„Abys věděl, nic ti vyprávět nebudu,“ otevřela Monika poslední setkání, „protože se mi nelíbí, že ti vylívám srdce, svěřuju se ti a ty si pak na mém utrpení zvedáš popularitu,“ dodala, ovšem to už jí v očích řádili rarášci.
„Nu což,“ pravil jsem, „nevypravuj, nechceš-li.“
„Ne, nic neřeknu, budu zarputile mlčet,“ trvala na svém Monika do chvíle, než uskrla z hrnku kávy a zakousla se do větrníku. „Víš přece, jak miluju segedín!“
Byl bych špatný kamarád, kdybych toto nevěděl. Monika by nejradši segedínský guláš, zkráceně segedín, jedla ke snídani, k obědu, k večeři a to nepřetržitě. Kdyby měla tu možnost, prožije zbytek života jen o tomto jediném jídle a vůbec nebude strádat.
„No jo, ale Petr,“ povzdechla si, když vyslovila jméno svého manžela, „s ním prostě nehnu, on segedín nesnáší,“ a při posledním slově se zatvářila přeafektovaně zhnuseně. „A tak prostě doma segedín nedělám a dávám si ho jen tak v restauraci.“
Pokýval jsem hlavou a bylo mi jasné, že s Moničiným mlčením to protentokrát nebude tak horké.
„A tak jsme v té restauraci, já si pomlaskávám nad segedínem a Petr si dává vepřové výpečky se zelím. Jo, slyšíš dobře. Vepřové výpečky a hlavně se zelím! Ne se šípkovou, ale se zelím!“
Pro ty z vás, kdo to nevíte – ve využívání filmových hlášek je Monika hodně trénovaná.
„A já tak na něj koukám,“ pokračovala, „a ptám se ho: ‚Ty, Petře, proč vlastně nemáš rád segedín?‘ A on na to, s obrovskou hromadou zelí, kterou si právě nacpal do pusy, spolkl, zapil, povídá: ‚No přece proto, že nesnáším zelí!‘ No já měla co dělat, abych nepraskla smíchy.“
„Takže Petr jí zelí, které nesnáší?“ujišťoval jsem se.
„Petr nejí segedín, protože nesnáší zelí, které normálně jí,“ upřesnila Monika.
„No teď v tom už mám dokonalý zmatek,“ pousmál jsem se.
„Víš co?“ udělala Monika rádoby nakvašeně, „neutahuj si ze mě, jo?“
„Já a utahovat si? Z tebe? Vždyť víš, že něco takového bych si v životě…“
„No?“ nadzvedla Monika obočí.
„Dovolil,“ kapituloval jsem proti neprůstřelnému pádnému argumentu.
„To je mi jasné,“ pronesla Monika.
„Náhodou,“ zahrál jsem dotčeného tentokrát já, „historka o tom, co jsi zažila v Podolí, měla velký dosah a Honza Hřebejk uvažuje o tom, že by ji zfilmoval.“
„Ach jo,“ povzdychla si dramaticky, „ty to zase zlehčuješ.“
„Víš přece,“ upozornil jsem ji, „že zlehčování všeho je můj charakteristický rys.“
„No ale když už jsi to nakousl,“ navázala Monika poté, co ztrestala zbytek větrníku lžičkou, „byla jsem minulý týden na kontrole a aniž bych propadala velkému optimismu, tak to vypadá, že ty metastázy se nerozrůstají, že se zastavily a že možná se je podaří přimět k lehčímu ústupu. Tak samozřejmě jsem měla radost a nenapadlo mě nic chytřejšího než jít naproti Petrovi k jeho práci, abych mu to mohla říct. On to sice nedává najevo, ale taky ho ta moje potvora ničí. No a Petr si takhle vyjde z firmy a tváří se maximálně spokojeně. Přivítáme se a jako správná zvědavá ženská se ptám:
‚Co se stalo, že jsi tak spokojený?‘
A on na to: ‚Měl jsem dnes výborný oběd.‘
A protože vím, že u nich v kantýně opravdu vaří skvěle, tak se ptám: ‚Vážně? A co sis dal?‘
A on na to takovým zasněným hlasem: ‚Dal jsem si segedín. A byl naprosto boží!‘ No já měla co dělat, abych nevyskočila, nechytila ho za krk a neflákla mu jednu. Tak milostpán přede mnou segedín nesnáší a v práci se jím cpe? No cloumalo to se mnou ještě asi hodinu. Pak jsem se rozesmála na celé kolo a do noci jsme si o tom povídali, takže už můžu vařit segedín i doma. Mám to konečně oficiálně schváleno.“
„Tak to vidíš,“ uznale jsem pokýval hlavou, „vše se v dobré obrací.“
„Ale nemysli si,“ pokračovala Monika po chvíli, „já ze sebe taky umím udělat přetrhdílo. Nebo jsem ti ještě nepovídala o tlačence?“
„No to jsi mi opravdu nepovídala,“ odpověděl jsem.
„Tak si to představ. Přijeli k nám tchán s tchyní, oba jsou teda už hodně staří, přes osmdesátku, ale pořád velmi čilí. A přivezli nám tlačenku. Takhle velkou,“ ukázala Monika, až jsem se jí chtěl zeptat, zda náhodou nechodí do rybářského kroužku. „My jsme samozřejmě poděkovali, tlačenku dali do lednice, tchán s tchyní odjeli, my že si dáme tu tlačenku. No upřímně, dvakrát jsem do toho kousla a nešlo to. Petr to samé.“
„Aha,“ udělal jsem neutrálně.
„A další den tchyně volá a prý že: ‚Tak Moničko, jak vám chutnala ta tlačenka?‘ a já v té náhlé vlně upřímnosti povídám: ‚No, nic moc, příště už ji nekupuj. Je pěkně hnusná. Bez chuti, bez struktury, gumová.‘ V telefonu bylo chvíli ticho a pak tchyně tak hodně opatrně povídá: ‚Ale Moničko, my jsme ji nekupovali, tu jsme s tátou vlastnoručně vyráběli.‘ No já myslela, že mě vomejou, fakt.“
„Ale no tak,“ zatvářil jsem se pohoršeně, „tohle opravdu zveřejnit nemůžu. Nikdo z těch lidí, kteří mě čtou, a z nichž si minimálně většiny vážím, nebude věřit, že se něco takového stalo. Jako to, že máš pusu pořádně proříznutou, to vím celou tu dobu, co se známe, ale takový úlet bys snad ani své tchyni neprovedla.“
„Nevěříš?“ zakroutila Monika očima, „mám ti dát tchyni k telefonu? Určitě si to pamatuje dodnes.“
„Ale kdepak,“ smál jsem se už na celé kolo, „opravdu nemusím mít úplně všechno. Pro mě je důležité, že máš lepší náladu než posledně a doufám, že až se uvidíme příště, bude to ještě o kus lepší.“
