Ať byl van Kielss, jaký byl, jedno bylo jisté. Nestal se Evropským Nejvyšším jen pro své krásné oči nebo pro své nepopíratelné charisma. Uměl se orientovat velmi rychle.
Proto řekl ve správnou chvíli Elvíře: „Bylo příjemné si s tebou zase po letech popovídat, ale musím se podívat na toho chlapce, protože tvá společnice mu věnuje svou pozornost.“
Elvíra se podřídila a oba mířili ke zmíněné dvojici.
„Hedviko,“ zvolala Elvíra, „ne!“
„Co ne?“ podivila se Hedvika.
„Neubližujte mu,“ pronesla Elvíra prosebně.
„Nic takového nemám v úmyslu,“ nevycházela Hedvika z údivu. „Jen po mně hodil kamenem a řekl, že ta čarodějnice je jeho babička.“
Elvíra pohlédla na Staníka. „Opravdu je to tvoje babička?“ pohodila hlavou směrem k ležící Moruně.
Staník s vážným výrazem přikývl.
Hedvika se sklonila a dívala se Staníkovi do očí. „Kdyby tvoje babička neudělala kdysi něco špatného,“ řekla pomalu, „mohla jsem dnes mít taky takového kluka, jako jsi ty. Nebo holku. To už se nikdy nedozvím.“
Staník se na ni podíval a ustoupil o půl kroku.
Hedvika se narovnala a obrátila se k Elvíře. „Proč vlastně má ty přívěšky na krku?“ zeptala se.
„To jsou ochranné amulety,“ odvětila Elvíra, „divím se, že je i Moruna neměla.“
„Měla,“ přikývla Hedvika, „a pořád má. Jen si zapomněla chránit hlavu.“
Staník těkal očima z jedné na druhou a v hlavě mu vířily myšlenky. K trojici konečně dorazil van Kielss.
„Jsi v pořádku, chlapečku?“ zeptal se Staníka.
„Ano, pane,“ řekl Staník vážně. „Ale ta paní,“ ukázal bradou k Hedvice, „praštila mou babičku a já jsem tu paní praštil kamenem.“
Van Kielss se narovnal. „Vy budete ten nejsilnější upír,“ řekl Hedvice. „Já jsem Evropský Nejvyšší Klaas van Kielss a budu na vás muset dohlížet. Stejně jako na Elvíru. Stejně jako na všechny ostatní. Upíry, vědmy, čaroděje, mágy a další.“
„Já jsem Hedvika,“ odpověděla, „a její,“ pohnula bradou k Moruně, „vinou jsem zemřela i se svým nenarozeným dítětem.“
„Tak přece to byla pravda,“ pronesl van Kielss zamyšleně.
Povídali by si ještě dlouho, kdyby se Moruna neprobudila.
Cítila, že z ní vyprchává život.
Pramen jejího života definitivně vyschnul až na poslední kapku. A i ta se pomalu vypařovala.
Namáhavě a nemotorně se postavila na nohy.
Musela se neustále o něco opírat, ale nakonec stála skoro vzpřímeně.
Zrak se jí na poslední chvíli vrátil.
Viděla Hedviku, Elvíru, van Kielsse a Staníka.
Van Kielsse se nebála.
Ale Hedvika byla nepřítel.
A Staník byl v mraku. Staníkovi hrozí pořád nebezpečí.
Moruna se z posledních sil soustředila.
Sáhla si až na dno své duše.
A ještě pod toto dno.
Bude to poslední, co udělá. Ale Staníka ochrání, i když při tom sama zahyne.
„Nechte ho,“ zasípala z posledních sil a napřáhla ruce.
Z každé ruky jí vyletěl jeden blesk.
Původně měl jeden blesk mířit k Hedvice a druhý k Elvíře.
Poslední síly Morunu opustily a její tělo dopadlo naposledy na zem jako hadrová panenka.
Blesky letěly a minuly své cíle.
Než stačil kdokoli zareagovat, narazily oba blesky do Staníka.
Jeho tělo se zkroutilo a z ochranných amuletů, které měl pověšené na krku, se stal prach a písek.
Klaas van Kielss Staníka zalehl.
Blesky se odrazily někam nad rybník, tam se srazily do jednoho a ten spadl do vody.
Van Kielss vstal.
Staník otevřel oči.
„Ahoj, pane,“ řekl podivným hlasem, „co se stalo? Jako by mě někdo praštil.“
Bonus – O necelý rok později
Bez ohledu na to, kolik bylo na hřišti dětí, Staník si vždycky hrál sám. Byl na to zvyklý odmalička a neměl důvod na tom nic měnit.
Staník si rád hrál na horolezce. V zimě mu tatínek splnil velké přání a celá rodina vyrazila na týden do Vysokých Tater. Staník byl u vytržení. A když mu tatínek s maminkou řekli, že existují ještě vyšší hory, měl z toho málem horečku.
Jela s nimi i Hedvika. Ani nevěděl, jak se to stalo, ale s tou slečnou, kterou jeho rodiče přijali na hlídání a starání se o něj, se velice rychle spřátelil. Hedvika nic nejedla a nepila. Říkala, že má alergii a nesmí jíst a pít to, co jedí a pijí ostatní. Staníkovi to bylo jedno a jeho rodičům taky, když viděli jak je s Hedvikou šťastný.
Zrovna si zloušel z písku uplácat kopec Grosslockner, když se za ním ozvalo: „Ahoj, Staníku.“
Ohlédl se. Stála za ním holčička. Připadala mu povědomá, ale nevěděl, odkud by ji měl znát.
„Ahoj,“ řekl váhavě.
„Já jsem Světlana,“ řekla holčička a usmála se. „Ty tu nejsi s babičkou?“ zeptala se.
„Maminka s tatínkem říkali, že babička spinká a už se nikdy neprobudí,“ zabručel Staník. „Jsem tu s Hedvikou. Ona mě hlídá a je moc hodná,“ a ukázal hlavou k Hedvice.
„Vzpomínáš si na mě?“ zeptala se Světlana.
„Ne, ale někoho mi připomínáš,“ přiznal Staník.
„To nevadí,“ usmála se. „Nepůjdeme se proběhnout domečkem?“
Staník se zaradoval, jako by konečně pochopil, že má ve Světlaně spřízněnou duši. „Jo, pojď,“ souhlasil, vstal, vzal Světlanu spontánně za ruku a oba utíkali k prolézačce.
Druhý bonus - o další rok později
Ospalá poválečná bytovka nevypadala jako místo, které by lákalo k návštěvě kohokoli jiného než své vlastní obyvatele. Milena opatrně otevřela branku a prošla až k samotnému vchodu do domu. Sáhla zkusmo na kliku u dveří. Ty se otevřely a vpustily ji dovnitř. Pomalu a opatrně stoupala až do druhého poschodí. Tam zazvonila u dveří bytu vlevo.
Chvíli se nic nedělo. Pak se ozvaly za dveřmi kroky. Když se dveře konečně otevřely, stála za nimi hubená holka s fialovými vlasy, piercingem v nose a výrazným tetováním na ramenou.
„Dobrý den,“ řekla ta hubená holka. „Hledáte někoho?“
„Dobrý den,“ odpověděla poněkud překvapená Milena, „tady prý bydlí vědma, která pomáhá lidem napravovat křivdy.“
„Cože?“ rozesmála se ta hubená holka. „O tom nic nevím a to tu bydlím víc než rok. Pronajal mi to jeden pán, že tu bydlela jeho máma, ale umřela a on se svou ženou to hrozně dlouho vyklízel. To je všechno, co vím. Ale o žádné vědmě mi nikdo neříkal ani slovo. Čestně!“ a zvedla dva prsty k přísaze.
„Tak to se nedá nic dělat,“ povzdechla Milena, „a omlouvám se, že jsem obtěžovala.“
„To nic,“ mávla hubená holka rukou, obě na sebe navzájem kývly hlavami a pak se dveře bytu vlevo zase zavřely.
K O N E C
