Odložila jsem mobil a měla jsem co dělat, abych se nerozsypala pláčem. Hovory s tchyní byly pro mě náročné vždycky, posledních několik měsíců ještě náročnější.
Tchyně nebyla zlá, to vůbec ne. Dokonce bych ji za určitých okolností označila za svým způsobem roztomilou. Jen měla nepříjemnou vlastnost, že žila v domnění, že musí všem sdělovat svá přání a všichni by měli pokud možno žít podle jejích unikátních představ.
„No přece nebude Žanetka jedináček,“ opakovala svou obvyklou mantru. „A ty, Raduško, by ses měla zamyslet a možná poradit s nějakým odborníkem. Přece jen už nejsi nejmladší,“ říkala laskavým hlasem, přičemž jsem ji chtěla na dálku uškrtit, protože mi teprve za půl roku bude dvaatřicet a to přece není žádný krizový věk.
Chtělo se mi řvát. Normálně na ni vyřvat, že být to jen na mně, už má Žanetka minimálně dva nebo tři další sourozence. No, realisticky asi jednoho a dalšího na cestě. Ale že to bohužel není jen na mně, ale i na Radimovi.
Přitom úplně na začátku mi Radima všechny holky záviděly. Urostlý kluk, který by, jak řekla moje máma, když ho poprvé viděla, mohl skály lámat, zároveň vtipný, pozorný a rozhodně ne hloupý. Kam vešel, byl středem pozornosti a nebylo divu, že na něj skoro všechny holky stály frontu. To, že si vybral mě, jsem brala jako svým způsobem ironii osudu. Ale po několika setkáních jiskřička přeskočila a správná chemie zabrala.
Nechodili jsme spolu ještě ani měsíc, když začala tchyně plánovat svatbu. Zaskočilo mě, že je taková hrrr, ale Radim mě ubezpečil, že to jeho máma nemyslí zle; jen chce pro svého syna to nejlepší a někdy rychleji jedná než myslí. Bohužel to nebylo jen někdy.
Svatba byla nakonec po sedmi měsících chození. Otázky, jestli se brát musíme, jsme oba odráželi se smíchem, protože jsme opravdu nemuseli. Pochopitelně při svatební hostině padlo mnoho rádoby vtipných narážek, kdy přijde první potomek, kdy druhý, a tak dále. Brala jsem je jako svého druhu folklór a pouštěla je druhým uchem ven.
Každopádně krátce po svatbě jsme odložili kondomy i všechny další spolehlivé a prověřené metody antikoncepce a pustili jsme se do pokusů o početí. Pokusů přibývalo, výsledky se nedostavovaly. Přitom Radim byl stejně jako ve všem ostatním i v sexu velice šikovný a nedá se říct, že by tuto součást manželského života nějak zanedbával. Jen jaksi pořád bez úspěchu.
Když to nevyšlo poprvé, hodila jsem to za hlavu. Potřetí už mi to začalo tou hlavou vrtat. A po patnácté přišel sám Radim s tím, že vyhledáme pomoc odborníků. Potěšil mě, protože jsem četla, že málokterý chlap přizná problém; naopak mi připadalo, že chlapi si zkrátka problém nepřipouštějí a za nemožnost početí v jejich očích může vždycky ženská.
Vyšetření dopadlo dobře pro mě a mizerně pro Radima. Výsledek byl, že zatímco já jsem plodná jako vinice a můžu v podstatě, po cimrmanovsku řečeno, denně rodit (to jsem si zapřeháněla, ale doufám, že mi rozumíte), Radimova plodnost je na spodní hranici možností a dost možná ještě horší. A že přirozené početí existuje jen v teoretické rovině.
Toho večera jsem se bála, co to s Radimem udělá. Kupodivu vzal celou situaci racionálně. O adopci nechtěl slyšet, o možnosti využití dárce taky ne. Naopak si sehnal všechny možné informace, co by mohl a měl dělat, aby své plodnosti napomohl.
Jediné, co nechtěl, bylo, aby se o jeho potížích dověděla jeho máma. Ta byla posedlá čekáním na další vnoučátko, jakoby jí nestačila tři mrňata od Radimovy sestry Renáty.
Skoro celý další rok jsme prožili v jakémsi divném kolotoči neúspěšných pokusů, až se jednou stalo, že se objevil pokus úspěšný. Byla jsem v tom a oba s Radimem jsme měli ohromnou radost.
Radim ale tento svůj úspěch nepřeceňoval a pořád vyhledával rady ohledně své plodnosti. To jsem na něm pořád oceňovala. Tchyně na pár měsíců zmlkla. Pak se zase rozpovídala, když zjistila, že pro své dítě nechystám jméno, začínající na R. Sama je Růžena, má dceru Renátu a syna Radima a kdyby neměla krátce po Radimově narození vážný úraz na lyžích, po kterém jí lékaři šetrně sdělili, že si poškodila vnitřní orgány natolik, že s dalším potomkem nemůže počítat ani ve snu, určitě by využila všechna jména od R, co existují.
Já jsem nechtěla se jménem pro své dítě zapadnout do standardu a když jsem měla potvrzeno, že čekám holčičku, rozhodla jsem se, že nerozšíříme řady Janiček, Haniček, Lenek, Markétek a podobných, kterých bylo plné sídliště. S Žanetkou jsme byli stoprocentně originální rodina.
Tchyně se po několika měsících smířila s tím, že v rodu Ševčíků se vyskytuje dítě, které nezačíná na ryčné er, a ani ne po půl roce přišla s tím, že bychom měli začít dělat vše pro to, aby Žanetka měla co nejdříve sourozence. Radim na mě za jejími zády gestikuloval, ať hlavně neprozradím opravdovou příčinu našich potíží, tak jsem z toho vybruslila s vyhýbavou odpovědí.
Je pravda, že pod vlivem Žanetky podlehl Radim optimismu a naději, že na tom není tak špatně a že se jeho plodnost může napravit. Bohužel první vyšetření ukázalo pravý opak; totiž, že početí Žanetky byla souhra neuvěřitelného štěstí a několika náhod a jeho plodnost je naopak čím dál horší a horší a pokud chceme uvažovat o dalším dítěti, může nám pomoci umělé oplodnění.
Od toho dne se Radim hodně uzavřel do sebe. Nepřestal mě ani Žanetku mít rád, jen na něm bylo vidět, že rezignuje. Jeho zhoršená neplodnost a tchyniny představy o tom, jak rodím jedno dítě za druhým, to byly dva mlýnské kameny, které mě mlely na prášek.
Když jsem odložila telefon po dalším, skoro dvacetiminutovém hovoru, kdy mi tchyně vysvětlovala, že určitě dělám něco špatně, když jde Žanetka za rok do školy a je pořád jedináček, měla jsem slzy na krajíčku. Ani já ani Radim za situaci, ve které jsme, nemůžeme. A tušila jsem, že i kdybych tchyni řekla, že problém je v plodnosti jejího syna, nevezme to a za špatnou budu opět já.
Snažila jsem se Radima rozmluvit, že by bylo dobré, kdyby si s mámou promluvil a vysvětlil jí, jak se věci mají. Něco zabručel a šel spát. Já jsem si ještě chvíli povídala s Žanetkou, pak jsem ji konečně uložila a šla spát taky.
Další den na mě čekal šok. Radim měl sbaleny všechny své věci a jen mi mezi dveřmi se slovem: „Promiň“ předal klíče. Od toho dne jsem ho neviděla, jen jednou měsíčně mi od něj přišla na účet částka s komentářem „pro Žanetku.“
Když jsem pomalu tento zvrat ve svém životě vstřebala, přišel další; obálka od soudu s pozváním k rozvodovému stání. Vzala jsem si volno v práci a dorazila. Radim nepřišel, poslal za sebe advokáta, který mluvil pouze právnickým slangem, kterému jsem nerozuměla. Výsledek byl, že jsem oficiálně rozvedená. Za dvacet minut hotovo.
Takže týden před dvaatřicátinami jsem byla rozvedená s jedním dítětem a bez nadějných vyhlídek. Ovšem to bych nesměla mít kolegyně, které bez toho, aby daly něco najevo, vše bedlivě sledovaly a pečlivě vnímaly. Od nich přišlo pozvání na malý večírek na mou počet.
Zprvu jsem se vymlouvala na Žanetku, ale když byly neoblomné, zavolala jsem svojí sestře a ta nadšeně souhlasila, že svou nejmilejší (jedinou) neteřinku ráda pohlídá. Sestra je mladší než já a v permanentně rozesmátém stavu, takže s Žanetkou dokáže blbnout do bezvědomí.
Jak asi tušíte, večírek na mou počest byl poměrně decentní. Kromě mnoha přání všeho dobrého a ještě lepšího, několika objetí a velkého dojetí však došlo k tomu, o čem jsem dosud četla pouze v románech pro dospívající dívky. Pro kolegyni Šárku přišel její brácha Filip. A ve chvíli, kdy jsem se na něj podívala, jsem měla sucho v puse a nějak nestabilní kolena. Filip se na mě usmál a zeptal se, jestli nechci taky hodit domů. Přikývla jsem beze slova.
Nejdříve jsme vyložili Šárku a pak sjeli domů ke mně. Pořád jsem nebyla schopná mluvit a jen jsem na Filipa koukala jak na svatý obrázek. A když zabrzdil u mě doma, vyhrkla jsem, že ho chci vidět co nejdříve znovu a doslova jsem mu vnutila svou vizitku. Pak jsem utekla k sobě, našla spící sestru v objetí s Žanetkou a nalila si pořádného panáka.
Zítra tomu budou dva roky, co jsme se s Filipem vzali. Žanetka je nadšená z brášky Lumíra a Šárka z toho, že kromě kolegyně ve mně má i švagrovou.
Radim ani jeho máma se neozývají a nebýt Žanetky, ani si na ně nevzpomenu.
