Přiznání ke slabé stránce mé nevšední osobnosti

Je všeobecně známo, že každá významná osobnost má kromě silných stránek a vlastností výhodných pro okolí i nějakou tu slabou stránku. Ani mně se něco takového nevyhnulo, jak se dočtete v příběhu, v němž nevystupuje žádný Korejec.

Jak už pozornější čtenáři pochopili, můj zdejší blog slouží jako jistá forma splnění slibu, týkajícího se mých „až někdy jindy,“ jejichž adresátkou bývala Maruška Šípková. Toto je jedno z nich.
Milovníky konspirací a záhad zklamu. Nedočtete se nic o tom, že bych byl členem nějaké militantní sekty nebo že bych snad na nějaký zlomek okamžiku svého života fandil Slavii. Tak temných slabých stránek jsem naštěstí po celý svůj dosavadní život ušetřen.
Nuže, kromě toho, že – jak už ostatně víte – rád jím, mám ještě jednu slabou stránku, která je pro téměř celé mé okolí včetně mých současných nejbližších nepochopitelná, protože si ji nedovedou v souvislosti se mnou představit, zejména když mě potkávají v prostoru šestého pražského obvodu v doprovodu čtyřnohé krvelačné šelmy, která na své okolí útočí svou extrémní roztomilostí. Je však pravda, a já jsem proslulý tím, že se držím pravdy tak, že i Honza Hus by mi mohl závidět, že prvních 40 let svého života jsem měl strach ze psů.
Nevím, kdy jsem si tuto svou slabinu poprvé uvědomil. Zato vím naprosto přesně, kdy mě strach ze psa kompletně umrtvil, že jsem nebyl schopen se pohnout. Mohla za to jistá jezevčice. Jezevčice patřila sousedce, která bydlela ve stejném paneláku o dvě poschodí níž. A právě tato jezevčice pokaždé, když jsem se k ní dostal na kratší než bezpečnou vzdálenost, spustila pro mé sedmileté já doslova pekelný štěkot, který ve mně vzbudil reakci spojenou se strachem a hrůzou.
Zpětně viděno za to nemohla ani tak ta jezevčice, jako spíš – mé tehdejší nejbližší okolí promine – mé tehdejší nejbližší okolí. Nikdo totiž nepokládal za nutné si na mě udělat čas a vysvětlit mi, jak můžu nebo nemůžu na takové štěkající zvíře reagovat, popř. že opravdu není nutné se nechat ovládat strachem.
Následkem opakovaných kontaktů s agresivní jezevčicí jsem si ve své dětské mysli spojil psa s agresivitou a toto spojení mi v mysli zůstalo i do dospělosti. Majitelům a venčitelům psů jsem se vyhýbal, raději jsem přešel na protější chodník, než abych riskoval setkání se psem. Tím myslím opravdu s jakýmkoli psem – od čivavy po irského vlkodava.
Strach ze psů byl ve mně tak silně zakořeněn, že i ve veřejných dopravních prostředcích jsem se – pokud se v tomtéž dopravním prostředku nějaký pes vyskytoval – snažil držet co nejdéle od příslušného zvířete. Jindy na něm ztroskotalo seznámení s jistou slečnou, která prohlásila, že má doma dva psy; toto prohlášení pro mě bylo impulsem k tomu otočit se na patě a odkráčet do dáli bez toho, abych ještě někdy v budoucnu danou slečnu kontaktoval; a nepomohlo ani to, že na mě koukala jako Alžbětina Prknářová na legendárního Jestřába ve chvíli, kdy zjistila, že jí z pod sukně kouká Haha Bimbi.
Pomalu jsem se smiřoval s tím, že prožiji svůj život bez toho, abych ocenil psí vlastnosti. Lidem, kteří mi tvrdili, že pes je přátelské zvíře, jsem nevěřil a pokládal je za provokatéry. Když mi jedna kolegyně vášnivě vypravovala o tom, že sama se strachu ze psů zbavila terapií, při níž měla za úkol hladit právě psa, chtěl jsem na ni zavolat exorcistu. Ovšem do mého plánu, který se psím společníkem v mém životě nepočítal, mi hodila vidle jediná žena na světě, která mě má od první chvíle, kdy jsem ji uviděl, omotaného okolo malíčku. Ano, moje drahá dcera.
Ta totiž, jakoby to tušila, začala krátce před mými čtyřicátými narozeninami nenápadně rozhlašovat, že by si přála zvířátko. Živé zvířátko, aby bylo jasno i pomaleji chápajícím. Na můj návrh, že by pro ni byl optimální leguán nebo korálovka kalifornská, reagovala s překvapivou nevolí a specifikovala, že její vysněné zvířátko by mělo být chlupaté. Okamžitě jsem jí odprezentoval možnosti, jaké skýtá chov morčete, křečka nebo činčily, ovšem dcera vynesla trumf nejvyšší: Její budoucí vlastní živé zvířátko bude pes.
Netřeba dodávat, že ve chvíli, kdy to vyslovila, se mi zatmělo před očima z představy, že moje dítě, krev mé krve, hodlá do svého života přijmout něco agresivního, krvelačného a nevyzpytatelného, což jsou přesně ty vlastnosti, které jsem měl celý život zafixovány jako typicky psí.
O několik měsíců později jsem nabyl jistoty, že má argumentace proti vlastnictví psa osobou mně takhle blízkou vede k přesně opačnému cíli, a to k tomu, že dcera se v potřebě vlastnictví psa utvrzuje. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil poprvé, jsem se stal zádumčivým. To se mi líbilo, proto jsem se hned poté stal zádumčivým ještě jednou.
Pár dní po mých čtyřicátinách mi dcera oznámila, že psem, kterého si teď už zcela jistě pořídí, bude maltézáček. Na jednu stranu mi spadl balvan ze srdce, že nepůjde o jezevčíka, na druhou stranu mi srdce zavalil druhý balvan, neboť jsem o maltézáčcích nic nevěděl. Snažil jsem se sice dceru v jejím odhodlání zviklat, leč příliš velké efektivity jsem nedosáhl.
Pak jednoho dne mi dcera zavolala a radostně hlásila: „Už mám psa!“ A já to děvče zklamal, protože jsem odpověděl, že tento pes se ke mně nesmí přiblížit na méně než 5 metrů, protože v opačném případě neručím za svou reakci a pokud pes toto mé nařízení poruší, budu to pokládat za akt agrese z jeho strany. Dcera s povzdechnutím řekla něco, z čeho jsem rozuměl jenom slovu „cvok,“ čímž jsem pokládal tuto kauzu za uzavřenou.
Nyní je třeba zmínit, že tou dobou měla dcera ráda sérii o pirátech z Karibiku, následkem čehož svého psa pojmenovala Jack. O několik měsíců – asi tak o dva – později pak došlo k nečekanému setkání. Jdu si svou chůzí pana starosty na procházce po výborném nedělním obědě s panem sekčním šéfem a náhle vidím v protisměru svou dceru, které se u nohou motá něco malého bílého chlupatého. Radost ze setkání s dcerou se sráží se strachem z toho malého bílého chlupatého zvířete. Dcera však ve chvíli, kdy mě spatří, uchopí zvíře do náruče, zvedne nahoru, natočí hlavou ke mně a prohlásí: „Jackýšku, olízni tatínka!“
Svědci celé události potvrzují, že jsem se tenkrát zachoval velmi statečně. Bez ohledu na nebezpečí, které mi od půlročního štěněte hrozilo, jsem sáhl do kapsy, vytáhl klíčenku s malou modře svítící žárovkou, tu jsem rozsvítil a strčil mezi svůj obličej a psovu hlavu, přičemž jsem zřetelně pronášel větu: „Hoř, světýlko, plápolej, tupou sílu udolej.“ Moje dcera na to reagovala tím, že obrátila oči v sloup, postavila psa opět na zem, mávla rukou a odcházela ode   mne      se slovy  „beznadějný případ.“ Dodnes nevím, koho tím myslela.
Nuže příběh pokračuje. Nastalo léto a měl jsem v plánu strávit víkend s oběma svými dětmi. Jejich bývalá matka* prohlásila, že s dětmi se mnou bude i zmíněný pes. Marně jsem se bránil argumenty logickými, méně logickými i zcela nelogickými, marně jsem poukazoval na to, že Merkur je v sedmém domě a Uran v souhvězdí žáby. Nic mi to nebylo platno. Přesto jsem v pátek ve chvíli, kdy mi děti se psem začaly dělat společnost, prohlásil, že ustanovení o minimální bezpečné vzdálenosti psa stále nebylo zrušeno a je tudíž univerzálně platné.
 O několik hodin později nastal večer a já v dobrém rozmaru, neboť pes se držel na vzdálenosti úhlopříčky hotelového pokoje, vzal sprchu. Po této očistné kúře jsem ve stále dobrém rozmaru vyšel z koupelny, když jsem ke svému zděšení zjistil, že pes stojí přímo u dveří a že tedy dojde k nevyhnutelné konfrontaci mezi člověkem a šelmou.
Pes mě však překvapil. Vůbec se mě nepokoušel sežrat, naopak se sklonil a začal mi soustředěně olizovat prsty u nohou. Chvíli jsem byl maximálně konsternován touto psí drzostí, ovšem pak – nevím, kde se ve mně ta odvaha vzala – jsem se sklonil a zlehka psa podrbal na hlavě.
O několik společných víkendů později jsem se dokonce – považte! – posunul ve svém vnímání psa natolik, že jsem byl schopen po předchozí několikaminutové psychické přípravě vzít psa na venčící procházku a tu přežít (protože mi to politicky myslelo, že ano).
O několik dalších společných víkendů později jsem se přistihl při tom, že se těším nejen na své děti, že se zároveň těším i na psa. To byla pro mě podobně šokující představa, jako kdybych čekal na koncert legendární Evy a legendárního Vaška a místo nich na pódium nastoupila skupina Traband. A o několik dalších měsíců později jsem s dětmi i psem strávil nádhernou dovolenou v Orlických horách.
Nemůžu upřít zásluhy té, která za proměnou mého vztahu ke psům stojí, a to mé dceři. Díky ní jsem si postupně nejprve oblíbil konkrétně maltézáčky, o čemž ve svém mně věnovaném článku psala Libuška Palková, později jsem dokonce snížil na nezbytně nutné minimum svou nedůvěru vůči psům jako takovým. A jen proto jsem se mohl i se psem zúčastnit legendárního setkání ve Svitavách, kde se pes mé dcery stal nejvíce fotografovaným účastníkem.
Závěr je tedy ten, že i zavilého odpůrce psů lze přesvědčit, má-li trpělivou dceru. A to je dobře, tak to má být.
* Od chvíle, kdy jsem zjistil, že ji toto oslovení vytáčí, jsem je začal používat častěji a důsledněji.