Nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě lépe; zároveň nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. To si Zdeněk uvědomoval, když se snažil přijít na kloub tomu, kam zmizel Libor.
Ať přemýšlel, jak přemýšlel, žádná rozumná možnost ho nenapadala. Všechny jeho myšlenky se soustředily na poslední dva dny a hlavně na to, že od chvíle, kdy se u něj objevila Kristýna, se dějí věci, které není s to pochopit.
„Co... se... to... vlastně...,“ slovo „děje“ už nevyslovil, protože se mu rozezvonil mobil. Sáhl do kapsy, vytáhl jej a s mírnou úlevou konstatoval, že na displeji pomrkává Liborovo číslo.
Přijal hovor.
„Čau, Libore, kde vlastně jsi?“
„Já nejsem žádný Libor,“ odpověděl mu zcela neznámý hlas. „Ale vím, kde Libor je. Je v našich dobrých rukou,“ a neznámý hlas se temně zasmál.
„Aha,“ udělal Zdeněk. „A to jako proč?“
„Protože můj šéf se před několika lety v Liborovi zklamal. No a teď má příležitost si to s Liborem jednou provždy srovnat, víš?“
„Jo,“ ucedil Zdeněk a zeptal se: „Váš šéf je pan Růžička?“
Neznámý se odmlčel a pak pronesl klidně: „Nejsi hloupý, víš toho víc, než jsem čekal. Ano, to je můj šéf.“
„Co bude s Liborem?“ zeptal se Zdeněk co možná nejvěcněji.
„Jestli se nemýlím, tak skončí rozemletý do krabí pomazánky,“ pronesl neznámý a sylšítelně nežertoval.
„A nemá možnost přežít?“ chtěl Zdeněk vědět.
„Normálně ne, ale máme instrukce od jednoho známého našeho šéfa,“ no jo, to bude Kristýnin táta, napadlo Zdeňka, „ti pokud možno ve všem vyjít vstříc a pokud to bude v našich silách, udělat, co si řekneš a neubližovat ti. Proto ti taky volám. Ty jsi Zdeněk, že jo?“
„Jsem, no,“ pronesl Zdeněk.
„Dobrá, tak poslouchej, Zdeňku. Ten tvůj kámoš kdysi mému šéfovi, kterým, jak jsi správně řekl, je pan Růžička, nevyhověl a způsobil mu tak ztrátu v hodnotě skoro dvanácti milionů korun. No a pana Růžičku to samozřejmě mrzí a vadí mu to. Čili pan Růžička chce, pokud má tvého kámoše nechat běžet, svoje peníze zpátky. Zároveň, abys neřekl, že je pan Růžička nějaký nelida, je ochoten částku snížit, na, počkej, hned ti to řeknu, ano, přesně tak, na sedm a půl milionu. To je fér, ne?“
„Rovných sedm by nestačilo?“ zkusil Zdeněk smlouvat.
„Máš odvhau,“ zasmál se neznámý, „moment, vydrž.“ Chvíli bylo slyšet, že se s někým baví, pak se vrátil do hovoru. „Máš štěstí, Zdeňku, pan Růžička má mimořádně dobrou náladu, takže se spokojí s těmi sedmi miliony. Ale zkrátí splatnost. Budeš je muset přinést už za deset dní.“
„Aha,“ udělal Zdeněk neutrálně, „a kam?“
„Až bude čas, sám tí zavolám z tohodle čísla,“ řekl neznámý. „A pamatuj si, nepodrážej nás,“ s těmito slovy ukončil hovor.
Paráda, tak mám deset dní, abych sehnal sedm milionů, řekl si Zdeněk. Ještě, že po mně nechtěli nic složitějšího.
Pomalu a otráveně nasedl do svého auta, vykroužil z parkoviště u kempu a pomalu se rozjel.
Taková částka se dá získat několika způsoby, přemýšlel. Když pominu ty, které jsou za hranou trestního zákoníku, zbývá jeden. Možná dva. Anebo...
Nebyl ještě ani ve třetině cesty a už se mu v hlavě rýsoval plán.
