Prsa sem a prso tam

Moničin hlas zněl v telefonu naléhavě a nekompromisně. „Prostě se musíme sejít, potřebuju si s tebou promluvit,“ prohlásila tak, že mi bylo jasné, že odpor je zbytečný.

„Víš, Moniko,“ pronesl jsem, „rád se s tebou sejdu, ale nějak nestíhám v práci, takže nevím, kdy mi to vyjde.“
„To nemyslíš vážně,“ konstatovala Monika, „že by pro tebe byla práce důležitější než nejlepší kamarádka,“ načež bylo jasné, že správná odpověď je jenom jedna.
„No tak jo,“ povzdechl jsem si, „tak kdy a kde se teda sejdeme?“

Moniku nebylo možné přehlédnout před více než dvaceti lety, kdy jsme se seznámili, a nebylo ji možné přehlédnout ani dnes. Podupávala před vchodem do kavárny a vypadala netrpělivě.
„No to je dost,“ uvítala mě, „kde se touláš?“ a bylo na ní vidět, že už se nemůže dočkat, až ze sebe vysype všechno, co má na srdci.
„Řeklo se o půl páté,“ odpověděl jsem klidně, „a je teprve čtvrt.“
„No tak už pojď dovnitř, tady venku je hrozná zima.“

„Určitě víš,“ začala Monika, když před ní stál hrnek s horkou kávou, „že chodím ráda plavat do Podolí.“
V duchu jsem se usmál. Tohle nevědět by bylo jako nevědět, že žirafa má dlouhý krk a zmrzlina je studená.
„A pořád tam chodíš každý týden?“ využil jsem toho, že Monika upila, abych položil kontrolní otázku.
„No…,“ bylo vidět, že jsem ji překvapil, „vlastně teď už ne tak často, ale o tom se dnes bavit nechci.“
Monika totiž už tenkrát před těmi dvaceti lety, kdy neexistovaly sociální sítě, dokázala s využitím tehdejších komunikačních možností pořádat pravidelné plavecké srazy právě v Podolí. Každou středu nebo čtvrtek, to už si přesně nevzpomenu. Poprvé se nás sešlo šest. Podruhé čtyři. Potřetí sedm. A o dva roky později se nás pravidelně scházelo dvanáct. Většinou samí svobodní a bezdětní jedinci. Až na Moniku, která už tenkrát měla dva školou povinné syny, z nichž ten starší z ní už udělal dvojnásobnou stařenku.
Abych předešel rozhořčení – u nás na Valašsku má slovo stařenka stejný význam jako na západ od Přerova slovo babička. Nesouvisí s věkem, jen s existencí vnoučat.
„Takže zrovna minulý týden,“ vyprávěla Monika, „jsem si byla zase zaplavat.“
Skoro jsem se zastyděl, když jsem si uvědomil, kolik let uplynulo od mojí poslední návštěvy plaveckého bazénu. A to jsem mladší než Monika.
„Prostě si normálně plavu, užívám si vodu, sem tam kouknu na hodiny, abych nepřetáhla zaplacený čas, no jako vždycky. A pak vyskočím z bazénu a jdu do šatny,“ pokračovala Monika.
„A tam jsi někoho potkala, že?“ nahodil jsem.
„Jak to víš?“ vykulila na mě Monika své zelené oči.
„Když vyprávíš takhle dramaticky, tak je jasné, že jsi musela někoho potkat,“ zasmál jsem se, „určitě nějakého statného plavce, ze kterého se ti podlomila kolena.“
„Co blbneš,“ okřikla mě Monika, „šla jsem normálně do ženské šatny a tam jsem uviděla takové dvě cácory.“
„Cácory?“ zaujalo mě to slovo, protože když někoho Monika takhle označí, tak to není jen tak.
„No prostě mladý střeva,“ odfoukla Monika, „vsadím se, že ani jedné z nich nebylo ještě ani pětačtyřicet. A ta větší měla postavu jak Ilja Kovalčuk.“
Teď jsem se musel zasmát nahlas. Kromě plavání, kterému se věnuje opravdu intenzivně, totiž Monika miluje hokej. O člověku, který by přiznal, že neví, kdo je Ilja Kovalčuk, by do jeho smrti neřekla dobré slovo.
„A ta druhá?“ zeptal jsem se.
„Taková menší, celkem nic moc. No a ta větší…“
„Ta, co vypadala jako Ilja Kovalčuk,“ ujistil jsem se.
„Ale ne, nevypadala, jenom měla takovou postavu,“ vysvětlovala Monika, „každopádně na olympiádě by jí určitě dělali hormonální testy jako té atletce z Afriky.“
„No ale ta atletka byla tenká jak nudle,“ upozornil jsem ji.
„Ach jo,“ povzdechla si Monika dramaticky, „zajímá tě to vůbec?“
„To víš, že jo,“ ujistil jsem ji.
„No tak ta větší povídá té menší: ‚To jsme udělaly dobře, že jsme si nechaly udělat nový prsa, co? Koukej, já je takhle pevný měla naposledy v osmnácti.‘ A ta menší se zasmála a povídá: ‚No taky že jo, stálo to za to, Standa je z nich celej divej a říkal, že to je pro něj nejlepší vánoční dárek.‘ A přitom se po nich plácala a měla z toho hroznou srandu.“
„A co ty na to?“ zajímalo mě.
„No znáš mě, já moc společenská nejsem, tak jsem se klidila ke svojí skříňce a začala jsem si sundávat plavky. Jo, to jsem ti neřekla. Pořád mi jsou ty, co jsem je nosila zamlada.“
„To není divu,“ usmál jsem se, ale Monika mě nevnímala.
„No a najednou na mě ta větší zavolala: ‚Hej, paní, nechcete taky nový prsa? Dám vám kontakt na skvělýho plastickýho chirurga a není ani moc drahý!‘ No já měla chuť ji uškrtit.“
„A cos jí řekla?“zeptal jsem se.
„Normálně jsem se k ní otočila a povídám, že pro mě nejsou důležitý pevný prsa, ale že pro mě je důležité pevné zdraví,“ blýskla okem Monika.
„A ona na mě,“ pokračovala, „že prý: ‚Jo, paní, to je pěkný, ale na pevný zdraví žádnýho chlapa nesbalíte, hahahahaha!‘ No fakt hnus.“
Monika upila z hrnku a pokračovala: „Na to jsem jí nic neřekla a normálně jsem si sundala plavky. A ty dvě důry na mě obě civěly s otevřenýma hubama, že jsem jim chtěla dát do brady pěstí, aby je zavřely. A pak ta menší povídá: ‚Jako paní, to se nestydíte chodit s jedním prsem?‘.“

Provedl jsem hluboký nádech a výdech a Monika dokončila svoje vyprávění: „Prostě mám rakovinu s metastázami a levé prso už je celé pryč. A to mám kvůli nějaké takové blběně přestat chodit plavat?“
„Kdepak,“ chabě jsem se usmál, „naopak koukej chodit plavat co nejvíc a nějakých takových si pokud možno nevšímej.“