Viktor a Svatava Hrubešovi žili ve spokojeném až klidném manželství. Byli v tom vzácném období, kdy děti už opustily rodné hnízdo, ale důchod byl ještě daleko před nimi.
Život manželů Hrubešových se tak dostal do stereotypu, který ovšem oběma vyhovoval. Ani Viktor ani Svatava nepatřili k dobrodruhům, naopak dovedli ocenit klid a harmonii domácího prostředí.
Ke stereotypu, ve kterém si oba libovali, patřilo i to, že se Svatava vracela z práce domů každý den v 17:32. Viktor na ni čekal, neboť z práce přicházel o něco dříve a tento čas byl pro něj časem Svatavina příchodu. Za všechny ty roky si vypracovala systém, kdy v 17:31:59 po ní ještě nebylo vidu ani slechu, zato v 17:32:00 odemykala dveře bytu a vstupovala s hlasitým „Ahoj.“ Viktor ji šel okamžitě přivítat.
Takhle to fungovalo celou dobu bez ohledu na pracovní den v týdnu nebo roční období. Až do večera, kdy se v 17:32 Svatava neobjevila. Neobjevila se ani v 17:33.
Viktor se mírně znepokojil a pojal podezření, že se jeho ženě něco stalo. Zkusil jí zavolat, leč Svatavino číslo bylo nedostupné. Tím se ovšem Viktor znepokojil mnohem víc.
V 17:42 si už nazouval boty, paže soukal do kabátu a schody do přízemí bral po dvou. Když vyběhl před dům, rozhlédl se, avšak Svatavu neviděl.
Zamyslel se. Věděl, že jeho žena každý večer prochází malým parkem, a vydal se tedy tímto směrem. Pátravě se rozhlížel, ale Svatavu nikde neviděl. Až do chvíle, kdy došel k páté lavičce.
Pod pátou lavičkou leželo ženské tělo a Viktor měl co dělat, aby se neskácel. To ženské tělo byla jeho Svatava.
Přiložil své ucho k jejímu nosu, aby si ověřil, že Svatava dýchá. Pak ještě rozklepanou rukou vytáhl svůj telefon a zavolal záchranku. Sanitka dorazila během několika málo minut a odvezla jeho ženu do nemocnice.
O dva dny později mu ošetřující lékař sdělil, že s velkou pravděpodobností byla Svatava přepadena a okradena. K sexuálnímu zločinu sice nedošlo, nicméně její zranění jsou rozsáhlá a vyžádají si delší péči. Prozatím bude udržována v umělém spánku, snad tomu pan Hrubeš rozumí.
Viktor rozuměl, ale všechno vnímal jakoby v mlze.
Po návratu domů se posadil do svého oblíbeného křesla a čekal na čas 17:32. A pak každý další den. Věděl, že dokud je Svatava v nemocnici, nemá jeho čekání valného významu, ale nemohl si pomoci.
Po několika dnech pak změnil svoje chování. Vždycky v 17:15 vyšel z domu a došel do parku, kde se posadil na lavičku, pod níž Svatavu našel. Přemýšlel.
„Pachatelé se vracejí na místa činu, to je v každé detektivce,“ dumal, „a je možné, že ten hulvát, co přepadl moji ženu, se tu ještě někdy objeví. Jenže kromě toho, že nevím, jak ho poznám, tak ani nevím, co bych s ním mohl udělat, kdybych ho potkal.
Jedna cesta, ta méně efektivní,“ pokračoval v přemýšlení, „je předat ho kompetentním orgánům. Jenže v tom případě je riziko, že ho hned zase pustí a i když se dostane do vězení, za pár let se vrátí a bude chtít ve svých nekalých činech pokračovat. Proto by bylo efektivnější jej přímo zlikvidovat,“ uzavřel svou úvahu. Nevěděl však, jak by příslušnou likvidaci provedl.
Trvalo to hodně dlouhých týdnů, ale nakonec přišel den, na který Viktor čekal. Zavolali mu z nemocnice, že jeho žena byla probrána z umělého spánku a po nezbytně nutné rehabilitaci si ji bude moct odvézt domů. Hned se ujistil, že může Svatavu navštívit a ještě týž den se za ní do nemocnice vydal.
Nešťastná Svatava jej sice poznala a velmi tiše odpovídala na jeho otázky, okolnosti svého přepadení si však nevybavovala. Ani podobu útočníka. Přesto byl Viktor rád, že s ní může trávit aspoň část času a chodil za ní do nemocnice každý den.
A zase to trvalo hodně dlouhých týdnů, než nadešel ten očekávaný den, kdy si Viktor mohl odvézt svou ženu domů. Nastartoval svého letitého forda a s pocitem vítěze jel opatrně, jak byl zvyklý, až k nemocnici.
Chvíli čekal v čekárně, pak se objevila Svatava se svým nenapodobitelným úsměvem, zavěsila se do něj a kráčeli spolu k autu.
V autě ji usadil na místo spolujezdce, pomohl jí s připoutáním a pomalu se rozjeli směrem domů.
V jednom místě míjeli staveniště. Rozestavěná budova se tyčila k nebi a okolo ní byl tradiční stavební nepořádek. A kolem něj se motal podivný chlapík v modré bundě.
„Viktore,“ řekla Svatava a ukázala na chlapíka v modré bundě, „to je on.“
Viktor zpomalil, až zastavil. Podíval se, kam Svatava ukazuje a dobře si dotyčného prohlédl.
„Opravdu?“ zeptal se. „Ten, co tě přepadl a okradl?“
Svatava mlčky přikývla. Pak otočila pohled k neznámému a opakovala: „To je on.“
Viktor přemýšlel. Bylo mu jasné, že má jedinečnou příležitost potrestat pachatele a pomstít to, co se jeho ženě stalo.
„Počkej tady,“ rozhodl se, odpoutal se, otevřel dveře a vyrazil za neznámým. Ten si jej nevšímal. Viktor se rozhlížel. Povedlo se mu dostat na staveniště a z hromady lešenářských trubek jednu dokázal uzmout. Nebyla nejlehčí, ale na tom nezáleželo. Viktor se pořád blížil k neznámému, až byl těsně za ním.
Nadešla ta správná chvíle. Viktor zaútočil.
„Co to,“ vyjekl neznámý, než se složil na zem a než do něj začal Viktor bušit lešenářskou trubkou.
„To máš za to, ty šmejde,“ vykřikl, když bylo jasné, že neznámý rozhodně není naživu. „Teď už přepadat ženy nebudeš,“ a ještě do mrtvého kopl.
Cestou zpátky k autu lešenářskou trubku zahodil. Bylo mu v té chvíli jedno, že jsou na ní jeho otisky. Policie jej nikdy neprošetřovala, jeho otisky tedy nikomu nic neřeknou.
Když usedl do auta vedle Svatavy, byl zase naprosto klidný. Povzbudivě se na ni usmál.
„Je to v pořádku, lásko,“ řekl s úsměvem, „ten tě nikdy nepřepadne.“ A pomalu se zase rozjel.
Blížili se k sídlišti, kde bydleli. Na chodnících bylo najednou mnohem víc lidí.
„Viktore,“ řekla Svatava a ukázala na chlapa ve žluté bundě, který venčil psa, „to je on.“
Viktor prudce zabrzdil. Podíval se na Svatavu s jediným slovem: „Cože?“
„Viktore,“ řekla Svatava a ukázala na chlapa v zelené bundě, který tlačil kočárek s miminkem uvnitř, „to je on.“
Viktora začala přepadat panika.
„Viktore,“ ukázala Svatava na úplně jiného člověka, „to je on.“
