Telefonát, který všechno změnil

Od dětství jsem měl v nepravidelných intervalech pocity, že mi někdo nebo něco v životě chybí. Bohužel jsem neměl, komu bych se svěřil. A máma o tom slyšet nechtěla.

Vyrůstal jsem jako jedináček. Navíc hodně svázaný manipulativní výchovou. Máma zastávala názor, že celý svět mimo hranice našeho bytu je zlý a plný nemorálních zrůd. Na jednu stranu se mi snažila dávat vše materiální, co existovalo, zapomínala však na laskavost, empatii a srdce.
Pravidelně mě ovládaly záchvaty sklíčenosti a smutku. Dnes by se možná řeklo, že to dítě trpí depresemi, dostal bych se k nějakému odborníkovi a tomu by se povedlo mě nějakým způsobem rozklíčovat. Bohužel tenkrát nebyla úroveň znalostí taková, takže jsem pokaždé dostal vynadáno, že jsem nevděčný a nevážím si toho, co mám.
A aniž bych si to uvědomoval, přejímal jsem máminy názory. Neměl jsem ani kamarády, protože to všechno byli podle mámy zlí lidé. Když jsem zmínil, že je mi líto, že nemám sourozence, dostal jsem znovu vynadáno, že je máma se mnou sama a je ráda, že zvládne uživit nás dva.
O svém otci jsem nevěděl vůbec nic. Kdo to byl, jak vypadal a jestli vůbec existoval. Pravda, babička občas mezi řečí pronesla, že jsem celý on, ale když jsem chtěl znát podrobnosti, odvedla řeč jinam.
Nesměl jsem si kupovat ani vlastní oblečení. To všechno zařizovala máma. Až později při prohlížení fotek jsem si uvědomil, že jsem odmalička chodil oblékaný ve stylu „starej mladej,“ což mohlo napomoci tomu, že jsem si neuměl najít kamarády.
Chybělo mi objetí, pohlazení, úsměv. Náš byt byl ukázkovou zónou studeného odchovu. Zejména citově studeného. Když jsem se mámy zeptal, seřvala mě a dodala, že rodiče, kteří své děti objímají, hladí je a usmívají se na ně, ze svých dětí vychovají nemorální zrůdy. Nepřišlo mi to logické, protože jsem u některých spolužáků viděl, že přesně tak se k nim rodiče chovají a ničeho nemorálního jsem si na nich nevšiml, ale tento argument jen spustil další seřvání a nadávaní na to, že jsem sobec a nevážím si toho, co pro mě máma dělá.
Až když jsem byl na vysoké, jsem se poprvé svobodně nadechl a poprvé v životě jsem se dokázal spontánně zasmát. A poprvé se v mém životě začali objevovat kamarádi. Najednou jsem byl v tak intenzivním kontaktu s vrstevníky, že jsem pak několik večerů probrečel nad tím, jak jsem měl kvůli mámě znehodnocené dětství. Jako by nechtěla, aby část mého já fungovala.
Po promoci jsem nastoupil do práce, zakrátko potkal Ditu a i když se na ní mojí mámě pořád něco nezdálo (jednou, že skoro nemluví; podruhé, že mluví až moc; potřetí, že je oblečená moc usedle; počtvrté, že je oblečená až příliš výstředně), vzali jsme se a brzy přišly děti. Jako jedináček jsem chtěl mít aspoň dvě a to se nám podařilo. Tenkrát se mnou máma přestala mluvit definitivně, protože jsem na rozdíl od ní vychovával děti s láskou a laskavostí a dával jsem jim najevo, že je mám rád.
Přešlo několik dalších let. Mámin zdravotní stav se začal zhoršovat a zhoršovat, až musela do předčasného důchodu a nakonec do domova s pečovatelskou službou. Přestávala být soběstačná a nesla to velmi těžce, protože jí její hrdost nedovolovala přiznat si svůj opravdový stav. Děti mezitím odrostly, bylo jim šestnáct a třináct, když jsem jednoho dne šel domů z práce a zazvonil mi telefon s neznámým číslem na obrazovce.
Ohlásil jsem se a slyšel jsem dívčí hlas, který mi říkal: „Dobrý den, tady je Klára. My se ještě neznáme, jen si potřebuji ověřit, jestli se jmenujete Tomáš a jestli máte maminku Bohumilu.“
„Ano, přesně takhle to je,“ odpověděl jsem a čekal nějakou kulišárnu; dívčí hlas však zněl velice vážně, když mi řekla:
„Asi o tom nevíte, ale máte sestru. Já jsem vaše neteř.“
Když čtu v knížce, že by se v někom krve nedořezal, ironicky se nad tím ušklíbnu. Tentokrát by se však krve nedořezal ve mně. Musel jsem se posadit.
„Prosím, řekněte mi to ještě jednou a podrobně,“ poprosil jsem neznámou Kláru.
Pak jsem poslouchal. Že Klářina maminka byla hned v porodnici dána k adopci. A že si ji vzal a vychoval manželský pár z úplně jiného kraje. Že se pokoušela několik let pátrat po svém skutečném původu a teprve před nedávnem přišla na to, ve které porodnici a komu se narodila.
Zeptal jsem se na datum narození Klářiny maminky. A tehdy jsem měl co dělat, abych si sám sobě nevolal rychlou.
Bylo to navlas stejné datum s mým. Takže Klářina maminka je nejen moje sestra, navíc i dvojče. No pane jo.
Toho dne jsem se nedokázal na nic soustředit. Večer jsem se svěřil Ditě s tím, že má ve světě švagříci, která je mé dvojče. Byl to pro ni podobný šok jako pro mne. Pak jsem zavolal Kláře a domluvili jsme si, kdy a kde se setkáme.
Jela se mnou i Dita a děti. Dita řídila, protože já jsem si připadal úplně neschopný čehokoli. Samozřejmě byla ve hře i varianta, že to celé je nějaký krutý žert, ale ta padla ve chvíli, kdy jsme dorazili na místo a vešli do domluvené restaurace.
Díval jsem se na ženu, která byla mou ženskou kopií. Barvou i tvarem stejné oči, stejný tvar nosu, brady, nadočnicových oblouků, stejná výška, dokonce i podobný somatotyp. A když promluvila, byl jsem doma. Měla totiž mámin hlas, i když zněl mnohem příjemněji.
Byl jsem v naprostém šoku. A navíc její dcera Klára byla její dokonalá kopie, až se mi z toho točila hlava. Bavili jsme se o všem možném. A přišli jsme na to, že návaly smutku, které jsem znal, prožívala Lída, jak ji adoptivní rodiče pojmenovali, také, dokonce v podobných obdobích. Proti mně měla štěstí, že vyrůstala v láskyplné rodině. V patnácti si zlomila stejnou ruku jako já. Studovala stejný obor, jen na jiné škole. Stejně jako já byla nemehlo na tělocvik, naopak jí šly vědecké předměty. A stejně jako já má dceru a syna. Obě naše dcery mají narozeniny během jednoho týdne; stejně tak i oba naši synové.
Po návratu domů se mi ještě pořád točila hlava z toho všeho, co jsem se dověděl. Pak jsem šel na půdu, kde byla bedna plná máminých věcí. Dosud jsem neměl odvahu se k ní ani přiblížit, teď jsem ji získal.
Za pár minut jsem držel v ruce mámin deník. Připadalo mi to nepatřičné, ale musel jsem jej otevřít a číst to, o čem jsem tušil, že nebude nic příjemného.
„Mám to potvrzeno černé na bílém, že čekám dvojčata. To je určitě za trest. Všichni se na mě usmívají a říkají mi, že budu šťastná, ale nejsem. Copak si můžu dovolit, žít se dvěma dětmi? I jedno je moc. Jen doufám, že nebude po Frantovi, který když se dověděl, že jsem těhotná, zmizel a není k nalezení.“
Četl jsem dál a o pár stránek jsem našel to správné místo.
„O půl šesté ráno se mi narodil kluk. A za čtyři minuty ještě holka. Věděla jsem, že si můžu nechat jenom jednoho z nich. Musela jsem se rozhodnout okamžitě. Nechtěla jsem, aby moje dcera byla stejně nešťastná jako já. Domů jsem přijela jenom se svým synem, svým malým Tomáškem. Zapřísáhla jsem se, že udělám všechno, co budu moct, abych ho uchránila před tím zlým světem.“
Po nějaké době jsme za mámou jeli s Lídou oba. Nebyl jsem si jistý, jestli nás poznává, podle ošetřovatelek už s tím má problém. Možná si to uvědomovala, možná ne. A pak jsme se začali v návštěvách střídat. Každý týden za ní někdo z nás jede.
S Lídou a její rodinou jsme v kontaktu, i její adoptivní rodiče mě vzali za svého. Zjistil jsem, že jsem našel to, co mi kus života chybělo.
A kromě narozenin, výročí svatby a podobných důležitých dní slavím každý rok i výročí toho dne, kdy mi neteř Klára poprvé zavolala. Protože tehdy začala zcela nová etapa mého života, se kterou jsem už ani nepočítal.