala jednoho, na kterého si už dávno myslela. Ten byl rád, protože v ní získal vlídnou, klidnou manželku, která se s ním nikdy nehádala a nikdy mu neodmlouvala. A kdykoli jí něco takového šlo na jazyk, vzpomněla si, jak to naposledy dopadlo, když něco řekla v rozčilení. A proto prožila celý život v klidu, lásce a pohodě.
