Kristýna se objevila po necelé půlhodině. Oblečená obyčejně, leč slušivě. Zdeněk konstatoval, že její nastávající přišel její nepřítomností na svatbě o hodně.
Posadila se opatrně na kraj židle a rozhlížela se. „Dáš si něco k jídlu nebo pití?“ zeptal se Zdeněk. Nejdříve zavrtěla hlavou, pak si řekla o čaj.
Usrkávala a vzdychala. Když byla v půlce hrnku, podívala se na Zdeňka a položila klíčovou otázku:
„Jak jsem se sem vlastně dostala?“
„To bych taky rád věděl,“ odvětil Zdeněk. „Že se probudím v neděli odpoledne, není nic divného. Ale ještě se mi nestalo, abych se probudil vedle holky, kterou neznám a která mi poté, co se probudí, řekne, že promeškala vlastni svatbu.“
„Jsem pako, co?“ znovu si povzdechla.
„Kdepak,“ mávl rukou Zdeněk. „Ale fakt si ani za nic na světě nevzpomenu, kde a jak jsme k sobě přišli.“
„Já jsem měla takové tušení,“ řekla zadumaně a zírala do prázdna.
„Tušení?“ zvedl Zdeněk obočí.
„Tušení,“ opakovala. „Něco jako že bych si Libora brát neměla. Prostě tak,“ pokrčila rameny. „Že by nám to nemuselo sedět. On Libor je...,“ nedořekla. Znovu povzdechla a dodala: „Prostě že se sice máme navzájem rádi, ale tu svatbu chtějí hlavně moji rodiče, no.“
„Jasně,“ pokýval hlavou Zdeněk.
„Chápeš to?“ zeptala se.
„Chápu,“ řekl, i když nechápal.
„No a pak nevím, co se dělo,“ navázala. „Bylo prvního, okolo šesti večer, já jsem vyšla ven z baráku, že se projdu a pak jsem se probudila v neděli odpoledne tady,“ naznačila hlavou.
„Slušný příběh,“ usmál se. Nedodal, že jeho vzpomínky jsou ještě mlhavější.
„Říkala jsi, že se ten tvůj, no, ten, co sis ho nevzala,“ nahodil, „jmenuje Libor, že jo?“
„Hm,“ udělala a znovu usrkla z hrnku.
„Jednoho jsem kdysi znal, to jenom tak,“ nedořekl. Kristýna zase nad něčím přemýšlela.
„Jenže,“ řekla najednou. „Jak jsem vyšla ven z baráku, tak jsem si nevzala kromě klíčů nic. Ani doklady, ani peníze, ani mobil,“ podívala se směrem k oknu a Zdeněk se podvědomě ohlédl taky.
„To se dá vyřešit přece nějak,“ nahodil.
„Snad asi jo,“ řekla a zase chvíli přemýšlela.
„Mohla bych si,“ začala o chvíli později pomalu, „mohla bych si zavolat od tebe?“
„Určitě,“ řekl, vytáhl svůj mobil, odemkl a připravil k vytočení čísla. „Jestli si teda jako pamatuješ jeho číslo.“
„Zas tak moc jsem se nezřídila,“ konstatovala, odhrnula si vlasy z čela a začala vyťukávat. „Šest, nula, čtyři, sedm,“ mumlala si pro sebe.
Zdeněk se zvedl a odešl z kuchyně, protože tušil, že při takovém hovoru přítomen být nemusí.
„Nic, pořád nic,“ slyšel Kristýnin hlas až do chvíle, kdy řekla: „No vida, už to u něho zvoní.“
Zavřel dveře do kuchyně, došel do obýváku, otevřel dveře na balkon a vyšel ven.
Toto nedělní odpoledne bylo naprosto jako vymalované. Až na to, že teď v jeho kuchyni z jeho mobilu volá holka, která promeškala svou svatbu a pak se objevila v jeho posteli.
Ale za to, že s ní opravdu nic neměl, by dal levý malíček. Možná i pravý.
Nadechl se a protáhl se.
„Asi bude ještě sranda,“ konstatoval.
