Hostitel řídil svůj automobil pečlivě a pozorně. Vedle něj seděla naprosto soustředěná Hedvika. Na zadních sedadlech bivakovala Elvíra. Hedvika své okolí téměř nevnímala, pouze podle pachové stopy oznamovala změny směru.
Po hodině a půl sjeli z dálnice a po krátkém úseku na silnici první třídy se dostali na okresku. Hedvika zbystřila.
„Už jen kousek,“ řekla.
Hostitel chápavě přikývl a zpomalil. Více než čtyřicítkou se tudy stejně jet nedalo.
Kdyby se ohlédl, viděl by i naprosto soustředěnou Elvíru.
Rozhodující „Tady!“ vykřikly obě najednou.
Hostitel zastavil své auto na parkovišti vedle kempu u rybníka. Všichni tři vystoupili.
Kemp byl docela slušně obsazen. Stany, chatky, dokonce i karavany. Nikdo z nich si nevšiml toho, že před jedním karavanem piknikují tři muži, z nichž jeden má na hlavě posazený výrazný klobouk.
Hedvika zkoumala okolí. V rybníku se koupalo několik dětí, na lavičkách okolo seděli převážně jejich rodiče. Pak Hedvika zbystřila.
„To je ona,“ ukázala pohybem hlavy.
„Ano, je,“ potvrdila Elvíra a obě Morunu na dálku zkoumaly.
A pořád si ani jedna z nich nevšimla toho, co se dělo před jedním karavanem.
Klaas van Kielss se narovnal v zádech, postavil se a pronesl: „Pánové, máme práci. Dorazil zdroj nebezpečí.“
Hedvika s Elvírou zanechaly hostitele za sebou. Ten rezignovaně mávl rukou a usedl na pařez. Obě dvě se blížily k Moruně, která se soustředila na Staníka ve vodě.
Najednou Moruna zpozorněla. Přišlo jí zvláštní, že všechny ostatní děti lezou rychle z vody ven a jejich rodiče se s nimi schovávají ve stanech, v chatkách a dokonce i v karavanech.
„Tady něco nehraje,“ zabručela a ohlédla se.
Hedviku uviděla hned.
Elvíra se ohlédla. „Máme komplikace, tam přichází Evropský Nejvyšší van Kielss. Musím vás, Hedviko, nechat s vědmou samotnou, jinak ten svůj spor s ní nevyřešíte,“ a s omluvnou úklonou se vydala van Kielssovi a jeho dvěma asistentům v ústrety.
Hedvika si Morunu měřila nepřátelsky.
„Ty,“ promluvila a ukázala na ni prstem, „jsi na mě přivedla zabití padajícím stromem!“
Moruna zaváhala a chvíli přemýšlela.
„O tom nic nevím,“ zkusila to, nicméně vzápětí jí to došlo.
„Cože? Ty jsi ta zrzavá rajda, co odloudila mé zákaznici manžela?“ vykřikla.
„Nikoho jsem neodloudila,“ pronesla Hedvika a přistoupila o krok blíž. „A i kdyby, neměla jsi mě zabíjet! A se mnou moje dítě!“
„Tak to pozor, křepelko,“ zkusila to Moruna, načež se pokusila uhnout letící upírce, která se jí svými patami opřela do ramen.
Moruna zavrávorala.
Hedvika dopadla na zem a masírovala si paty.
„Máš nějaký štít, čarodějnice?“ zakřičela.
„Žádný štít,“ narovnala se Moruna pomalu, „jen ochranné artefakty. Proti všem temným silám.“
Hedvika se posadila a sáhla si na paty. Mohla konstatovat, že se uzdravují a za chvíli se bude moci postavit.
„Vidím, žes to nečekala,“ zachechtala se Moruna a přišla k ní blíž. „A abys věděla, útočíš na nepravou. Ten hřích za tvé usmrcené dítě na sebe vzala má zákaznice, takže...“
Prásk!
Moruna při vytváření ochranných artefaktů zapomněla na důležitou věc, krýt si hlavu.
A dostat pěstí nejsilnější existující upírky ránu do brady není žádná legrace.
Hlava se jí nepřirozeně zakývala a Moruna udělala čtyři kroky dozadu.
Elvíra zastavila trojici chlapů.
„Kampak, pánové?“ zeptala se se svůdným úsměvem.
„Uhni,“ pokusil se ji jeden z van Kielssových asistentů odstrčit.
Prásk! Prásk!
Elvíra nebyla tak silná jako Hedvika, ale i tak měly její rány svou razanci.
Oba van Kielssovi asistenti ulehli v bezvědomí na trávu a Elvíra tak stanula tváří v tvář Evropskému Nejvyyššímu.
„Čemu vděčíme za tvou přítomnost zde, Nejvyšší?“ zeptala se ho.
„Ty jsi Elvíra,“ pronesl van Kielss nepřekvapeně, „jsem tu proto, že tu hrozí velké nebezpečí malému chlapci a jeho příbuzné. Shodou okolností,“ udělal kyselý úsměv, „tou příbuznou je Moruna.“
Elvíra se zasmála. „Připadala mi povědomá,“ cukla hlavou dozadu, jako by chtěla ukázat za sebe, „teď si s ní právě povídá novopečená upírka. Mimochodem nejsilnější mezi upíry, kteří kdy existovali a existují.“
Klaas van Kielss jí pohlédl přes rameno. „Dlouho jsme nevěděli, kdo je zdrojem toho nebezpečí. Teď vidím, že je to ta tvá společnice,“ řekl a dodal: „Měl bych tam jít a ten spor urovnat.“
„To není nutné,“ promluvila Elvíra takovým hlasem, že i van Kielss zaváhal. „Moruna způsobila smrt té ženy. Ona se probudila znovu jako upír a chce se teď pomstít.“
„Ale co ten chlapec?“ nahodil van Kielss.
„O tom nic nevím,“ zavrtěla hlavou Elvíra.
Za svůj život byla Moruna blízko své vlastní smrti tolikrát, že by to nespočítala. Pokaždé se nějakým způsobem zachránila. Většinou se jí podařilo protivníky ukecat nebo celou situaci zamotat. Teď ale cítila, že se jí to nepodaří. Že je to možná její úplný konec.
Ale je tu přece Staník.
Pomalu se zvedala. Nešlo jí to tak křepce jako za mladších let. Nešlo jí to dokonce ani tak křepce jaké téhož dne ráno. V hlavě jí třeštilo a nedokázala zaostřit zrak.
„Přišla,“ řekla směrem, ve kterém Hedviku jen tušila, „za mnou,“ pokračovala ztěžka, „zákaznice. Stěžovala si na to, že od ní odešel manžel. Přála si, aby se jí vrátil. Našla jsem,“ otáčela hlavou, jak Hedviku hledala, „jejího manžela u moře v Turecku s tebou. Viděla jsem, že jsi těhotná. Zákaznice chtěla svého manžela zpět bez ohledu na oběti. A její manžel se k ní vrátil. To, že se oběsil, byl trest pro tu zákaznici. Přišly jste o něj obě,“ vydechla a z úst jí vytryskl pramínek krve.
„Tak už nikdy žádné zákaznici tímto způsobem nepomůžeš,“ zasyčela Hedvika, vyskočila a oběma patami udeřila vědmu do čela.
Moruna zacouvala o několik kroků a znovu upadla.
„Paní, to nesmíš,“ uslyšela za sebou Hedvika dětský hlas. Vzápětí dostala ránu kamenem do zad.
„Co to mělo znamenat?“ otočila se a sledovala Staníka.
„To je moje babička,“ odpověděl se směsí drzosti a pláče v hlase.
Dokončení příště.
