Trochu jiná

Jedna pozapomenutá letní povídka. Nechám na uvážení P. T. čtenářstva, aby posoudilo, zda má reálný podklad či nikoli.

Byl to letní večer na konci června a v místním areálu probíhal zábavný program. Lidi se mezi sebou promíchávali, setkávali se a zase loučili, s ohledem na horko jich nejvíc stálo okolo stánků s pivem. Tomáš mezi nimi chodil, tu se napil, tam se s někým bavil, ovšem celkově nebyl s atmosférou spokojený. Lidí, které znal, tu bylo pomálu, a s těmi neznámými se pouštět do hovoru mu zabraňovala jeho vrozená plachost.
Když se začalo stmívat, umínil si, že půjde domů; pak si řekl, že půjde domů až poté, co skupina, co se zrovna chystala na pódiu k vystoupení, odehraje aspoň jednu sérii písniček. Protože tu skupinu znal už dlouho, věděl naprosto přesně, co a jak budou hrát.

Mezitím ještě prošel davem tam a zpátky, když ji spatřil. Vypadala, jako by ani do toho rozruchu okolo nepatřila. A i když ji neznal a netroufal si ji oslovit, mírně se na ni pousmál a potěšilo ho, když zareagovala úsměvem.

Pak se mu ztratila v davu, tak ji pustil z hlavy, protože si řekl, že taková holka tam určitě není sama a že stavět se mezi ni a jejího partnera by nebylo moudré. Proto ho překvapilo, když se vrátil před pódium, že ji tam viděl stát samotnou. V duchu se zasmál svému omylu, který ho vedl k předchozímu hodnocení. Občas se na ni podíval a s potěšením sledoval, že jeho pohledy opětuje a že se sama sem tam na něj podívá. Vedlo ho to k tomu, že začal přemýšlet, jak by ji mohl oslovit. Ovšem jeho překvapením neměl být konec. Když dozněl poslední tón první série písniček, promluvila jako první ona.

„Nesnáším, když mě někdo fotí,“ pronesla.

Zarazilo ho to, nepřipadalo mu to jako optimální věta pro zahájení konverzace. Na chvíli nad tou větou přemýšlel, než se mu vrátila duchapřítomnost.

„Neposadíme se na chvilku?“ ukázal na nedalekou lavičku.

Přikývla a posadili se. Aniž by ji k tomu vyzval, začala povídat. Že v tomto malém městě ji skoro nikdo nemá rád. A že tady nikdo neovládá cizí jazyky, zejména němčinu a holandštinu. Zeptal se, proč zrovna tyto dva jazyky. Odpověděla, že posledních 20 let prožila právě v těchto dvou zemích.

Oproti svým původním plánům s ní strávil několik dalších hodin a domů ji doprovázel až nad ránem. Tam si vyměnili telefonní čísla a během několika následujících dní se postupně seznamovali. Asi tak na třetím rande si uvědomil, že o ni stojí. A poté, co spolu strávili první společnou noc, získal dojem, že to není jen z jeho strany.

Po dvou týdnech se rozhodli, že spolu stráví společný víkend. A jak řekli, tak udělali. Od pátku do neděle se od sebe neodtrhli. Připadal si jako ve snu a říkal si, jaké má štěstí, že potkal zrovna ji. Když se v neděli večer loučili, domluvili se, že o týden později spolu vyrazí někam na víkendový pobyt. Protože byl poměrně akčním člověkem, hned v pondělí takový pobyt zarezervoval, ovšem v úterý přišel první náraz.

„Budu muset za sestrou,“ řekla mu do telefonu. Stiskl zuby a bez ohledu na to, že do toho dne nevěděl nic o tom, že by měla sestru, jí vyjádřil pochopení a zkusil víkendový pobyt přesunout na následující týden. V penzionu mu vyšli vstříc a tak se nadále těšil.

Začátkem následujícího týdne se začala chovat ještě divněji. „Je to složité,“ říkala mu, „šéf chce, abych dělala i v sobotu, takže nám to zase nevyjde,“ říkala a ani to neznělo, že by toho nějak litovala, „a navíc bude otevírat ještě jednu pobočku a chce, abych ji vedla,“ což mu připadalo na jednu stranu fantastické, na druhou stranu ho to rozhodilo, protože získal dojem, že její šéf dělá všechno pro to, aby ji dostal od něj. „A ještě,“ dodávala, „mám sice končit v pět, ale šéf klidně přijede okolo půl páté a drží mě tu až třeba do sedmi,“ což mu moc nepomohlo.

A tak se rozhodl k neobvyklému kroku. Když se jí během jednoho dne pětkrát nedovolal, sedl do vlaku a dojel do města, kde bydlela. Nedalo mu problém najít její pracoviště, neváhal a vešel dovnitř.

„Co tu děláš?“ vyjekla a jeho bodlo u srdce z toho, že ta holka nemá vůbec radost z toho, že ho vidí.
„Chtěl jsem tě aspoň vidět, když nám nevychází být spolu,“ řekl a sledoval paniku v jejích očích, která ho rovněž znejisťovala.
„Chceš kafe?“ zeptala se a šla vařit vodu.
„Chci tebe,“ odpověděl.

Přinesla hrnky a mluvila naprosto bez souvislosti a logiky. Pořád po ní chtěl vědět, kdy budou moct být spolu, ovšem kloudné odpovědi se nedočkal.

„Já už musím,“ řekla mu, „počkej na mě v šest hodin,“ dodala a vypoklonkovala ho ven. No co, pokrčil rameny, do šesti času dost a pak se uvidí.

Prošel se jejím městem, zašel do kavárny, prošel několik dalších prodejen, poseděl v parku a chvíli před šestou se objevil před jejím pracovištěm. Zarazilo ho, že je zamčeno. Chvíli nerozhodně stál venku a pak si uvědomil, že mu řekla čas, ale neudala místo. A tak se vydal k domu, kde bydlela. Naštěstí se dostal dovnitř, ovšem znovu narazil.

Zvonil na bytový zvonek, zkoušel volat – nic. Žádná reakce.

Nějakou dobu ještě zkoušel čekat, ale žádný výsledek. A protože mu mezitím odjely všechny smysluplné vlaky, sáhl k radikálnímu kroku a domluvil si nocleh v místním kempu. Tam pak odešel a i když se snažil usnout, nešlo mu to. Hlava plná starostí ho usnout nenechala.

Ráno vstal s rozhodnutím, které se mu v noci urodilo v hlavě. A hned je šel zrealizovat. Vydal se do centra k jejímu pracovišti. Firma už byla otevřená.

„Máte tu pana šéfa?“ zeptal se ženy, kterou potkal hned u vchodu.
„Přijde až tak před devátou,“ odpověděla. „Mám mu něco vyřídit?“
„Radši ne,“ usmál se, i když mu do smíchu nebylo. „Já na něj počkám venku, potřebuju s ním něco probrat a netýká se to byznysu,“ dodal a vycouval ven.

Bylo něco málo po tři čtvrtě na devět, když se objevilo šéfovo auto. Dvakrát se zhluboka nadechl, dodal si odvahy a vykročil, takže k autu dorazil ve chvíli, kdy šéf otevíral dveře.

„Nazdar, Honzo,“ řekl ledově.
Šéf se na něj podíval a chvíli přemýšlel.
„Jé, ahoj, Tomáši, já tě nemohl poznat,“ řekl nakonec, což Tomáše mírně znejistilo, ovšem potřeba tuto situaci vyřešit mu vrátila rovnováhu.
„Můžeš být na sebe fakt hrdý, jak děláš všechno proto, aby Ivana se mnou nebyla,“ řekl šéfovi zblízka do obličeje.
„Co to povídáš?“ reagoval šéf překvapeně.
„Proč ji nutíš pracovat i v sobotu? Proč ji držíš v práci do sedmi do večera, když má pracovní dobu do pěti? A proč ji chceš poslat někam do nové pobočky, aby byla ode mě ještě víc daleko?“ div na Honzu nekřičel.
„Počkej, tohle ti řekla?“ snažil se Honza pochopit situaci.
„A nejen to,“ soptil ještě Tomáš, i když Honzovy reakce mu dávaly najevo, že tu něco není, jak mělo být.
„Tak víš co,“ řekl mu Honza, „pojď ke mně do kanceláře, něco ti musím vysvětlit.“

V Tomášovi ještě stále vřela krev, ale Honzovo chování mu říkalo, že se děje něco jiného, než co předpokládal.

Když vešli do kanceláře, zavolal Honza na svou asistentku, aby uvařila dvě kávy a ukázal na volnou židli. Sám se posadil hned vedle.

„Tak ona ti řekla,“ začal bez okolků, „že tu musí být do sedmi, jo?“
„Přesně tak,“ pokýval hlavou.
„To je blbost,“ zavrtěl Honza hlavou. „Ona tu kolikrát není už o tři čtvrtě na pět! A že bych po ní chtěl, aby tu byla i v sobotu? Kdepak, jasně jsem se s ní dohodl od pondělka do pátku od dvanácti do pěti,“ dodal s úsměvem.
„Právě proto je mi divné,“ nechtěl Tomáš ustoupit ze svého stanoviska, „že po ní najednou chceš i soboty.“
„Ale já je po ní nechci!“ vykřikl Honza. „Já se jen divím, co všechno ti byla schopná napovídat, aby se ti nemusela přiznat k tomu, že chodí s někým jiným.“
„Co je to za blbost?“ vykřikl Tomáš ostře, „chodí přece se mnou!“
„Hm,“ řekl Honza, vstal, šel k jedné skříňce, vytáhl z ní nějakou složku a vrátil se k němu, „podívej se na to jméno na té složce.“
„Václav Stužka, a co má být?“
„Tak s tím chodí,“ trumfoval Honza.
Tomáš polkl naprázdno. Pak se zeptal: „Jak dlouho?“
Honza se podíval do okna, pak se vrátil pohledem k němu a řekl: „Někdy od minulého úterka. To se tu Václav stavoval, poprosil jsem ji, aby mi pro něj připravila podklady a on ji pozval na večeři.“

Kdyby v tu chvíli Tomáš řekl, že si připadá jako největší pitomec v tomto i šesti sousedních vesmírech, hodnotil by se ještě velmi pozitivně.

„No tak, vzchop se,“ plácl ho Honza po rameni, „každá jiná holka bude lepší než ona. A mně je sice líto tebe, ale toho Václava, co s ní chodí teď, je mi už teď líto ještě víc, protože ten, jak ho znám, bude zklamaný mnohem víc, až ho taky nechá.“

Tomáše pomalu opouštěl vztek. Vstal, rozloučil se a šel na nádraží. Cestou si promítal hlavou všechny budoucí scénáře.
Když seděl ve vlaku a čekal na odjezd, byl už ve své obvyklé duševní rovnováze. Vytáhl telefon, chvíli se na něj díval, pak našel její jméno v seznamu a vyťukal zprávu:

Dobré ráno, Ivanko. Proč jsi mi na rovinu neřekla, že jsi už v jiném vztahu a se mnou nepočítáš? Bylo by to lepší než všechno to kličkování a hraní na schovávanou a na mrtvého brouka. Přeji Ti, ať jsi s Václavem šťastná.

S uvolněním zasunul telefon do kapsy. Pozoroval ubíhající krajinu, když mu pípnutí oznámilo příchozí zprávu. Vytáhl telefon a prost jakýchkoli emocí četl:

Dobré ráno, Tomáši. Připadám si hrozně, nemůžu se na tebe ani podívat. Ublížila jsem tobě, sobě, nám oběma. Budu ráda, když mi odpoledne zavoláš.

Pousmál se. Zavolá jí, zcela jistě jí zavolá. A pak se podívá po holce, která bude schopná s ním zůstat déle než dva týdny.