Proč nejsem sportovní hvězda

Jak už někteří z vás, drazí čtenáři a drahé čtenářky, zejména pokud mě čtete déle než poslední měsíc, víte, ne vždy a vše v mém životě šlo podle plánu. Často platil cimrmanovský princip, že plán byl dobrý a výsledky nebyly dobré.

Na základě toho, že jsem synem basketbalisty, někteří naivní jedinci v mém blízkém i o něco málo vzdálenějším okolí předpokládali, že i já se stanu hrdým mistrem míčové hry pod bezednými koši a přetahovat se o mě budou minimálně čtyři týmy NBA nebo jiné prestižní soutěže.
Výšku jsem po svém otci zdědil. Basketbalový a sportovní talent nikoli.
Ostatně už v tom citlivém věku mezi koncem školky a začátkem školy jsem projevoval jistou nesportovnost, která tenkrát naštěstí nebudila pozornost. A hned poté, co jsem začal navštěvovat klasickou základní školní docházku, jsem pochopil, že tělocvik je můj nepřítel.
A to jsem k němu jako dítě přistupoval bez předsudků, skoro podobně jako k problémovému spolužákovi, který ve třetí třídě rozšířil můj slovník o výrazy, které jsem do té doby neznal a zněly mi velmi libozvučně, což bohužel neocenila moje drahá maminka ani nikdo další. Nicméně tělocvik se mi mstil za mou existenci. Jak jinak si lze vysvětlit fakt, že při prvním pokusu o přeskok švihadla jsem skončil se svázanýma nohama potupně ležící na podlaze? Nebo proč mi učitelka poťouchle, když už jsem se rozkmital do vyšší rychlosti než zadumané chůze, postavila do cesty švédskou bednu, které jsem se lekl, zastavil se před ní a pomalu ji obešel. Nebo to, že dodnes netuším, k čemu je dobré věšet se na žebřiny a že hrazda je pro mě po celý život sprosté slovo.
Když už jsem se domníval, že nic horšího mě už nečeká, přišly všemožné skoky a běhy. Při skoku do dálky jsem těsně před místem odrazu zabrzdil, opatrně na to místo odrazu stoupl a pak teprve předvedl něco, co při notné dávce fantazie v kombinaci s ne zrovna legálními substancemi mohlo připomínat parodii na skok. A dvanáctiminutový běh, který jsem jako jediný zvládl za necelé tři minuty, abych se pak posadil na okraj běhacího oválu a tvářil se nešťastně.
Jak jste asi poznali, tělocviku jsem se ani nadále nezbavil. Nicméně se mi dařilo všechny tělocvikáře a tělocvikářky, co mě dostali do péče po zbytek základní školy, odradit natolik, že rezignovali na to mě čemukoli přiučit. Ostatně, měl jsem za to, že o nic nepřicházím. Například když si vzpomenu na svůj první a poslední pokus o kotrmelec. Vcelku správně jsem zaujal výchozí pozici, leč nedokázal jsem se z ní posunout dál. Nezbylo než aby mě dva zdatnější spolužáci uchopili za nohy a překlopili do následující pozice. Poté, co toto proběhlo, jsem vstal, odešel ke zdi tělocvičny, tam usedl na lavičku a zvýšeným hlasem prohlásil, že k něčemu podobnému se už nikdy nehodlám propůjčit a to ani za dvojnásobnou porci čokolády.
Čas oponou trhl a já se stal středoškolákem. Tělocviku jsem se, bohužel, opět nezbavil. Marně jsem poukazoval na to, že raději budu chodit do filosofického semináře nebo kurzu paličkování. Nebylo mi to umožněno, a tak došlo i na setkání s legendárním sadistickým tělocvikářem s napoleonským komplexem. Podle některých informací tento jedinec učí tělocvik dodnes a je to pořád stejný magor.
Pokud bych totiž náhodou aspoň na chvíli pozbyl soudnosti a chtěl dát tělocviku šanci, tento jedinec ji dokázal zadusit dříve než vznikla. Nechápal, že při běhu na 100 metrů se můj spoluběžec už vrací, zatímco já nejsem ještě ani v polovině cesty tam; nechápal ani, že při skoku do dálky mi stačí vzdálenost o skoro dva mety kratší než ostatním; že granátem hodím leda tak kousek před sebe a že to, co si myslím o běhu na tři kilometry, není publikovatelné, a to ani po dvaadvacáté hodině.
A tím se dostávám k tomu, co jsem naznačil už v úvodu; totiž k tomu, že jsem po svém otci bohužel talent k basketbalu nepodědil. To se plně projevilo v době, kdy nastala zima – a zimy mého dětství na Valašsku byly studené a mrazivé – a tělocvik se tak odehrával v tělocvičně. Na první takovou hodinu přinesl basketbalový míč a rozhodl se nás s tímto sportem seznámit. Myslel to možná dobře, dopadlo to jako vždycky.
Tělocvikáře totiž nenapadlo nic lepšího než hodit míč mým směrem a říct: „Na.“ Než jsem stihl na letící objekt zareagovat, otřelo se to kulaté cosi o mé stehno a já se vydal usednout na lavičku. Na tělocvikářův udivený výraz jsem prohlásil: „Jsem vybitý, jdu ze hry.“ A ne, nebylo mi ho líto.
Poměrně záhy pochopil, že i když výšku k tomuto sportu potřebnou mám, je zbytečné mě k němu vést. A tak to vypadalo, že i když jsme hráli v pěti na každé straně, pokud jsem byl na hrací ploše já, hrála moje strana ve čtyřech a já mohl plnit funkci hrajícího maskota. Když už se totiž nějakým nedopatřením dostal míč do mých rukou, trvalo mi rozhodnutí, jak s ním naložit, tak nekonečně dlouho, že mě pak i nejvíce tolerantní spolužáci prosili, ať raději zůstávám pouze náhradníkem.
A tak došlo k tomu, že jsem se nestal sportovní hvězdou a v tomto životě to už nevytrhnu.