Taková dobrodružství už nejsou pro mě

Strojvedoucí splnil svůj slib a skutečně chvíli předtím, než měl projet zastávkou v Kozí Lhotě, dlouze zapískal, načež, i když měl touto zastávkou prosvištět v maximální rychlosti, skutečně zastavil a umožnil mi vystoupit.

Ani ne tři čtvrtě hodiny chůze mezi loukou a polem a byl jsem doma. Otevřel jsem poštovní schránku, napchanou reklamními letáky, pod rohoží našel klíč a vešel domů.
Dobrodružství nejsou pro mě, řekl jsem si. Abych si létal po světě tam a zpět, to po mně prostě nemůže nikdo chtít.
Ráno jsem vstal, čerstvý jako málokdy. A po rychlé snídani (jinak to nešlo, můj dlouhý pobyt mimo domov přežilo jen velice málo potravin) jsem se vydal do práce.
Zarazilo mě, že je před továrnou podezřele ticho. A jenom nevrlý vrátný.
„Dnes se nepracuje?“ zeptal jsem se natvrdle.
„A mělo by se? Je neděle, mladej,“ zavrčel vrátný a já pochopil a šel domů.
Jenže odpočinek mě nebavil, tak jsem vzal síťovku a vydal jsem se do své oblíbené večerky pro chleba, pečivo, mléko a další drobnosti.
V pondělí jsem se už do práce dostavil správně. Ani ne po půlhodině si mě zavolal můj šéf.
„Tedy pane Aloisi,“ oznámil mi, „ani jsem netušil, jaký jste hrdina. I s úpornou úplavicí jste pomohl zadržet norského pašeráka. Co na tom, že ten pašerák utekl a nejspíš už zase pašuje. Každopádně ve středu se tu zastaví televizní štáb, budou chtít s vámi natočit rozhovor.“
„A to jako proč?“ nechápal jsem.
„To víte, málokdy máme v Kozí Lhotě mezinárodního hrdinu. Každopádně doufám, že už jste zdravý a budete zase tak šikovný, jak jste vždycky býval.“
Pokýval jsem hlavou a vrátil se ke své práci. O obědové pauze ke mně přisedla Květa Mařasová.
„Poslouchej, Lojzku,“ pronesla jako když másla ukrajuje, „nechtěl by ses dneska večer ke mně zastavit? Budu doma sama, rozešla jsem se s Láďou Myšvejcem a hrozně ráda bych si poslechla něco o Norsku a dalších zemích.“
„Těžko říct,“ zamumlal jsem. „Nikdy jsem na návštěvy moc nechodil, nebudu vědět, jak se chovat.“
„Ale neboj,“ usmála se Květa, „s tím si poradíme. Tak nezapomeň, o půl osmé tě čekám.“
Šla mi z toho hlava kolem.
Kromě Květy se o mé zážitky zajímala i Tonička z právního, Mirka z účtárny, Julie z plánovacího a dokonce i Anastázie projekčního oddělení, která sama byla již obdařena třemi vnoučaty.
Kdepak, řekl jsem si toho dne večer, než jsem vyrazil na setkání s Květou. Dobrodružství už není pro mě. Vrátím se ke svému klidnému životu a bude to.
A skoro jsem to i dodržel, ale to už je jiný příběh.