Než dojel domů, měl Zdeněk celý plán sestavený. Jestli budou fungovat kontakty, které fungovaly kdysi, má šanci, že Liborovi pomůže. Náhradní plán neměl.
První, co udělal, když byl konečně u sebe doma, bylo, že z různých skrytých míst svého bytu vytahal veškerou finanční hotovost a shromáždil ji na jedno místo. Do sedmi milionů v ní scházelo opravdu hodně. Více než šest a tři čtvrtě milionu.
Pak opět vytáhl mobil a po paměti vycvakal jedno číslo. Doufal, že ještě bude fungovat.
Fungovalo.
Zeptal se na podmínky.
Z toho, co slyšel, se částečně zaradoval.
Kdysi, ještě v mnohem mladším věku, tam brigádničil. Vyplácel výhry úspěšným a odklízel zbytky těl neúspěšných. A teď tam bude chtít přijít jako hráč.
Dlouho do noci seděl na jednom místě a zíral před sebe. Musí to vyjít. Protože pokud to nevyjde, umřeme s Liborem oba.
Další den se v práci úspěšně stranil všech kolegů. Hleděl si svého. Na otázky, jak si užil náhradní volno, odpovídal vyhýbavě nebo vůbec. A jakmile to bylo možné, odešel. Bez jediné přesčasové minuty.
Doma se pořádně osprchoval a vlasy si umyl šampónem. Dokonale se oholil.
Vzal si nové čisté oblečení. Když už, tak ať to stojí za to.
Z hromádky svých úspor odebral tolik, aby to stačilo na vklad do hry. Hry, která má jeden pokus.
Vyšel ven před dům. Ne, autem nepojede. Projde se na zastávku autobusu a sveze se.
Autobus se šinul ulicemi k zastávce, kde měl vystoupit. Snažil se udržet v klidu, ale nedařilo se mu to. Pořád se mu před očima objevovaly vzpomínky. A možná i on sám bude už jen vzpomínkou.
Na příslušné zastávce vystoupil. Rozhlédl se. Nadechl a vydechl. Dnes je krásný den, musí mi to vyjít. Otočil se a šel ulicí do mírného kopce. Na jejím konci stojí nenápadný dům, který byste nerozeznali od jiného domu v celé ulici.
Přišel až k brance. Věděl, jaký musí vymačkat kód, aby se otevřela. Když tu pracoval, musel si všechny kódy zapamatovat.
Vyťukal kód, branka zavrčela, zatlačil do ní a otevřela se.
Přešel až k domu. Věděl, že není zamčeno a že hned za dveřmi se musí dát po schodech do suterénu.
V suterénu další dveře s kódem. I ten si pamatoval.
Pak už byl v herně. Tak se tomu říkalo.
Byl tu jeden člověk. Přejel Zdeňka pohledem se zájmem.
„Jdeš si zahrát?“ zeptal se. Zdeněk přikývl.
„Vklad máš?“ zeptal se ten člověk znovu.
Zdeněk sáhl do kapsy a vytáhl obálku s bankovkami. Člověk si je přepočítal a uznale přikývl.
„Posaď se sem,“ ukázal, „hned to bude.“
Zdeněk se posadil a rozhlédl se. Moc se to tu nezměnilo. Jeho protějšek zmizel za závěsem v zázemí a za chvíli se vrátil. Nesl podnos, na něm panáka, pistoli a náboj.
„Pravidla znáš,“ spíš konstatoval, než že by se ptal.
Zdeněk přikývl. Jeho protějšek položil podnos na stolek před Zdeňkem, podal mu panáka s vodkou a vzal do ruky pistoli.
Uvolnil zásobník a ukázal Zdeňkovi, že zásobník je prázdný.
Vzal náboj, vložil jej do zásobníku a ten roztočil. Zdeněk přikývl.
„Až budeš chtít, řekni teď,“ pronesl jeho protějšek.
„Teď,“ řekl Zdeněk a jeho protějšek zacvakl zásobník. Pak pistoli odjistil a podal Zdeňkovi.
„Hodně štěstí,“ řekl a znělo to skoro upřímně.
Zdeněk vzal pistoli, opřel si ji o pravý spánek a polkl naprázdno.
„Až budeš chtít,“ pokýval hlavou jeho protějšek.
Zdeněk se ještě jednou zhluboka nadechl.
Pak vydechl a zmáčkl to.
Ozvalo se prázdné cvaknutí. Rána nevyšla.
Zdeněk se vlivem stresu složil na záda o opěradlo židle, na níž seděl. Pistole mu vypadla z ruky na podlahu.
Ozval se potlesk a zpoza závěsu přišla usměvavá hosteska, která nesla tác, na kterém trůnila láhev šampaňského, tři skleničky a obálka. Položila tác na stolek před Zdeňkem, čímž opatrně odsunula předchozí podnos.
Obálku podala Zdeňkovi. Věděl, kolik je v ní peněz, tak ji jen s úsměvěm převzal a bez kontroly schoval do kapsy.
Jeho protějšek odšpuntoval šampaňské a nalil do všech tří skleniček. Jednu podal hostesce, jednu Zdeňkovi a jednu si nechal.
„Něco si přej,“ povzbudivě na Zdeňka mrkl.
Zdeněk se podíval do skleničky. Co si můžu přát?, napadlo ho.
Ať padne sedmnáctka? Ať padne čtrnáctka?
Ať padne každé číslo, na které vsadím, pomyslel si a obrátil skleničku šampaňského do sebe.
