Ty snad nikdy nepřibereš

Vím, že to na mně není vidět, ovšem pravda je taková, že rád jím. S několika výjimkami a to jsou například jídla, která vypadají, jako by je už někdo přede mnou jedl (třeba dušená mrkev).

Jak je o mně všeobecně známo, narodil jsem se jedné prosincové noci blíže neurčeného roku a úplnou shodou okolností jsem v okamžiku narození byl nejmladším lidským jedincem široko daleko. Takhle krásně to tenkrát vyšlo; něco takového o sobě rozhodně nemůže říct každý.
Jak občas vzpomíná moje drahá maminka, byl jsem tenkrát mezi novorozenci výrazným jedincem, neboť většina dětí, které přišly na svět krátce přede mnou či naopak krátce po mně, se porodní váhou pohybovala někde okolo tří kilogramů. Já je všechny o více než jeden kilogram trumfl; snad proto mě údajně žádná zdravotní sestřička nechtěla nosit a každá z nich naopak žádala opakování hry s kamenem, nůžkami a papírem, pokud prohrála a přenášení mého novorozeneckého těla na ni vyšlo.
Z těchto náznaků jsem vydedukoval, že jsem měl zdatně našlápnuto k tomu, abych oplýval statnou postavou a aby ze mě kromě dobrosrdečnosti sálala i blahobytnost. Ovšem opak byl pravdou.
Jakmile jsem totiž odrostl novorozeneckému a následně i kojeneckému období a začal se pohybovat výhradně pomocí pohonu vlastních nohou, nastal totiž zvrat, se kterým nikdo ani v nejhlubších nočních fantaziích nepočítal. Stal jsem se hubeným.
Byl to paradox nad paradoxy, protože aby bylo moravské dítě takhle hubené, to prý v mé rodné vísce nikdo neviděl od roku 1726. A pokud jsem se dobře díval do obecních kronik, tak ani před tímto rokem.
Před časem jsem vysvětlil, že nejsem závistivý člověk. Nikdy nikomu nic nezávidím, protože netoužím po ničem z toho, co má někdo jiný, a naopak nikdo jiný nemá nic z toho, po čem toužím. Ovšem jako hubené dítě jsem pociťoval jistou nevýhodu oproti mým roztomile zavalitým a zdravě oplácaným vrstevníkům.
Má hubenost neušla pozornosti mých příbuzných. Otázky na to, jestli vůbec něco jím, jsem dostával s takovou pravidelností, že kdybych při každém zaznění této otázky dostal dolar, dnes mi Bill Gates čistí boty.
Ačkoli se to může zdát s podivem, opravdu jsem jedl. Jedl, jedl a ještě jednou jedl. Jen se to na mé hmotnosti nikterak neprojevovalo.
Před nástupem základní školní docházky mi bylo kladeno na srdce, že hlavně musím jíst. Proto jsem dostával svačiny, které jsem většinou během patnácti minut velké přestávky sníst nestihl. Proto jsem poctivě snědl každý oběd a v historii školy, kterou jsem navštěvoval, jsem byl jedním z pouhých dvou žáků, jimž na talíři nikdy nic nezbylo.
A snad proto také má drahá maminka, když si přečetla v první třídě výsledek mého přeměření a zvážení, přepsala mou výšku v centimetrech číslem o 10 nižším, aby ten rozpor mezi mou výškou a podměrečnou váhou nebyl tak do očí bijící.
Jednu nespornou výhodu má hubenost měla a pozornější čtenáři (čtenářky nevyjímaje) již tuší. Jistě, šlo o profláklou míčovou hru, zvanou vybíjená, kterou proslavil film s Vincem Vaughnem v hlavní roli. Brzy jsem totiž přišel na to, že když se k letícímu míči natočím bokem, dokonale splynu s pozadím, tvořeným dřevěným obložením stěn tělocvičny, a pravděpodobnost, že mě letící míč zasáhne, tak klesne do oblasti pouhé teorie či přebujelé fantazie. Nepopírám, že jsem toho mnohokrát úspěšně využil.
Když pak v průběhu čtvrté třídy jedna má spolužačka hrdě prohlásila, že překonala magickou hranici 50 kg, čili že váží přes půl metráku, moje zádumčivost z vlastní hubenosti se ještě prohloubila. Číslo 50 jsem pokládal za hranici, které se mi nemůže poštěstit dosáhnout. Střelka na váze se mi tenkrát zastavovala ještě před čtyřicítkou a do každého opasku mi musely být přidány minimálně tři další díry.
Poskočím v čase dál a je ze mě středoškolák. Ze všech hrdinů z knížek legendárního Jardy Foglara je mi nejblíž Dlouhé Bidlo. Ostatně o něco později se mi dostane podobného označení, s mírnou kreativní odchylkou, a to Blonďaté Bidlo. Dost paradoxně to pak vypadá, když se vedle mě postaví můj novopečený stočtyřicetikilový spolužák. Ten ostatně taky rád jí, jen má oproti mně nespornou výhodu, že to nemusí nikomu říkat, vidět to na něm je. Lidová slovesnost tehdejší doby dokonce vytvořila bonmot, že náhodný cizinec by z pohledu na mě mohl nabýt dojmu, že v socialistickém Československu panuje hladomor, a z pohledu na mého stočtyřicetikilového spolužáka pak nabýt přesvědčení o tom, kdo za to může. Ani rozdíl mezi Kim Čong-unem a jeho poddanými není tak markantní.
Věděl jsem, že musím dělat všechno proto, abych přibral. A ne jen tak naoko, ale pořádně. Čekaly mě roky dřiny, odříkání a řehole. Roky, kdy jsem se opravdu snažil a téměř obsesivně sledoval váhu. Dřina to bylo přímo nepředstavitelná. Zdvojnásoboval jsem si porce snídaní, obědů i večeří, k tomu jsem se přikrmoval i během dne z více zdrojů, hmotnostní přírůstky však byly tak nízké, že jsem si pohrával s myšlenkou celý proces vzdát a smířit se se svou hubeností.
Mým snem, vzhledem k mé výšce, bylo překonat hranici 90 kg. Váha neustále ukazovala někam pod číslo 80 a připadalo mi, že se mi vysmívá. K tomu nepravidelné špičkování s kamarádem, který se už pomalu a jistě dostával k magickému číslu 100. To vše mě na jedné straně vedlo k pochybování o tom, zda vůbec mohu se svou snahou přibrat uspět, na druhé straně k ještě větší dřině, většímu odříkání a větší řeholi.
Nebudu vás napínat. Podařilo se mi to. Po téměř dvaceti letech se všechna ta dřina, spojená s odříkáním a řeholí, vyplatila. Překročil jsem nejen číslo 90, ale po mnoha dalších pokusech i magickou stovku. Dosáhl jsem té blahobytnosti, kterou jsem si v dětství vysnil. Až do chvíle, kdy jsem se už těšil na dosažení mety 120 (kterou bych se dostal na dohled za svého stočtyřicetikilového spolužáka) a moje obvodní lékařka mi do mé snahy o další hmotnostní přírůstky hodila vidle.
Proto pokud jste hubení a máte problém přibrat, vezměte si příklad ze mě. Nevzdávejte svou touhu po kilogramech, obrňte se trpělivostí a jednoho dne to přijde. To je hlavní poselství mého dnešního textu.
P. S. Nenápadně jsem  do tohoto článku zakomponoval šest různých popkulturních odkazů. Kdo je všechny odhalí, nezíská žádnou cenu, ale bude se přede mnou moct pochlubit. A to není zrovna málo.