Záhada zapomenuté bábovky

Motorový vůz řady 810, tento klenot českých tratí, stál ve své výchozí stanici a spokojeně si bručel. S vědomím, že v něm strávím nějakých 70 minut, jsem nasedl a usedl na jedno z dvojsedadel. Měl jsem jednoduchý plán.

Očekával jsem, že budu dělat všeho všudy tři věci. Sedět, číst knížku a poslouchat hudbu. Plán to byl skvělý, leč skutečnost mi přichystala neuvěřitelné překvapení.
Ve druhé nácestné zastávce totiž nastoupil pár, žena a muž. A usadili se na dvojsedadla přímo přede mnou. Žena zády ke mně, muž naproti ní. Zatímco muž vypadal, že jeho jediným plánem je dnešek nějak přežít, žena působila poněkud rozvrkočeně. A sotva jim průvodčí Anička prodala jízdenky, spustila žena dramatický monolog.
„No to se ti povedlo, můžeš být na sebe hrdý,“ začala a z tónu jejího hlasu vyznívalo, že se nejedná o pochvalu, nýbrž o vyšší stupeň zdrcující kritiky. Dlužno poznamenat, že žena se v hlasitosti nikterak neomezovala, takže ji všichni cestující slyšeli více než zřetelně.
„Celou dobu víš, že dnes jedeme přát mojí mámě k narozeninám,“ hlásala žena, zatímco strojvedoucí, dobře si vědom toho, že ho čeká několikakilometrový úsek bez zastávky, se docela odvázal a vyvinul třicetikilometrovou rychlost; ženin hlas však přehlušil i hukot motoru.
„A necháš mě se vrátit, abych zkontrolovala, jestli jsem zamkla,“ výskala žena tak, že legendární Viktorka u splavu byla proti ní zamlklá panenka z kouta, „tos mi nemohl říct, že jsem samozřejmě zamkla?“
Muž, který zrovna počítal stébla trávy na louce, kolem níž jsme projížděli, nezúčastněným hlasem odpověděl: „Myslel jsem si, že to víš, že jsi zamkla.“
Žena vytáhla hlas ještě o půl oktávy výš a riskovala nedomykavost hlasivek: „Jo tak ty jsi myslel? A co tě to napadlo myslet? Museli jsme pak kvůli tomu spěchat a umíš si představit, že by nám ten vlak ujel?“
„Vždyť jede další,“ odpověděl s povzdechem muž, který počítal chlupy na srsti jedné z krav, pasoucích se na horizontu.
„Jo, ale další jede až za hodinu a půl,“ zaječela žena a předmětné „ů“ ve slově „půl“ natáhla tak, že i starý vousáč Honza Werich by se se svým legendárním „sůl“ mohl jít vycpat. „A když pojedeme za hodinu a půl,“ zde opět to „ů“ natáhla na nepřirozenou délku, „tak k mámě přijedem pozdě. A to jsi mi taky mohl říct, když jsem šla kontrolovat, jestli jsem zamkla, ať odemknu a vezmu tu bábovku, co jsem pro mámu upekla. Jenže, holenku, tys mi to řekl, až když jsme byli skoro u nádraží,“ zaječela tak, že tři srnky, které běžely po louce, kolem níž jsme jeli, se zastavily v běhu a zděšeně koukaly k projíždějícímu vlaku; nehledě k tomu, že použít pro zastávku, v níž tato dvojice nastupovala, slovo nádraží je nebetyčný eufemismus. „A co asi chudák moje máma, když přijedeme pozdě a nestihneme oběd? Co na to chudák máma řekne, no?“
„Třeba se kvůli tomu pokadí,“ odpověděl nezúčastněným hlasem muž; zde je nutno zmínit, že místo posledního slova použil mírně expresivní výraz, který začíná na „pos“ a končí na „ere.“
„Co si to dovoluješ?“ vytáhla žena tak krásné tříčárkové cé, že i Céline Dion by zbledla závistí. „Jak to mluvíš o mojí mámě? Hned jak dorazíme, se jí omluvíš, rozumíš? Tohle ti nebudu snášet!“
Muž odvrátil svůj pohled od okna a na zlomek vteřiny se jeho oči setkaly s mými. Vyslal jsem k němu pohled plný soucitu a porozumění; měl jsem dojem, že lehce přikývl.
„Víš ty co, Růženo?“ řekl své ženě už ne tak nezúčastněným hlasem. „Jeď si tam sama, já to nemusím poslouchat. Čau,“ a využil toho, že vlak právě vjížděl do další zastávky, načež se protáhl mezi sedadly, aby ve chvíli, kdy vlak definitivně zastavil, zatáhl za madlo u dveří a byl okamžitě venku.
Žena zůstala na chvíli jako opařená. Bohužel jen na chvíli.
„No viděli jste to?“ rozječela se. „Co si to dovoluje? Místo, aby byl rád, že jsem si ho vzala a beru ho k našim, tak se chová takhle drze.“ Rozhlédla se a její pohled spočinul na mně. „A vy k tomu nic neřeknete?“ zeptala se.
„Vám je zbytečné cokoli říkat,“ odvětil jsem s povzdechem a konečně se pustil do čtení.