Překvapení v pravou chvíli

Blížil se den, na který jsem čekala. Jen z poněkud jiného důvodu než ostatní čekající. Těšili jsme se všichni a nikdo netušil, jaké překvapení z toho všeho nakonec bude.

Se Standou jsme chodili čtyři roky. Naši tátové byli spolužáci a nejlepší kamarádi. My dva jsme si začali rozumět poté, co jsem dokončila školu a nastoupila do práce. Standa měl práci v rodinné firmě, neměli jsme to k sobě daleko. Ani z domu do domu, ani z práce do práce.
Moje dlouholetá kamarádka Lucka mě párkrát upozornila, že okolo Standy se motá až podezřele moc ženských. Přičítala jsem to jejímu poněkud nedobrému pohledu na vztahy, protože měla za sebou ošklivý rozchod a na další pokusy rezignovala. Ve dvaadvaceti. A když mi po nějaké době začal hlavou vrtat červík pochybnosti, zeptala jsem se Standy přímo.
„Nemůžu za to, že je u nás osmnáct ženských na čtyři chlapy,“ odpověděl se smíchem. „Kdybych byl ve výrobě, tam by to možná bylo obráceně. Na marketingu to tak prostě je a kdyby každá z těch ženských někoho lovila, tak…,“ mávl rukou se smíchem a já se uklidnila.
Ostatně na jedné akci pro obchodní partnery mi Standa své kolegyně postupně ukázal. Až na jednu, která měla v očích něco, co jsem tipovala na směs zášti a krutosti, mi všechny přišly absolutně neškodné. Bavily se jen mezi sebou a směrem ke Standovi ani jinému mužskému účastníkovi nevyvíjely žádnou aktivitu.
Často jsme od příbuzných, častěji od těch mých, slýchali otázku na svatbu. Odpovídala jsem neutrálně, ovšem když se přiblížilo naše čtvrté výročí chození, nahodila jsem toto téma i Standovi. A byla jsem pěkně překvapená, jak po tomto návrhu skočil. Hned se začal zajímat, co a jak bude potřeba udělat a co zařídit.
Oslavu našich čtyř společných let jsme spojili s oznámením svatebního termínu. V obou rodinných táborech propuklo nelíčené nadšení. Obě mámy se spojily a začaly vymýšlet, co která uvaří a co která upeče.
Standa to měl jednoduché. Vešel do první prodejny oděvů, vyzkoušel si první oblek a když zjistil, že mu padne, rovnou si ho koupil. Já jsem oběhala všechny dva svatební salóny u nás a čtyři další po okrese, než jsem našla ty správné šaty. Už jsem to málem vzdala, když mi s výběrem pomohla Lucka.
„V těchhle budeš tak neuvěřitelně šik, že polovině ženských z města vypadnou oči. Chlapům všem,“ pronesla uznale, načež jsem si zamluvila přesné dodání šatů domů.
Oznámení, prstýnky, vše jsme měli vyřešené. Nastal poslední týden, v jehož konci se měla svatba uskutečnit. Obě mámy (ta moje víc) toho měly plnou hlavu. Já se už na ty hory pečiva a dalšího jídla nemohla ani podívat. Nerozuměla jsem tomu pozdvižení okolo akce, která se ve finále týká jen dvou lidí.
Ve čtvrtek jsem byla se Standou domluvená, že ho vyzvednu u něj v práci, abychom šli ještě do restaurace složit zálohu na hostinu. Celý den jsem byla jako v horečce, takže se není co divit, že jsem vyrazila o půl hodiny dřív. Myslela jsem, že Standovi udělám radost.
„Kde najdu Standu?“ zeptala jsem se jedné jeho kolegyně. „Je u sebe,“ odpověděla mi, „před chvílí za ním šla slečna Kováčová, něco spolu potřebují probrat.“ Poděkovala jsem a šla ke Standově kanceláři. U dveří jsem zaváhala. Vejít? Nevejít? Když jen nakouknu a zjistím, že jim malé vyrušení nebude vadit, tak vejít můžu.
Dveře jsem pootevřela jen na malou škvírku. Pak jsem je pro jistotu hned zase tiše zavřela a rozhodla se počkat na Standu venku.
„Proč jsi nešla dovnitř?“ divil se Standa. Pokrčila jsem rameny a usmála se na něj. Nevěděl, co vím. Zálohu jsme zaplatili a pak jsem se mu vymluvila, že musím ještě něco pořešit se svou svědkyní Luckou.
Ta byla celá bez sebe radostí, že se chci sejít. Během našeho setkání padly tři láhve vína a vznikl dokonalý plán na velké svatební překvapení.
Nadešla kýžená sobota. Obě mámy předváděly vrchol nervozity, oba tátové do sebe naklápěli jednoho panáka za druhým, do toho se houfovali příbuzní a kamarádi. Ve správnou chvíli můj táta zavelel, nasedali jsme do aut a vyrazili.
V našem městě se odjakživa konají svatby v jednom ze sálů místního zámku, který kdysi připadl státu a žádný restituent se o něj nepřihlásil. Když jsem viděla přehlídku aut před zámkem, začala jsem se na tu správnou chvíli těšit.
Zavěsila jsem se do táty a ten mě vedl dovnitř. Moje svědkyně Lucka na mě významně mrkla a pak se zařadila za mne. Postavila jsem se vedle Standy a s úsměvem si jej prohlédla. Pak jsem se otočila a mrkla mezi hosty. Slečna Kováčová seděla mezi nimi a nebyla k přehlédnutí.
Začala hrát hudba, nastoupila paní starostka a zahájila svůj standardní svatební proslov. Obě mámy stěží zadržovaly slzy, známí a kamarádi se okázale nudili. Až nastala moje chvíle.
Poté, co Standa řekl na klíčovou otázku jasné a hlasité „Ano,“ byla řada na mně.
„Táži se vás, slečno Sandro Táborská, zda si berete zde přítomného ženicha pana Stanislava Najmana dobrovolně za svého manžela,“ pronesla paní starostka a zabodla do mě svůj pohled.
Zhluboka jsem se nadechla, usmála a nahlas, aby to všichni slyšeli, jsem zvolala: „Ne!“
Ani salva ze samopalu by neměla takový účinek. V tu chvíli byli všichni ve stavu maximální pozornosti.
„Co vás vede k takovému rozhodnutí?“ snažila se paní starostka udržet dekorum.
Opět jsem se zhluboka nadechla, usmála se a ještě hlasitěji odpověděla: „Vede mě k tomu to, že jsem ho předevčírem přistihla v jeho kanceláři při souloži se slečnou Anetou Kováčovou.“
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Příbuzní byli v šoku. Standa rovněž. Slečna Kováčová byla červená v celém obličeji a nedala bych moc za to, že i jinde. Lucka mi ukazovala, že mi drží pěsti.
„To je všechno, co jsem k tomu chtěla říct,“ dodala jsem, chytila Lucku za ruku a obě jsme vyběhly ven a zastavily se až v nejbližší vinárně.
To překvapení za to stálo.