Zbojníci

K valašským kopcům patřily odjakživa ovce a samozřejmě pastevci neboli ovčáci, kteří byli takoví čtveráci, že vypásali vičku i čočovičku. A zároveň na druhé straně patřili k valašským kopcům i zbojníci.

Jenže valašští zbojníci byli z úplně jiného těsta než legendární slovenský zbojník Jiří Jánošík. Valašští zbojníci byli mnohem krutější, brali nejen bohatým, protože okradeného nekádrovali. Brali všem a nebrali zajatce, takže okradený pravidelně končil i s životem.
V kopcích poblíž Liptálu pásali svoje ovce Juráš s Ondrášem. Oba byli zkušení ovčáci, takže měli stádo dobře vycvičené a mohli během dne fantazírovat. A jednoho dne to napadlo Juráše.
„Poslechni, Ondrášu,“ nahodil, „napadlo mňa zkusit pochytat zepár tých zbojníků. Šak když na nich půjdeme oba, tož jich pochytáme, přivedeme k šandárom, zbojníci skončijá v arestě a my možeme dostat nejakú tu odměnu.“
Ondráš sice vypadal, že spí, ale v hlavě mu to šrotovalo.
„Pravdu máš, Jurášu,“ řekl po chvíli, „šak tu počkaj, ja dojdu pro flašu páleného a napijem sa na to.“
Napili se a pak ještě a pak ještě, takže se nikdo nemůže divit, že toho večera se na lov zbojníků nevydali.
Na druhý den si na svoji rozpravu vzpomněli a tentokrát si dávali větší pozor. Vypili jenom půlku flašky, takže se mohli večer, poté, co zahnali ovce, vydat do lesů hledat zbojníky. A aby měli větší štěstí, šli každý jinou cestou.
Každou chvíli na sebe volali:
„Jurášu!“
„Co je, Ondrášu?“
„Už jich máš?“
„Ešče ne!“
A po chvíli z druhé strany:
„Ondrášu!“
„Co je, Jurášu?“
„Už jich máš?“
„Ešče ne!“
Už to vypadalo, že výprava na lov zbojníků bude neúspěšná, když se ozvalo mnohem hlasitěji:
„Ondrášu! Mám jich!“
„A kolik, Jurášu?“
„Kolem dvaceti, Ondrášu!“
„Tož jich přiveď, Jurášu!“
„Nemožu, Ondrášu!“
„A proč nemožeš, Jurášu?“
„Nechcú mňa pustit!“
Toho večera nedopadl lov zbojníků moc slavně a do salaše po Jurášovi a Ondrášovi nastoupili ovčáci Fanoš a Lojzek, kteří tolik po dobrodružství netoužili.
Jindy se vracel ze Vsetína mladý Ščúrala. Něco si vypil, proto šel trochu vratkou chůzí. Samozřejmě se bál zbojníků, protože věděl, že setkání s nimi nepřežije. A ještě ke všemu začalo pršet a netrvalo dlouho a místo pršení lilo jak z děravých necek. Ščúrala litoval, že se vydal na pozdní cestu, ale věděl, že musí dojít. Byl ale brzy promoklý až na kost a to mu na dobré náladě nepřidávalo.
Najednou se ocitl v místech, kde nikdy předtím nebyl. Asi si trochu sešel z cesty, ale stála před ním dřevěnice, ve které viděl svítit svíčku. Protože nevěděl, kde je, zabušil na dveře a za chvilku mu otevřela typická valašská stařenka.
„Dobrý večer, stařenko,“ pozdravil, „možu sa u vás schovat než to přende?“ a podíval se nahoru k nočnímu nebi, ze kterého padaly hektolitry vody.
„To ať ťa ani nenapadne,“ rezolutně ho odmítla stařenka, „toto je zbojnická koliba a jak přijdú zbojníci a najdú ťa tu, zabijú tebe aj mňa.“
„Tož ale mějte slitování,“ drkotal zuby Ščúrala. Tak se ještě chvilku hádali, až stařenka souhlasila.
„Tož poď,“ řekla mu, „ale neco za neco. Já ťa schovám tak, aby ťa zbojníci nenašli, ale musíš pak se mnú strávit vášnivú chvílu.“ A když viděla, že se Ščúrala netváří nijak nadšeně, žduchla do něj loktem a dodala: „Já su totiž zakletá princezna z rožnovského hradu a ty mi možeš pomoct, aby sa mi vrátila moja pravá podoba.“ To Ščúralu přesvědčilo.
Stařenka ho schovala do velké truhlice a přikázala mu, aby byl zticha. Okolo půlnoci se otevřely dveře a dovnitř se vevalilo dvanáct zbojníků. Ščúrala je viděl jenom dírkou po suku  a i tak z nich měl čirou hrůzu, že ani usnout v té truhlici nemohl. Zbojníci jedli, pili, řvali a nakonec usnuli.
Ráno se zbojníci nasnídali a odešli, že prý zkontrolovat terén a podívat se, kdo co kupuje nebo prodává, aby mu od toho ulehčili. A stařenka vypustila Ščúralu z truhlice.
„Moc vám děkuju, stařenko,“ říkal Ščúrala a hleděl ke dveřím.
„Ne tak rychle, šohajku,“ připomněla mu stařenka jejich dohodu, „víš, co ešče musíš zrobit.“
Ščúralovi se nechtělo, už by se radši viděl doma, ale věděl, že dané slovo zpátky nevezme, takže se nechal odvést do jedné místnosti a tam splnil stařenčino přání. Pak se na ni vyčerpaně podíval a zeptal se:
„Tož a kdy sa z tebe stane zas ta princezna?“
Stařenka se rozesmála na celé kolo a pak se zeptala:
„Šohajku, a ty máš kolik rokú?“
„Tož dvacet šest,“ řekl hrdě Ščúrala.
„A v tolikati rokoch ešče věříš na zakleté princezny?“ smála se mu stařenka, pak ho ještě pořádně postískala a nakonec vypustila ven a poradila, kudy se dostane domů.
Nebyl jsem u toho, ale svědci vypověděli, že Ščúrala tenkrát došel domů úplně šedivý a původní barva vlasů se mu už nikdy nevrátila.