Upřímnost nade vše

Čím delší dobu se pohybuji po světě, tím víc je mi jasné, že nejlepší je říkat vše na rovinu a spoléhat na to, že z kopce to už půjde samo.

Zdá se to jako naprosto jednoduchá a nepříliš objevná věc, avšak moje vyrůstání bylo v mnoha směrech ovlivňováno tím, že to či ono „se neříká.“ Nerozuměl jsem, proč by se nemělo říkat něco, co je pravdivé, přesné a naprosto přiléhavé.
Uvolnit v sobě zábranu k tomu, abych říkal na rovinu i věci, o kterých mi bylo kdysi tvrzeno, že se neříkají, nebylo snadné. Naštěstí jsem brzy poznal, že tím pomůžu nejen sobě, protože danou věc už v sobě nemusím dusit, ale i příjemci daného sdělení, který má mnohem víc jasno v tom, jak na tom se mnou je.
Horší bylo mluvit na rovinu s mými příbuznými, neboť tam stále vládlo přesvědčení o tom, co se říká a co ne. Proto jsem způsobil šok, když jsem odmítl další porci jídla při vydatném moravském obědě a na otázku, proč další porci nechci, jsem prohlásil: „Jsem přežraný.“
Tady to tak nevyzní, ale v tu chvíli by výbuch dělostřeleckého granátu nezpůsobil větší šok. Poté, co prvotní šok odezněl, mi byl udělen příkladný sprcuňk s tím, že jsem měl říct tuto věc mnohem uhlazeněji, na což jsem s úsměvem zareagoval slovy, že když jsem se pokoušel reagovat uhlazeněji, nebylo mi přáno sluchu.
Tím se dostávám do žhavé současnosti. Máme v práci jednoho dodavatele softwarového řešení. Tento dodavatel zmíněné řešení nejen dodává, navíc je i vyvíjí a administruje, čili předpokládám, že je zná a ví o něm vše.
Nicméně jedinec, který za dodavatele s námi komunikuje,  při pravidelných poradách, kdy po něm chceme reakce na naše požadavky, tráví většinu času tím, že nám zdlouhavě a přitom neuvěřitelně zajímavě vypravuje o tom, jak to chodí u nich ve firmě a ve zbytku času vysvětluje, že nechápe, co po něm vlastně chceme.
I stalo se, že jsme během jednoho odpoledne vzali všechny požadavky, které na něj mířily. Překvapilo nás, mě tedy nejvíc, že na některé z nich nebyl schopen reagovat v řádu měsíců, na ten nejstarší víc než rok a půl. Zmínil jsem, že kdybych podobně reagoval na požadavky, které míří na mne, asi by moje kariéra zabrala třetinu života běžné jepice. To mi bylo odsouhlaseno, nicméně k posunu ze strany dodavatele nijak nedošlo.
O několik týdnů později se rozjela mohutná e-mailová komunikace, do které byl zmíněný dodavatel zapojen.  Několik dní dával najevo, že za to, že na nás nereaguje, můžeme vlastně my. Doufal jsem, že z mých služebně starších kolegů se někdo ozve a napíše mu, jak se věci mají. To se nedělo, takže jsem se toho ujal sám.
V trochu delší zprávě jsem vyjádřil své znepokojení nad jeho nekomunikováním ohledně našich požadavků v kontrastu s tím, že vím, že dokáže trávit desítky minut tím, že zdlouhavě a přitom neuvěřitelně zajímavě vypráví veselé historky ze svého týmu.
Dále jsem vyjádřil znepokojení nad tím, že jako vývojář a dodavatel daného řešení tvrdí, že nerozumí tomu, co po něm v našich požadavcích chceme, protože vycházím ze své dlouholeté praxe a z poznání, že jako autor by měl toto řešení znát nazpaměť křížem krážem. A zakončil jsem to větou, za kterou jsem na sebe hrdý, ačkoli nejsem jejím původním autorem, pouze jsem ji od původního autora převzal:
„Já vím, že jste inteligentní člověk, a proto mi není jasné, proč se mě neustále snažíte přesvědčovat o opaku.“
Výsledkem této mé upřímné komunikace bylo, že se pravidelných porad s tímto dodavatelem už nemusím účastnit. Aspoň něco.