Tak že by snad?

Trvalo to týden, než mi jeden z padišáhových sluhů přinesl nový krásný diplomatický pas. Dokonce jsem měl v něm i jméno v tamní řeči. Pro mě nevyslovitelné.

Pak trvalo ještě další týden, než jiný padišáhův sluha našel, jak bych se mohl dostat aspoň zpátky do Norska.
„Nebude to snadné, pane Osloslone, ale poradíte si. Bohužel si nyní další únos letadla nemůžeme dovolit. Proto poletíte nejprve jedním letadlem do Ankary a pak druhým do Německa, tuším, že do Frankfurtu, a pak třetím do Norska. Pepa, jak mu říkáte, poletí s vámi, a jakmile se vrátí a sdělí mi, že jste všechno připravil, pošlu dalšího svého pomocníka se zbytkem peněz.“
Nato přede mnou otevřel kufr, který byl od okraje k okraji napěchován americkými bankovkami. Snažil jsem se tvářit neutrálně.
V určený den jsem s Pepou opět nasedl do automobilu a mlčenlivý řidič nás dovezl k letišti. Tam jsem se díky diplomatickému pasu dostal bez problémů dovnitř. Pepa se usadil hned vedle.
„Budu na vás celou cestu dávat pozor, pane Osloslone,“ řekl úslužně, „aby se vám něco nestalo.“
No to sotva, pomyslel jsem si a v hlavě se mi tvořil plán.
V Turecku jsem se choval vzorně a neustále jsem se pohyboval tak, abych se Pepovi moc nevzdálil. Ovšem cestou do Frankfurtu mě něco napadlo.
„Musím si odskočit,“ řekl jsem na frankfurtském letišti a kývl hlavou k pánským toaletám, „počkejte na mě u odletových přepážek,“ dodal jsem.
„To já nemůžu, padišáh říkal, že vás nesmím spustit z očí,“ protestoval Pepa.’
„Však nespustíte,“ chlácholil jsem ho, „jenže kdybyste se mnou byl na toaletě, vypadalo by to, že jste zhřešil v Alláhových očích,“ upozornil jsem ho, což ho možná přesvědčilo.
„Ale přijďte brzy, k odbavení musíme už za hodinu,“ připomenul mi.
Sotva byl dost daleko, prosmýkl jsem se mezi davem cestujících a odvážně doběhl ke stanovišti taxíků. Neomylně jsem si vybral hned prvního.
„Na autobusové nádraží,“ řekl jsem mu.
„V pořádku, ale na které?“ chtěl si být jistý.
„Na to, ze kterého jezdí mezinárodní autobusy do Čech,“ upřesnil jsem.
„Tak jo,“ přikývl a rozjel se.
Jakmile mě vysadil u autobusového nádraží, běžel jsem se k informační přepážce zeptat, kdy jede nejbližší spoj do Prahy. Dověděl jsem se, že asi za půl hodiny a dokonce i číslo nástupiště.
Autobus dorazil s předstihem, já se vmísil do davu nastupujících a i když jsem neměl jízdenku s místenkou z předprodeje, nakonec se místo pro mě našlo.
Snad už budu mít klid, pomyslel jsem si naivně.
Těsně předtím, než se autobus rozjel, se objevil opozdilý cestující. Vtrhl dovnitř, řekl si o jízdenku do Prahy a usadil se tři řady sedadel za mnou.
Byl to Pepa.

Snažil jsem se tvářit neutrálně a využil jsem toho, že mám k dispozici český bulvární tisk. Na titulní stránce mě uvítal titulek „S kým bude letos trávit Silvestra Leoš Mareš? Bude to Patricie Pagáčová?“ což jsem přešel, nicméně na předposlední stránce mě zaujala krátká noticka:
Známý pašerák lesního medu Gerhard Osloslon, k jehož dopadení přispěl i český hrdina Alois Opřátko, utekl z vazební věznice a skrývá se na neznámém místě. Předtím se přiznal, že pobýval krátce v Dánsku, kde chtěl místo černého trhu s lesním medem ovládnout černý trh s rybím tukem.
Zadoufal jsem, že můj severský dvojník nezamíří k nám do Čech.

Do Prahy jsme dorazili večer, už se stmívalo. Vymotal jsem se z autobusu mezi prvními. Pepa se naštěstí zdržel.
„Hej, brácho, nemáš nějaký drobný?“ zeptal se mě ztěžklým hlasem někdo, kdo vypadal, že přicestoval taky odněkud z oblasti, ze které je to blíž do Teheránu než do Prahy. Podíval jsem se na něj a něco mě napadlo.
„Já jsem bez peněz,“ zatajil jsem plný kufr amerických bankovek, „ale tamten pán,“ ukázal jsem na opodál se ke mně prodrat snažícího Pepu, „se celou cestu v autobuse chlubil, kolik má peněz. Zkuste se ho zeptat, rád se s vámi podělí,“ a bleskurychle jsem se začal vymotávat z autobusového nádraží na Florenci.
Když jsem se ohlédl, stál okolo Pepy hlouček asi sedmi lidí, nápadně podobných tomu, který mě oslovil.
A teď konečně domů!

Odjezdová hala Masarykova nádraží mě přivítala ospalou atmosférou.
„Jednu jízdenku do Kozí Lhoty,“ řekl jsem.
„Máte štěstí,“ řekla paní pokladní, „rychlík má asi sedm minut zpoždění, ještě ho stihnete,“ a ukázala směrem ke kolejišti. Převzal jsem jízdenku, rychle došel ke svému rychlíku a tam se konečně uvolněně posadil.
Rychlík se rozjel. S neuvěřitelnou a nepředstíranou radostí jsem přivítal průvodčího.
„Do Kozí Lhoty?“ zeptal se udiveně, když viděl moji jízdenku. Pak se podíval na mě a vyhrkl: „Vy jste přece pan Alois Opřátko, no to mi nikdo nebude věřit, počkejte tady, dám vědět strojvedoucímu, aby vám v Kozí Lhotě zastavil, my tam totiž normálně nezastavujeme, ale když jede vlakem takový hrdina, tak rádi uděláme výjimku.“
Zatvářil jsem se unaveně a průvodčí odběhl.