Život knihomola

Pokud mě potkáte samotného ve veřejném dopravním prostředku, s pravděpodobností, která hraničí s jistotou budu držet v ruce knížku a zírat do ní.

Legenda praví, že někdy mezi čtvrtým a pátým rokem svého života (o přesném termínu se dodnes vedou spory) jsem jednoho krásného dne tak dlouho prudil svou babičku, až mi na velký papír napsala celou abecedu. S tím papírem jsem pak všude chodil tak dlouho, až jsem si všechna písmena zapamatoval a stal se notorickým čtenářem.
Z tohoto důvodu je pro mě nesnadné odpovědět na otázku, který je můj nejoblíbenější autor, neboť to je vždy ten, kdo vydává novou knihu. Obdobně i na otázku, jaké knihy rád čtu – tady je odpověď jednoznačná: jakékoli. Pro méně informované dodávám, že první knížkou, kterou jsem jako dítě ještě ani ne školou povinné, přečetl, byla kultovní vyhláška č. 100 o pravidlech silničního provozu.
Čas oponou trhl a jak jsem rostl, četl jsem čím dál víc. V místní knihovně jsem byl proslulý tím, že jsem se objevil, jednu hromadu knížek vrátil a s druhou odcházel. Své nejbližší okolí a příbuzenstvo jsem tím přiváděl k amokům a věta „On už zase čte!“ byla pronášena s podobnou dramatičností jako věta „Karel pije“ z toho seriálu, co vypadal jako méně povedená Ordinace v růžové zahradě.
A legenda opět praví – a tentokrát je pravdivá – že během letních prázdnin, kdy jsem nocoval v podkrovním pokoji ve svém domě téměř rodném, jsem vždy večer počkal, až dole zhasnou všechna světla. Měl jsem tak jistotu, že všichni spí. Pak jsem si teprve rozsvítil, vytáhl knížku a pustil se do čtení. Bavilo mě to. Dal jsem si normu přečíst takhle aspoň sto stránek a pak teprve jít spát.
Takhle jsem to ke své maximální spokojenosti provozoval několik dní a týdnů, až do chvíle, kdy se nečekaně otevřely dveře a v nich stála moje drahá máma. Zírala na mě jako na mimozemšťana a já si jí všiml až ve chvíli, kdy jsem otáčel stránku. Byl mi okamžitě udělen sprcuňk nejvyšší kategorie a důrazně mi bylo doporučeno, ať zhasnu a spím, což jsem – podotýkám, že nerad – následně učinil.
Následující ráno, když jsem scházel dolů po schodech, jsem slyšel, jak moje drahá máma o tomto momentu vypráví mým drahým prarodičům. Budiž řečeno, že celou událost popisovala tak dramaticky, že kdyby v tu chvíli stála na divadelním jevišti, tak nejen diváci v divadle, ale i okolojdoucí občané napětím ani nedýchají. Až došla k větě, kterou celé vyprávění zakončila: „A představte si to, on tam četl!!!,“ přičemž z toho, jakým způsobem vyslovila poslední slovo, bylo jasné, že kdybych zrovna v inkriminovanou chvíli šňupal kokain, byl by to mnohem menší společenský prohřešek.
Čtení mě pohltilo a nastalo období, kdy jsem četl vždy a všude, což vedlo mé okolí k naprosto iracionálním a – dámy prominou – nesmyslným výrokům typu „Nečti při jídle, budeš mít žaludeční vředy;“ přitom každý, jak tady jsme, víme, že člověk, který zvládá dělat dvě (číst a jíst) nebo dokonce tři (číst, jíst a koukat na hokej) věci najednou, je žaludečními vředy ohrožen mnohem méně než člověk, kterému tato superschopnost u druhých vadí.
Legenda praví, že jsem tenkrát zareagoval opět tak, jak odpovídá mé povaze. Dočetl jsem odstavec, polkl sousto, na svou drahou mámu jsem upřel pohled svých mo(u)drých očí a zřetelně a klidným hlasem odpověděl: „Milá maminko, zde dochází k politováníhodnému omylu. Já samozřejmě nečtu při jídle. Jak sama vidíš, namísto toho jím při čtení,“ načež jsem opět obrátil pozornost k psanému textu.
Není to tak dávno, stalo se to v průběhu tohoto roku, že si ke mně v metru přisedla zvědavá seniorka. Vnímat jsem ji začal až ve chvíli, kdy ke mně začala mluvit, protože jsem, modří už vědí, opět četl a okolí vnímal pouze periferně.
„To mě na vás zaujalo,“ pronesla ke mně bez nějakého úvodu, „že čtete normální knížku; já vidím spoustu lidí, jak koukají do mobilů a takových těch čteček a vy jste jediný, koho vidím s knížkou,“ a pokud jsem mohl posoudit, zatvářila se velmi zamyšleně.
Protože jsem rád, když mě někdo chválí (ostatně důvod k tomu mě chválit se najde vždycky), mile a vlídně jsem se na onu dobrou seniorku usmál a v jednou asi tak dvě a půl minuty trvajícím souvětí jsem jí osvětlil svůj kladný vztah ke knihám. Načež jsem se na ni opět vlídně usmál, zvedl hlavu, abych se ujistil o tom, že v následující stanici ještě nevystupuji, a opět se pohroužil do literatury.
A nejde jen o tuto seniorku. Svým nepřetržitým čtením přitahuji pozornost téměř kohokoli. Při přestupu z linky C na linku A dojdu na příslušné nástupiště, postavím se někde, kde očekávám, že budou dveře vagónu, a opět zírám do knihy. A stává se, že člověk stojící opodál stočí hlavu, aby viděl, co že to čtu. Ve voze samotném pak periferním viděním vnímám, že v řadě naproti mně jedna slečna zuřivě oběma palci ťuká do displeje telefonu, druhá po něm pouze prstem popojíždí a třetí ten telefon jen tak drží v ruce a – jak se říká u nás na Valašsku – zírá do blba. A ti, co nesledují mobil, nenápadně pokukují po tom podivínovi, který je pohroužený do knížky. A tím jsem, jak bystřejší pochopili, samozřejmě já.