Stranger than fiction

Zařízení honosně nazvané „Bar u červeného hada“ mělo všechny znaky normalizační architektury. V minulosti tu byla nejspíš socialistická lidová vývařovna nebo podobný podnik veřejného stravování.

Tomu odpovídalo i množství a složení hostů.  U dvou k sobě sražených stolků u nejvzdálenější zdi sedělo pět chlapů, na nichž bylo vidět, že svůj život zrovna nevyhráli. Kromě nich byl bar téměř prázdný. Až na servírku.
A ještě jednoho člověka. Ten seděl bokem, u stolku, který měl tak zvláštní umístění, že na něj nebylo vidět, ovšem sedící měl dokonalý přehled o celém prostoru.
Sedící člověk byl od prvního pohledu cizorodým prvkem v tomto prostředí. Už tím, že měl na sobě perfektně padnoucí modrý oblek. Rovněž dioptrické brýle dokreslovaly dojem intelektuála. Navíc na něm bylo vidět, že umí používat i deodorant a jiné kosmetické přípravky.
„Budete mít nějaké přání?“ zeptala se servírka, když u něj zastavila.
Cizinec velmi pomalu zvedal hlavu a svůj pohled, až dosáhl očního kontaktu.
„Jenom kávu,“ řekl tiše, i když pevně. A než servírka stihla vychrlit: „A kterou? Máme tu na výběr…,“ dodal: „Vídeňskou, prosím.“
Servírka pokývala hlavou, pak jí neznatelně zavrtěla a zaplula do svého pracovního prostoru. Hlučná společnost u dvou sražených stolů probírala vzrušující události, zejména to, že švagr jednoho z nich dojel na motorce až do Řecka. Rozvinula se nesourodá debata o tom, zda je takový výkon možný, jejíž úroveň byla značně degradována tím, kolik alkoholu do sebe už jednotliví hosté nalili.
„Prosím, káva je tady,“ objevila se servírka opět u cizincova stolu a postavila na něj zajímavě tvarovaný hrnek. Dokonce dodala i malou sklenku vody a sušenku. Očividně zná svoje povinnosti.
„Děkuji velice,“ cizinec se pousmál a neznatelně protáhl svou ruku, až se lehce špičkami prstů dotkl servírčiných hýždí.
„To…, to ne, prosím,“ špitla servírka a znovu odběhla. Cizinec pokrčil rameny a začal se věnovat své kávě.
„Hej, Samantho,“ zavolal jeden z pětice hlučných hostů ztěžklým jazykem, „hoď nám sem pět tullamorek,“ a hlučně se zasmál.
„Samantha,“ řekl si cizinec pro sebe a lehce nakrčil obočí.
Servírka vytáhla příslušnou láhev a odpovídající počet sklenek, nalila, co bylo potřeba a naprosto flegmaticky odnesla na kovovém tácku ke spojeným stolům.
Cizinec, aniž by o tom věděla, si ji podrobněji prohlédl. A všiml si, že na bílé halence má skutečně přišpendlenou cedulku, která obsahuje předtištěný text „Dobrý den, jmenuji se“ a pod ním bílý obdélník, do nějž je černou fixou vepsáno „SAMANTHA.“ Dívka byla kromě toho vybavena krátkou černou sukní a střevíci na pěticentimetrových podpatcích. To cizinci pro tuto chvíli stačilo.
„Vše v pořádku?“ zeptala se ho, když jej míjela. Pokýval hlavou a tiše ji oslovil:
„Řekněte mi, Samantho,“ a zaradoval se, když viděl, že na své jméno zareagovala, „vy jste vdaná?“
„Ne,“ odpověděla nervózně, „já…, já jsem…, já jsem vdova,“ a v koutku oka se jí objevila slza.
„To mě mrzí,“ řekl cizinec soucitně, „co se vašemu panu manželovi stalo?“
„Ne,“ roztřásla se, „nemůžu o tom mluvit, promiňte.“
„To nic,“ snažil se ji cizinec uklidnit. „A ještě mi řekněte,“ kývl hlavou k hlučné společnosti, „není to ubíjející, trávit tu čas s takovými hovady?“
Poslední slovo, byť vysloveno velmi tiše, prásklo jako bič. Hlučná společnost zpozorněla.
Samantha se pousmála. „Já potřebuju práci,“ špitla, „a tady to není zas úplně nejhorší.“
„Jak myslíte,“ řekl tiše cizinec a vrátil svou pozornost svému hrnku s kávou.
U stolu hlučné společnosti se pomalu rozjela konverzace. Někteří se dívali směrem k cizinci a v jejich pohledech nebylo nic přátelského. Pak jeden z nich vstal a nepříliš rovným krokem si to namířil přímo k cizinci.
„Hej, frajere,“ řekl, když se na nepříliš pevných nohou postavil před cizincův stolek.
„Prosím,“ řekl klidně cizinec a na opilce pohlížel s určitou laskavostí.
„To mi řekni,“ snažil se opilec mluvit srozumitelně, „kdo je u tebe hovado.“
„To je zajímavá otázka,“ řekl klidně cizinec a pousmál se.
„Ty se mi směješ?“ snažil se pochopit situaci opilec.
„Kdepak,“ odpověděl cizinec, stále s úsměvem. „Jen se zamýšlím nad vaší otázkou. Ptal jste se, kdo je u mě hovado. Předpokládám, že když se trochu zamyslíte, tak na to přijdete.“
„Co mi vykáš?“ vykulil oči opilec. „Si myslíš, že se můžeš nad nás povyšovat?“
„Nevím,“ odpověděl cizinec upřímně. „Můžu?“
Opilec znejistěl. Očekával konfrontaci a ta nepřicházela.
„Dávej si pozor,“ pohrozil cizinci a s pocitem morálního vítězství se vrátil ke své společnosti.
Cizinec pokrčil rameny a zase se podivně pousmál.
Hlučná společnost se zase rozpovídala a kdyby měl cizinec nutkavou potřebu jejich hovor poslouchat, zaslechl by na svou adresu skoro srozumitelně pronesené slovo „sráč.“ Asi by mu to nevadilo.
Ke změně situace došlo velmi razantně.
Prosklené dveře baru se prudce rozevřely, protože do nic někdo zvenku kopl.
„Tak velký a neumí používat ruce,“ zabručel si cizinec pro sebe.
Tím, kdo kopancem otevřel dveře, byl svalnatec jako hora, navlečený do trička, napodobujícího dres amerického fotbalu, a krátkých kalhot pod kolena. Spolu s ním vešli dovnitř dva tupě hledící mladíci, kteří zůstali stát u dveří. Očividně měli dojem, že čím tupěji se tváří, tím drsnější jsou.
„Bude sranda,“ povzdechl si cizinec.
Očividně byl jediným, kdo očekával nějakou srandu. Servírka Samantha vyjekla a zakryla si ústa špičkami prstů.
Svalnatec si nikoho nevšímal a mířil přímo k ní. V pravé ruce si pohazoval baseballovou pálkou. Cizinec se usadil pohodlněji a celou scénu sledoval s nepředstíraným zájmem.
„Tak jsem tady, Samantho,“ zahlaholil svalnatec, „a víš, pro co jsem přišel.“
„Nemám,“ špitla Samantha, „tržby nejsou žádná sláva, náklady pořád vyšší, nemám,“ a v očích se jí znovu objevily slzy. Zároveň se začala znovu třást, což u cizince vyvolalo mírné znepokojení.
„Něco jsme si dohodli, Samantho,“ pomalu a s předstíranou laskavostí pronesl svalovec, „a přece nechceš, aby ti to tady někdo zlý zničil, to nechceš, že ne?“ přičemž si pořád pohazoval pálkou.
„Ne, nechci…,“ špitla Samantha.
„No tak se snaž,“ poradil jí svalovec, „jinak…“
Nikdo už se nedozví, co chtěl svalovec říct, protože se v tu chvíli za ním ozvalo: „Poslouchej, ty hovado.“
Svalovec, zcela překvapen tím, že na něj někdo mluví, se pomalu otočil. Díval se do očí přímo cizinci v modrém obleku.
„Tak zaprvé,“ řekl, vědom si své převahy, „tohle je mezi mnou a tady madam. A za druhé, kdo je u tebe hovado, no?“
Prásk.
Rána pěstí, přesně zamířená do kořene svalovcova nosu, udělala své. Svalovec zavyl a upustil pálku. Cizinec, jakoby na to čekal, ji odkopl do vzdálenějšího kouta.
„Tys,“ řekl svalovec poté, co se mu vrátila koncentrace, „mě,“ dodal po chvíli, „praštil.“ Kupodivu to neznělo ani tak naštvaně, jako spíš překvapeně.
„Už je tomu tak,“ odpověděl cizinec, „protože jsi pořád stejné hovado.“
Svalovcovi společníci se podívali jeden na druhého, ale zůstali stát u dveří. Cizinec si pomyslel, že moc chytří nebudou, ale aspoň se umí chovat podle instrukcí.
Svalovci to pořád nedošlo, proto se rozhodl zaútočit. Vyšvihl pěst, jenže cizinec to čekal. Natočil se  bokem, mírně se přikrčil, svalovcovu pěst chytil a přehodil si ji přes rameno.
Svalovec hekl a barem se rozlehlo dvojí křupnutí. Cizinec vykopl nohu a trefil se patou přímo do spodního okraje svalovcova hrudníku. Pak teprve pustil jeho paži.
Svalovec zacouval až ke stěně a svezl se na zem. Cizinec se zhluboka nadechl, pak pomalu vydechl, vrátil se ke svému stolu, vzal si z něj hrnek se zbytkem kávy a posadil se vedle svalovce.
„Jestli se nemýlím,“ řekl klidně, „tak jsi Pavel Burian, řečený Burák,“ a upil ze svého hrnku. Svalovec na něj pohlédl nechápavě:
„Jo, to jsem. Jak to víš?“
„Ty jsi mě vážně nepoznal?“ zeptal se cizinec. Svalovec zavrtěl hlavou. Chtěl pohnout rukou, ale sykl bolestí.
„Máš vykloubené rameno,“ oznámil mu cizinec. „A jestli jsem dobře počítal, tak i loket,“ což byla informace, kterou svalovec neocenil „Ten loket nebyl v plánu,“ dodal cizinec klidně, „ber ho jako bonus. Zajdeš si do nemocnice, tam ti to spraví,“ pokračoval, „jen si vymysli nějaký příběh, jak jsi k tomu přišel. Protože když budeš vykládat, co se opravdu stalo, tak nevím, jak dopadneš.“
Svalovec pokyvoval hlavou.
„A ještě mi řekni,“ pokývl cizinec hlavou ke svalovcovým společníkům, „proč s tebou chodí tihle dva přizdisráči? Co z toho máš? Nebo se sám bojíš?“
„Já se nebojím nikoho,“ zahuhlal svalovec.
„Zejména holek se nebojíš,“ konstatoval cizinec a kývl hlavou směrem, kde stála stále šokovaná Samantha. „Co to vlastně mělo znamenat? Dal ses na vydírání?“
„Samantha mi platí za ochranu,“ přiznal svalovec neochotně.
„Za ochranu? Ochránce chráněné osobě vyhrožuje? To jsou mi věci,“ vedl si cizinec svou nevzrušeně. „Své mámě ses pochlubil tím, co teď děláš?“
Svalovec sebou škubl opravdu prudce. Cizinec trefil jeho citlivou strunu. Jen velmi málo lidí vědělo, jak drsnou výchovou si Burák prošel. A jen málokdo věděl, že vlastní máma je jediný člověk, který má u Buráka autoritu.
Cizinec se pásl na Burákově zděšení. „To,“ zašeptal Burák, „jak to, že víš o mojí mámě? Kdo vlastně jsi, sakra?“
„Ale no tak, Buráku,“ řekl cizinec téměř laskavě, „já to tvé mámě neřeknu, ale ty sám bys jí to měl říct. Paní Samantho,“ oslovil servírku, aniž by se přestal dívat na Buráka, „viděl jsem, že máte v nabídce i dobrou whisky. Máte tam i dimplovku?“
„A…, ano, m…, mám,“ odpověděla pomalu servírka.
„Je aspoň patnáctiletá?“ zeptal se cizinec.
„N…, ne, je os…, osmnác…, osmnáctiletá,“ odpověděla ještě pořád roztřesená servírka, která si v duchu nadávala, že ještě na mladá kolena začne zadrhávat.
„Tak nalejte dva velké panáky na mě,“ řekl klidně cizinec. „Jeden mně a jeden tady Burákovi,“ dodal to, co už servírka tušila. Cizinec vrátil svou pozornost Burákovi.
„Jak je to dlouho, co ses vrátil z lochu?“ zeptal se. „Půl roku? Rok?“
„Dva a půl roku,“ zahučel Burák neochotně.
„Stýská se ti hodně?“ zajímal se cizinec, „že děláš vše pro to, aby ses tam mohl vrátit.“
„Vrátit se tam fakt nechci,“ zabručel Burák. Samantha přinesla dvě sklenice. Cizinec od ní obě převzal a jednu podal Burákovi do zdravé ruky.
„Hezky si se mnou ťukni a kopni to do sebe,“ pronesl klidně, ovšem nekompromisně.
Burák, který pochopil, že v této hře vůbec nehraje hlavní roli, udělal, co mu cizinec řekl.
„A teď,“ usmál se cizinec, „si pamatuj, že tento podnik je pro tebe tabu. Až sem příště přijdeš, tak odtud nevyjdeš živý. A ti tví dva přizdisráči taky. A pozor, já nevyhrožuju. Já tě jen varuji,“ usmál se cizinec, což kupodivu vedlo Buráka k tomu, že se jeho úsměvu lekl.
„Tak mi už konečně řekni, odkud mě znáš,“ zavyl.
„Ale no tak, Buráku,“ řekl cizinec téměř chlácholivě, „vážně jsi tak hloupý, žes mě nepoznal? Copak si nevzpomínáš, jak jsi mi nadával do tupanů, retardů, dementů a jiných? Jak ses nade mě povyšoval? A podívej se, jak jsi dopadl.“
Burákovi se rozšířily oči.
„Ty…, ty jsi,“ ukázal zdravou rukou na cizince, „ty opravdu jsi…?“
„Pst,“ řekl cizinec. „A ano, jsem. A teď se seber a vypadni. I s těmi svými dvěma tajtrlíky. A pamatuj si. Sem máš zákaz vstupu. Rozumíš?“
„Rozumím,“ zahučel Burák neochotně. Pak se pomalu a velmi bolestivě zvedl a bez své pálky odešel. Levou rukou si přidržoval vymknutou pravou a sténal. Oba jeho společníci jej následovali ven.
„Tak to bychom měli,“ řekl cizinec jen tak pro sebe a vrátil se ke svému stolu. Lehce pohlédl směrem k veselé skupině opilců. Ti jej sledovali s vytřeštěnými výrazy. Ten, který předtím na cizince zkoušel dorážet, se teď snažil zalézt pod stůl.
„Paní Samantho,“ řekl cizinec opět tiše a klidně, „prosím, spočítejte mi útratu.“
Samantha ji počítala dlouho a pomalu. Několikrát počítání zrušila a znovu začínala. Pak teprve vyřkla cílovou částku.
Cizinec spokojeně zaplatil a s úsměvem poděkoval. Pak se pomalu zvedl, zkontroloval stav svého obleku i svých bot, rukou si porovnal vlasy, upevnil brýle a zvedl ze země nenápadný kufřík.
„Ještě jednou děkuji a na shledanou,“ řekl s pohledem upřeným přímo na Samanthu.
Vykročil k východu. Oči opilců z veselé společnosti jej následovaly.
„Pane, prosím,“ vyhrkla Samantha.
Cizinec se otočil a s údivem zjistil, že Samantha stojí přímo za ním.
„Ano?“ řekl překvapeně.
„Můžu…, můžu jít s vámi?“ zeptala se Samantha.
Cizinec si ji prohlížel. Jeho pohled trval dlouho, leč Samantha to vydržela.
„Proč ne? Pojďte,“ odpověděl.