van Kielss

Evropský Nejvyšší Klaas van Kielss spolu se svými asistenty zkoumal všechny možné informace, které mu Šéfův tým byl schopen získat. Nebylo divu, že brzy narazil na Morunu.

„Moruna,“ pronesl temně, „copak ona ještě žije? A když žije, co vlastně dělá?“
„Je to vědma,“ rozhodil rukama Šéf, „žije si spokojeně, čas od času pomůže s rodinnými problémy a hlídá vnoučka.“
„Vnoučka?“ pozdvihl obočí van Kielss. „Ona snad měla nějaké děti?“
„To je zamotaná historie,“ připustil Šéf, „kdysi za ní přišla žena s prosbou, aby Moruna zařídila, aby se její syn rozešel se svou snoubenkou, Ta žena neměla synovu snoubenku ráda. Moruna si od ní půjčila pásek od hodinek jejího syna a náušnici jeho snoubenky. Zjistila, že mají mít společnou budoucnost, manželství a díte. Odmítla proto vyhovět té ženě. Ta se na Morunu hněvala a snažila se před synem jeho snoubenku co nejvíc očernit. Dosáhla toho, že si svatbu zařídili o dva měsíce dříve, než původně plánovali. Ta žena na svatbu svého syna nepřišla.“
Šéf se odmlčel a pokračoval: „Až potud by to byl obyčejný příběh. Dítě samozřejmě přišlo, jenže, a to Moruna netušila, přišla i kletba od té ženy. A tak došlo k tomu, že manželé s dvouměsíčním dítětem v autě měli tragickou dopravní nehodu.“
Šéf se nadechl a pokračoval: „Protože se Moruna o ně zajímala, byla na místě nehody prakticky okamžitě. Rodičům už pomoci nedokázala, ale dítě vytáhla z auta a v posledním okamžiku, než na místo dorazila sanitka a policie, je odvezla k sobě. A vzala si ho za vlastní. Nejprve ho mírně pozměnila, aby nebyl podobný svým původním rodičům. Změnila mu jméno z Radka na Stanislava. A dokázala vytvořit i nový rodný list, takže dítě bylo i úředně její. Dokonce, a to jsme se divili, si sama sobě přivodila laktaci, takže kluka i odkojila. Zároveň ho nadala všemi možnými talenty, takže ve škole výborně prospíval a dnes je z něj vynikající advokát. Ve správnou dobu mu poslala do cesty správnou manželku a zařídila, aby měli brzy dítě. A to je ten její vnouček, kterého chodí hlídat. Jen poslední dobou shání ochranné artefakty, jako kdyby se něčeho bála.“
Klaas van Kielss nad tím vším přemýšlel. Pak pomalu promluvil: „Moc rád bych si s Morunou zase jednou popovídal. Naposledy jsem s ní mluvil, když ji chtěli v Londýně popravit za to, že se vydávala za anglickou princeznu. Vykecala se z toho a využila situace, že zároveň byli ve městě kočovní herci a byla mezi nimi herečka, představující čarodějnici. Kat místo Moruny popravil herečku.“
„Ona se vykecá ze všeho,“ souhlasil Šéf, „je to nějakých pět let, kdy jsme měli podezření, že se chystá zabít nenarozené dítě. Bohužel můj člověk dorazil pozdě a sama se nepřiznala.“
Evropský Nejvyšší vstal. „V tom případě jdeme rovnou za ní.“
O necelou hodinu později stoupal Šéf, van Kielss a jeho dva asistenti po schodech v bytovce, v níž Moruna bydlela. Tentokrát museli chvíli čekat, než jim přišla otevřít.
„No copak, že ses zastavil, holoubku?“ začala, když uviděla Šéfa, ale vzápětí se zarazila leknutím. „Evropský Nejvyšší van Kielss v mém doupěti?“ zvolala a naznačila úklonu.
„Nešaškuj, Moruno,“ zahučel Šéf, „van Kielss je tu úředně.“
„Tak pojďte všichni dál,“ vítala je celá zmatená Moruna a vedla je do pokoje, ve kterém byl nepořádek nejmenší. Klaas van Kielss se nějak posadil, jeho asistenti i Šéf zůstali stát.
„Pověz mi, Moruno,“ řekl van Kielss mírně, „proč poslední dobou sháníš ochranné artefakty?“
„Tak o tohle jde,“ povzdechla smutně Moruna, „tak já ti to, Nejvyšší, řeknu. Mám vnoučka a chodím ho hlídat. Když je venku hezky, chodím s ním na hřiště. Jednoho dne si s ním hrála jedna holčička. Ta se něčeho lekla a utekla. Později jsem se dověděla, že ta holčička viděla okolo mého vnoučka černý mrak.“
Klaas van Kielss spokojeně pokýval hlavou. „Kolik je tvému vnoučkovi let?“
„No, asi za dva měsíce mu bude pět, proč?“
„Výborná práce,“ ohlédl se van Kielss na Šéfa, „jsme tu kvůli nebezpečí, které hrozí tvému vnoučkovi,“ pokračoval směrem k Moruně, „a taky někomu z jeho rodiny, tam ještě nevíme, kdo to je.“
„To budu asi já,“ přiznala Moruna neochotně, „ta holčička viděla ještě jeden mrak, prý v mých rukou a ten mrak byl modrý.“
„Modrý mrak,“ řekl zamyšleně van Kielss, „můžeš být oběť a zároveň můžeš být ohrožením někoho jiného. Jak vycházíš se synem a snachou?“
„Jsem naprosto vzorná,“ odvětila Moruna hrdě, „synovi jsem snachu poslala do cesty a dohlížím na to, aby jejich manželství bylo bez poskvrnky.“
„Každopádně,“ uzavřel debatu van Kielss, „to nebezpečí, které tvému vnoučkovi a nejspíš i tobě hrozí, je extrémně silné. Jen nevíme, co to přesně je zač. Možná nespoléhej jen na ochranné artefakty, ale zkus si najít i pořádnou výzbroj.“
O hodinu později řekl Šéfovi: „Na Morunu i jejího vnoučka musí pořád někdo dohlížet. Moruna je sice mrcha, ale zajímá mě, kdo má zálusk na ni a na to dítě.“