S tradičním křížkem po tradičním funuse přicházím se svou připomínkou toho, že právě tento týden začala školákům jejich nejoblíbenější denní kratochvíle.
Začnu zcela netradičně motivační písní. Protože Jana Jelínková, která ji zpívá, je shodou okolností rovněž učitelka, mohu jen litovat toho, že mé učitelky si z ní nebraly příklad:
Pokračovat budu asi tím, že jako dítě z kantorské rodiny jsem měl ke školnímu prostředí blízko. To byla taková malá výhoda. Velká nevýhoda byla pak v tom, že v jakékoli situaci se moje máma stavěla na stranu kolegyň učitelek bez ohledu na to, kdo byl v právu.
A pak budu pokračovat tím, že předám pár vzkazů, které nosím v hlavě a které jako správný introvert neumím vyslovit nahlas, proto je musím napsat.
Třídní učitelce ve druhé třídě poděkování za to, že dokázala, že učit a naučit se dá i s laskavostí a shovívavostí a že není nutné žáky od první chvíle deptat.
Třídní učitelce ve třetí třídě otázku, proč se vlastně dala na učitelství, navíc na prvním stupni, když v každém okamžiku dávala najevo, jak nenávidí děti.
Třídní učitelce na druhém stupni a ruštinářce v jedné osobě, která mi dokázala ze čtrnácti jedniček a dvou dvojek z okupantského jazyka na vysvědčení vysoustružit dvojku, protože prý nehodnotila podle známek, ale podle celkové úrovně, vzkaz od mých kolegů z různých částí Brežněvova impéria, že podle nich ovládám tento jazyk skoro lépe než rodilý Rus.
Ruštináři z posledních dvou ročníků gymnázia poděkování za to, že ve mně vybudil zájem o literaturu z té divné země, díky čemuž jsem se seznámil s Někrasovem, Lermontovem, Dostojevským, Tolstojem nebo dokonce Bulgakovem (v posledním případě to bylo pod jiným vlivem, ale to nemá na funkci rostlináře žádný vliv).
Angličtinářce z gymnázia poděkování, že ve mně vzbudila zájem o jazyk, který mi ze začátku připadal jako směs kakofonních zvuků, abych v něm posledních několik desítek let mluvil častěji než ve své rodné řeči (a trpěl, když slyším, jak rodnou řeč Davida Beckhama kazí někteří lidé v mém okolí).
A matikářce z druhého stupně základní školy, která místo toho, aby se mě snažila vzdělat v sobě svěřeném předmětu, mi psala do žákajdy romány minimálně na půlku stránky, ve kterých mě líčila v těch nejděsivějších barvách, stejně jako některým dalším pedagogům, kteří nade mnou lámali hůl (někteří i doslova), chci vzkázat toto: „To čumíš, co?“
