Záhada dřevěné kočky

„Mít chalupu patří k bontonu,“ uvědomoval jsem si už delší dobu. A pravidelně jsem vyjížděl různými směry po venkovských usedlostech a hledal optimální nemovitost.

Nespočítám, z kolika takových výletů jsem se vrátil zklamaný. Chalup, které se mi líbily, jsem viděl bezpočet. Nikde jsem však nenarazil na majitele, který by byl svolný s tím, že by případně chalupu prodal.
Proto jsem se rozhodl změnit taktiku a zkusit zjistit, jestli je některá z chalup opravdu na prodej a pak teprve začít jednat. Hned napoprvé jsem chtěl tento postup vyzkoušet v malebné obci s libozvučným názvem Cibulinec.
Už když jsem do ní vjížděl, málem se mi zastavilo srdce nad tou krásou. Celá obec byla vzorně udržovaná, štíty domů a chalup doslova zářily. Málem jsem způsobil dopravní nehodu, když jsem se místními nemovitostmi kochal příliš dlouho.
Zastavil jsem na návsi a rozhlédl se. Najít radnici nebylo nic složitého a za chvíli už jsem klepal na dveře kanceláře pana starosty.
Starosta byl usměvavý čilý padesátník a nad mou otázkou, jestli ví o nějaké chalupě na prodej, pokýval hlavou.
„Co vím, jsou tu tři chalupy na prodej,“ prohlásil, „jednu prodávají Fajnorovi, jednu Láďa Pazdera a jednu paní Nádvorníková,“ dodal. „Chtěl byste si je prohlédnout?“
„Jestli by to šlo a jestli vás to moc nezdržuje,“ řekl jsem opatrně, i když jsem chtěl burácet radostí.
„Vůbec, buďte bez obav,“ usmál se starosta a zavolal na svou sekretářku: „Maruško, prosím vás, kdyby něco, tak jsem v terénu a vrátím se tak za dvě hodiny,“ načež sekretářka se zlehka usmála a pokývala hlavou.
Vyrazili jsme tedy na procházku Cibulincem. „Tak koukejte,“ řekl mi pan starosta, „tohle je Fajnorovic chalupa. Starý pan Fajnor umřel předloni a jeho syn kouká, komu by to prodal.“
Chalupu jsem si obhlédl a nakoukl okny dovnitř. „Jak je na tom s elektřinou, vodou a podobně?“ zeptal jsem se opatrně.
„Elektřina, pokud vím, je odpojená, ale to není problém,“ konstatoval starosta, „vodu má vlastní, ale je to závislé na počasí. Jak týden neprší, jste bez vody. Jinak by to mohlo být snad i obyvatelné,“ dodal.
Pokýval jsem hlavou a šli jsme dál.
„Tohle je chalupa, kterou prodává paní Nádvorníková a já myslím, že je snad i doma,“ řekl starosta před chalupou, z níž se mi málem zastavilo srdce. Úplně jako kdybych se propadl do časů povídek Boženy Němcové nebo nějakého jiného klasika. Věděl jsem, že přesně tuhle chalupu chci.
Starosta zazvonil a za chvíli se otevřely dveře. Na prahu stála stařenka jako věchýtek.
„Dobrý den, paní Nádvordníková,“ zavolal starosta, „mám tady pána, co hledá chalupu, kterou by si koupil,“ dodal.
„No tak pojďte dál,“ zavolala stařenka, „už se vás nemůžu dočkat. V domově důchodců mi to místo nebudou držet donekonečna.“
Pokrčil jsem rameny a následoval starostu dovnitř. A byl jsem okouzlen ještě více. Dům byl v naprosto bezvadném stavu. Vybavení starší, ale fungující a bezporuchové. Navíc i malá stodola, ze které, jak paní Nádvorníková podotkla, si klidně můžu udělat dílnu nebo jiný koutek.
„Líbí se vám?“ zeptal se mě starosta.
„To je slabé slovo,“ vydechl jsem úžasem, „beru to okamžitě všema deseti.“
„To jsem ráda,“ usmála se paní Nádvorníková, „já měla předtuchu, že dnes to konečně dopadne a najde se někdo, kdo to ode mě koupí. Než bych to dala do dědictví, radši to prodám.“
Záhy jsem se dověděl, že manžel paní Nádvorníkové zemřel už před osmi lety a její synové se o ni nikdy nestarali. A že se nemusím bát, že by se o dědictví hlásili, ani nevědí, že jejich máma ještě žije.
„Tak to můžeme sepsat,“ řekl jsem netrpělivě, protože jsem o tuto chalupu nechtěl přijít, „máte tady někde návrh smlouvy?“
„Víte co?“ zamyslel se starosta, „půjdeme ke mně do kanceláře, tam to sepíšeme, já jako svědek na to dám razítko a zařídím všechno potřebné na katastru a podobně, jestli nejste proti.“ Proti jsem rozhodně nebyl, tak jsme počkali na to, až se paní Nádvorníková vypraví a došli zpět na radnici.
Ve starostově kanceláři jsme pak sepsali smlouvu, že obytná nemovitost, vlastněná paní Emilií Nádvorníkovou, narozenou tehdy a tehdy, trvalým pobytem na adrese zmíněné nemovitosti, kterážto nemovitost stojí na katastrálním území číslo 79254, což zahrnuje rodinný dům o zastavěné ploše 256 čtverečních metrů a pozemek o ploše dalších 1114 čtverečních metrů, se stane mým majetkem. Nemovitost i pozemek.
Podepsal jsem, paní Nádvorníková podepsala, starosta stvrdil razítkem místního úřadu.
„A teď to důležité,“ obrátil jsem se na paní Nádvorníkovou, „jakou si představujete cenu?“
„Mladý pane,“ odpověděla mi, „mně na penězích zas až tak nesejde. Mohla bych chtít hromady peněz už kvůli velikosti domu i pozemku a hlavně jeho poloze v rámci obce, ale bude mi stačit naprosto symbolická částka. Navíc cítím, že jste člověk s dobrým srdcem. Takže abych to neprotahovala, tři a půl miliónu mi budou stačit.“
Chtělo se mi vzít tu paní do náruče a zatočit se s ní po místnosti. Počítal jsem s částkou minimálně o jeden řád vyšší.
„Počkejte tady,“ poprosil jsem ji, „zaběhnu si do auta a hned jsem zpátky.“
Nikdo kromě mě nevěděl, že v autě mám schovanou tašku a v ní mnohem víc peněz, než o kolik si paní Nádvorníková řekla. Doběhl jsem k autu, vlezl dovnitř, vytáhl tašku, odebral z ní tři a půl miliónu korun, zbytek nechal v tašce, tu jsem zase schoval, vylezl z auta, zamkl auto a běžel zpátky do starostovy kanceláře.
„Prosím,“ složil jsem peníze na stůl, „pan starosta je může přepočítat.“
„To není nutné,“ zavrtěla hlavou paní Nádvorníková, „já vám plně důvěřuji. Od této chvíle je ten dům váš a jak s ním naložíte, je mi už jedno. Jen vás prosím, abyste mě tam teď ještě doprovodil, vysvětlím vám nějaké podrobnosti.“
Starosta souhlasně přikývl, paní Nádvorníková si převzala peníze, které mi právě přestaly říkat pane, a zavěšena do mě mě vedla k mé vysněné chalupě.
„Tak mladej pane,“ řekla mi, „tady je uzávěr vody, tady uzávěr plynu, tady jsou pojistky,“ ukazovala, „kdyby něco, tak tady je číslo na elektrikáře, tady na instalatéry a tady na ostatní řemeslníky.“ Pokyvoval jsem hlavou a snažil se její informace zapamatovat.
„Jen mi řekněte,“ namítl jsem, „jak jste poznala, že jsem člověk s dobrým srdcem?“
„Řekla mi to kočka,“ odpověděla vážně.
„Vy máte kočičku?“ podivil jsem se.
„Není živá,“ pokývala paní Nádvorníková hlavou, „tedy aspoň ne na první pohled. Přivezli jsme si ji ještě zamlada z jednoho bazaru v Uzbekistánu. Říká se, že je do ní vtělená duše jedné tamní čarodějky. Když je v její blízkosti dobrý člověk, usmívá se. Když zlý, tváří se úplně jinak.“
Zatvářil jsem se pochybovačně, čehož i paní Nádvorníková všimla.
„Možná si myslíte, že to jsou bláboly staré báby,“ usmála se, „ale buďte si jistý, že vím moc dobře, co říkám. Počkejte tady,“ zvedla se z křesla a za chvíli se vrátila a nesla v rukou něco malého.
Byla to dřevěná kočka. Ne větší než deset centimetrů.
„Podívejte se, jak se tváří,“ natočila paní Nádvorníková kočku tváří ke mně.
„Vypadá, jako by se usmívala,“ konstatoval jsem.
„Protože cítí dobrého člověka,“ řekla paní Nádvorníková vážně, „a já na její úsudek dám. Kdyby se v její blízkosti objevil zlý člověk, poznáte to okamžitě. Navíc, kdyby se objevil člověk s úmyslem mně nebo vám ublížit, dopadne velmi špatně.“
Kočka vypadala, že byla vyřezána z jednoho kusu dřeva už před mnoha staletími. Moje otázka se nabízela:
„Vy mi tady tu kočičku necháte?“
„Nechám,“ řekla paní Nádvorníková po chvilce přemýšlení, „protože kočka patří k domu. Hlídejte si ji a věřte jejímu úsudku,“ dodala.

Během následujícího týdne mi zavolal starosta z Cibulince, že paní Nádvorníková se právě přestěhovala do domova důchodců a že na radnici na mě čekají klíče od domu. Nechci se chlubit, ale klíče jsem si přebíral ještě v tomtéž dni. A začal jsem chalupařit.

Po nějaké době, kdy jsem si v Cibulinci zvykl a místní mě začali brát za skoro vlastního, se ozvaly moje děti. Dcera Klára a syn Milan. Pozval jsem je k sobě na chalupu a oba jí byli stejně uneseni jako já. Navíc docela rychle zapadli mezi místní mládež. Klára několika klukům motala obstojně hlavy a Milan se historkami, kterých uměl vyprávět stovky, stal oblíbeným jak mezi místními kluky, tak i mezi děvčaty, jejichž zájem vzbudit mu nečinilo žádné potíže. Kočka se po celou dobu jejich pobytu blaženě usmívala a mě napadlo, jak vyzkoušet její schopnosti.

Totiž když už jsem si zvykl na to, že mám chalupu, kde trávím většinu víkendů a celou dovolenou, napadlo mě, že vím o lidech, kteří vůči mně chovají nepřátelství až nenávist. Zamyslel jsem se, na kterém z nich bych nejraději kočičí reakci vyzkoušel. Do finálového výběru mi prošli dva. Lukáš Slabý a Robert Chrupan. Oba patří k jedincům, kteří jsou přesvědčeni o tom, že za jejich nepříliš vydařené životy může někdo jiný, v těchto případech já. Rozdíl je mezi nimi v jednom, a to ve vzdělání. Zatímco Lukáš Slabý je vyučený zedník a ví, že tohle je jeho strop a že při svém způsobu života to na parťáka nebo snad stavbyvedoucího nedotáhne ani ve snu a že za to samozřejmě můžu já, Robert Chrupan je inženýr, který se sice rád chlubí svým titulem, ovšem za to, že nedokáže svůj titul zpeněžit a žije v hygienicky nevyhovující garsonce po tetě, můžu také já. U Roberta Chrupana se bohužel projevuje to, že ani vzdělání a poměrně dobrá obecná inteligence nezaručuje rozum. A za to samozřejmě, podle Roberta Chrupana, můžu já.
Protože mě baví provokovat, zatelefonoval jsem Robertovi Chrupanovi. Věděl jsem, jak mi závidí úplně všechno. Sžírá se nenávistí vůči mně, namísto toho, aby trochu pohnul mozkovnou a začal dělat něco pro to, aby se měl když už ne tak dobře jako já, tak aby se aspoň dostal na polovinu cesty mezi svou situací a tou mou.
Když jsem Robertovi Chrupanovi sdělil, že jsem si koupil chalupu v naprosto půvabném Cibulinci, úplně jsem přes telefon cítil, jak supí zlostí. Obratem mi sdělil, že jsem křivák, protože kdo ví, jak a kde jsem peníze na chalupu získal. Potom mi sdělil, že nechápe, proč si kupuju chalupu někde na venkově, kde to musí vypadat jako v brazilském slumu a možná ještě hůř. Nakonec souhlasil, že mě navštíví, ale jen proto, aby mi vyjádřil své opovržení.
Zapomněl jsem dodat, že Robert Chrupan do nějakých třiceti let žil malé vesnici kousek od Mělníka. Pak mu jeho teta odkázala garsonku v Praze, načež Robert Chrupan se velkoryse okamžitě rozvedl s první manželkou a rychle na ni i na společné děti zapomněl, nastěhoval se do garsonky, našel si druhou manželku a s ní a dalšími dvěma dětmi se v garsonce, která hygienicky nevyhovuje, tísní. Přitom všem vykládá, že už brzy bude mít vilu na Hanspaulce. Okamžikem nastěhování se do Prahy se navíc stal zatvrzeným odpůrcem venkova a i na svou rodnou ves jen plive špínu, zášť a nenávist. A stejně tak má slova zášti a nenávisti i pro mě, neboť jako úspěšný člověk jsem v jeho očích křivák.
Stalo se. Robert Chrupan dorazil. Ovšem nejel autem, protože kdyby náhodou odjel, tak mu někdo jiný zabere parkovací místo. Dorazil autobusem a za chvíli už zvonil u mne.
„Není to zas až takový slum,“ konstatoval, když si prohlédl Cibulinec, „ale je to hrozný vidlákov. Nechápu, jak tady můžeš trávit více času než pouhých pár minut. To je totiž o prioritách. Já jako Pražák…“
„Pražákem ses stal po třicítce, na to nezapomeň,“ připomněl jsem mu a dovedl ho do obýváku. Přitom jsem nenápadně mrkl na dřevěnou kočku a doslova jsem se zděsil. Jakmile se k ní totiž Robert Chrupan přiblížil, zmizel jí z tváře úsměv, naopak vytvořila děsivý škleb a dokonce vycenila zuby.
Že by na té legendě něco bylo?
„Víš, Roberte,“ řekl jsem svému hostu, když jsem nalil do skleniček něco z jedné z láhví, které jsem našel ve sklepě; něco, co vonělo možná po meruňkách a možná po nějakém jiném ovoci, „proč jsi vlastně na mě tak vysazený? Udělal jsem ti snad něco špatného?“
„Nic špatného jsi mi neudělal,“ odpověděl Robert poté, co se napil, „ale jsi naprostý křivák a křiváky já pohrdám.“
„To je zajímavá myšlenka,“ pokýval jsem hlavou, „a jak jsi přišel na to, že jsem křivák?“
„Prostě jsi křivák, protože sis pořídil takový barák. Proč něco podobného nemám já?“ vykřikl Robert.
„Že by to nějak souviselo s pílí a schopnostmi?“ nahodil jsem a nalil další skleničku.
„Ne, prostě proto, že jsi křivák. Jenom křiváci si pořizují chalupy.“
„A myslíš si snad,“ kul jsem železo, dokud bylo žhavé, „že trčet se ženou a dvěma dětmi v garsonce, ve které permanentně bojuješ s plísní, je něco lepšího?“
„Rozhodně,“ zavrčel Robert Chrupan, „protože zrovna dnes v noci jsem vstával k synovi, který má neštovice. Kdy jsi takhle k dětem vstával naposledy ty?“
„To už je dávno,“ konstatoval jsem, „nezapomínej, že moje dcera je dospělá a syn co nevidět bude taky.“
„Nemůžeš být dobrým tátou,“ bručel Robert, „já se o svoje děti starám.“
„I o ty z prvního manželství?“ zeptal jsem se.
„Ty křiváku, já tě…,“ vykřikl Robert Chrupan, leč vzápětí zmlkl. Vzduchem se mihl černý stín kčičího tvaru. Robert Chrupan zalapal po dechu a sesunul se k zemi.
Podíval jsem se na dřevěnou kočku. Už se zase usmívala.
Zavolat záchranku a nahlásit náhlou srdeční slabost mého hosta bylo dílem okamžiku. Samozřejmě se objevili i policisté, odvezli si láhev, z níž jsme s Robertem Chrupanem pili, na laboratorní otestování, aby mi ji vrátili s tím, že jde skutečně o neškodnou výbornou pětašedesátiprocentní meruňkovici.
Robert Chrupan se už ze svého náhlého infarktu skutečně neprobral.
Pohladil jsem dřevěnou kočku po hlavě. „Výborně, kočičko,“ řekl jsem. „Teď zavoláme Lukáše Slabého.“