Ze života odporných lidí měnících pohlaví

Ta zpráva měla razanci tornáda. Světová média se předháněla v tom, kdo ji zveřejní dříve a kdo ji lépe zvýrazní. Zemanovi jsou odporní lidé měnící pohlaví - něco takového se jen tak každý den nevidí.

Antonín Zeman se vrátil toho dne ze zaměstnání ve skleslé náladě a nebyl dalek nervového zhroucení. Během toho dne se totiž na všech světových zpravodajských webech objevila věta, která mu od základu změnila život. Ta věta zněla „Zemanovi jsou odporní lidé měnící pohlaví.“
Sám Antonín Zeman nevěděl, jak proti takovému nařčení protestovat. Sám se pokládal za řádného a spořádaného člověka a kam jeho paměť dosahovala, vždy měl jen jedno pohlaví a nikdy si ho neměnil. S nikým a za nic. A teď tohle.
„Jsme odporní lidé,“ štkala jeho žena Hermína Zemanová, „a navíc jsme podlí měniči pohlaví. Jak já k tomu přijdu? Dnes mi řeznice prodala jen odřezky, co nikdo nechtěl  a prohlásila, že když jsem odporný člověk a měním pohlaví, nemám na nic lepšího nárok. A co je to vůbec napadlo? Celá naše rodina žije slušně a spořádaně a pohlaví jsme nikdy neměnili, nebo ty o někom takovém víš, táto?“
„Kdepak,“ setřel slzu Antonín, „možná v Horních Husibrkovicích někdo takový... ale ne, Hermíno. Tam bydlí jenom jeden Zeman, Ratibor, a tomu je už 98 let. Ten je rád, že si dojde na záchod. Kdepak by ten asi měnil pohlaví? Jak my k tomu přijdeme! Celá rodina je pokládána za odporné lidi! Kde se to vzalo?“
Vtom zazvonil telefon. Oba sebou trhli, protože na pevnou linku jim už dlouho nikdo nevolal. Antonín vzal opatrně sluchátko.
„Haló?“ řekl.
„To jsou Zemanovi?“ ozval se cizí hlas.
„Ano, tady Zemanovi,“ odpověděl nervózně Antonín.
„Jen vám chci říct, že jste odporní lidé měnící pohlaví a měli byste se stydět,“ řekl cizí hlas a zavěsil.
„Co nás ještě čeká, táto?“ vzlykla Hermína.
„To je dneska hrozný den,“ ozval se ode dveří hlas jejich syna Huberta Zemana. Samotného Huberta pod vrstvou peří a dehtu nebylo ani trochu vidět. „Někdo napsal, že jsme rodina odporných lidí měnících pohlaví a spolužáci to četli a za trest mě takhle zřídili.“ A nebohý Hubert se odešel do koupelny pokusit o základní očistu.
„Tohle nebude samo sebou, mámo,“ povzdechl si Antonín Zeman. „Ještě aby se holce něco stalo. A kde vůbec je?“
„Tady jsem,“ ozvala se Ingrid Zemanová, o které zatím nebyla řeč, „musela jsem z tréninku šermu jít pěšky. Autobusák mě odmítl vzít do vozu, že odporné lidi měnící pohlaví nevozí.“
„Co teď? Ach, co teď?“ vzlykala Hermína Zemanová. „Odstěhovat se nepomůže, tu zprávu, že jsme odporní lidé měnící pohlaví, četli všichni a všude. Já už vím, táto! Požádáme o změnu příjmení. Necháme se přejmenovat! Na nějaké příjmení, které nemá tak zlou pověst.“
„Teda, mámo, ty jsi hlava,“ pochválil Antonín Zeman svou ženu a odešel k počítači, aby zjistil, co je k úřednímu přejmenování potřeba.
Zcela opačně vnímali stejnou situaci úplně jiní Zemanovi.
„Ha ha ha, to se povedlo,“ řval smíchy Marián Zeman a ukazoval na obrazovku monitoru. „Už to o nás vědí, že jsme odporní a měníme pohlaví, ha ha ha,“ a otřel si ruce od tlačenky do trička s nápisem „Jsem patřičně hrdý na svou odpornost.“
„No jo, táto, to je sranda,“ smála se jeho žena Stanislava, „měníme pohlaví už kdovíjak dlouho a ti pisálkové si toho všimli až teď, ha ha ha, zrovna si říkám, jak jsem dneska krásně vyměnila.“
„Čau,“ ozval se ode dveří jejich syn Maxmilián.
„Kde máš pohlaví?“ zeptala se ho podezíravě matka.
„Pohlaví?“ podivil se Maxmilián. „Vyměnil jsem ho s Pepou Hrdličkou za čtyři angličáky. Vždyť víš, mami, že pohlaví měníme pořád a já ani nevím, které to dneska bylo.“
„A jak teď budeš bez pohlaví?“ zhrozil se otec Marián.
„Jenom dnes,“ mávl Maxmilián rukou, „zítra mám slíbené pohlaví od Štefana, co k nám propadl, nabídl jsem mu za to čtyři čísla časopisu Zahrádkář z roku 1964.“
„Ha ha ha, to je gól,“ smáli se oba rodiče na celé kolo. „A pak že jsme odporní lidé, vždyť měnění pohlaví je pohoda.“
„No já nevím,“ vykoukla ze svého pokoje jejich dcera Božidara, „vyměnila jsem si pohlaví s Mařenou Pokornou a děsně to svědí, ta snad neví nic o hygieně, to je běs, toto, zítra chci svoje pohlaví zpátky.“
„Se pojďte najíst,“ rozhodla radikálně matka Stanislava.
„A co ty, mámo,“ nahodil u večeře Marián, „jak tobě šlo měnění pohlaví?“
„Já si ho taky dnes vyměnila, to víš, že jo,“ pousmála se Stanislava, „s mladou Hustolesákovou.“
„S tou jedenadvacetiletou?“ projevil až neuvěřitelný zájem Marián.
„Kdepak,“ mávla rukou Stanislava, „s tou sedmnáctiletou,“ a pozorovala jak Mariánovi zasvítily oči.
„Ty, mámo, to musíme v noci prověřit,“ pronesl Marián záhadně.
„Neodbíhej od tématu,“ plácla ho Stanislava přes ruku, která se sunula k jejímu klínu, „a s kým sis vyměnil pohlaví ty sám?“
„No,“ podrbal se Marián za uchem,  „dnes si nikdo moc pohlaví měnit nechtěl, ale nakonec jsem ukecal Vildu Česláka.“
„Tak to jo,“ pokývala hlavou Stanislava,  „už jsem se bála, že by se ti zachtělo prznit mladou Hustolesákovou. Ale takhle ji vlastně bude prznit Vilda Česlák, to mě zas až tak trápit nemusí.“
Celá rodina se ještě dlouho bavila a nahlas smála. A za jejich zády na displeji monitoru svítila věta:
Zemanovi jsou odporní lidé měnící pohlaví