Předtucha

Pokud někdo něco opravdu nečekal, pak to rozhodně byla Andrea Krincvajová, když pospíchala domů. Od rána měla divnou předtuchu, kterou nešlo zaplašit.  

Dům byl vybaven výtahem, Andrea však velmi ráda chodila po schodech. Do třetího patra to nebylo moc vysoko.
Už byla u dveří bytu, odemkla a vešla dovnitř. Tam ji něco uhodilo do oka.
V předsíni stály dámské lodičky, které nebyly její.
Přidřepla a prohlédla si je. Byly minimálně o číslo větší, než aby je mohla nosit. Takže Standa tu má ženskou. No to se na to podívám, řekla si.
Skopla svoje boty, nazula se do bačkor a namířila si to rovnou do kuchyně, odkud slyšela ženský hlas. To mu nedaruju, přísahala sama sobě.
V kuchyni seděl u stolu její manžel Standa a naproti němu elegantní štíhlá bruneta v dobře padnoucím světle modrém kostýmku. Ve chvíli, kdy Andrea vstoupila, otočili oba své hlavy k ní.
„Už jsi doma,“ usmál se Standa.
„No to tedy jsem,“ vypustila páru Andrea. Pak nasadila extrémně líbezný úsměv a úlisným hlasem se zeptala: „Představíš mi svou přítelkyni?“
Standa se zasmál. „Jsi na omylu,“ pravil, „není to má přítelkyně. Ale klidně ti ji představím.“
„Když dovolíte, já sama,“ řekla neznámá, vstala, přešla k Andree a podala jí ruku, kterou Andrea neochotně stiskla. „Diana Prosecká,“ řekla jednoduše.
„To je nějaký fór nebo co?“ vyjekla Andrea a střídavě koukala na svého muže a na tu ženskou.
„Kdepak, ani v nejmenším,“ pronesla Diana a opět se posadila.
„Tak řekneš mi, kdo to je?“ dotírala Andrea na Standu.
„Tobě to nedošlo?“ podivil se Standa. „Tady paní Prosecká je manželkou tvého milence a už si tu o tom hodinu povídáme.“
Andrea se musela chytit stolu. Svět se s ní roztočil víc než centrifuga na pouti.
„Znáte přece mého muže Václava Proseckého, nebo mi chcete tvrdit, že ne?“ zeptala se Diana medovým hlasem.
„Nechám vás o samotě,“ zvedl se Standa, „určitě si budete mít hodně toho co povídat.“
Když obě ženy osaměly, nevěděla najednou Andrea co říct. Sesunula se na židli a na Dianu pohlížela jen koutkem oka.
„Já jen tak nezmizím,“ upozornila ji Diana.
„Já…,“ začala Andrea, ale hned jí došla slova.
„Neříkejte, že jste nevěděla, že je Václav ženatý,“ začala Diana, „nebo vám snad tvrdil, že tomu tak není? Nebo se snad vytasil s tím, že jsme v rozvodovém řízení? Pravda, jak se tak na vás dívám,“ a pohlédla na Andreu pohledem, který spaloval, „možná v něm brzy budeme.
Byt nemáte příliš velký,“ pokračovala, „jestli dobře počítám, tři pokoje. A jak jsem si zjistila v Katastru nemovitostí, výhradním majitelem je váš pan manžel. Kde vlastně budete chtít Václava ubytovat? Podle toho, co mí váš pan manžel říkal, máte dvě děti, je to tak?“ a pohlédla na Andreu se soucitem.
„Je,“ potáhla Andrea nosem.
„Takže minimálně v jednom pokoji být nemůže. V ložnici asi taky ne, to by se nejspíš vašemu panu manželovi nelíbilo, minimálně nevypadal na to, že by ho taková představa nějak přitahovala. A jestli nemáte v obývacím pokoji aspoň rozkládací gauč, bude muset Václav spát ve spacáku na podlaze. Inu,“ pokrčila Diana rameny, „pohorší si, ale budiž, je to jeho volba.
To asi ještě nevíte,“ navázala, když viděla, že se Andrea nadechuje k tomu, aby něco řekla, „že dům, ve kterém spolu bydlíme, je naopak stoprocentně můj. Takže mohu Václava kdykoli vypakovat a nechat mu zrušit trvalý pobyt. Nebude to žádný problém. A ta chalupa u Rozkoše, jak jste tam s ním byla před dvěma týdny, je taky stoprocentně moje. Počítejte navíc s tím, že Václav bude muset platit hodně vysoké výživné. Máme spolu tři děti a i když v našem manželství je vyšší příjem ten můj, soudkyně, která o tom rozhoduje, se zcela jistě slituje nad nebohou matkou samoživitelkou. Nehledě k tomu, že je to moje spolužačka. A pokud se Václav proti výši výživného odvolá, bude jeho odvolání posuzovat soudkyně, která mou spolužačku učila na fakultě.
Takže k věci,“ upila Diana z hrnku a opět zabodla oči do Andrey, „Václav nebude mít žádné bydlení a nebude mít skoro žádné peníze. Existenční minimum mu nejspíš, co nadělám, zůstane. Vy nejspíš taky nebudete mít žádné bydlení a vaše děti nejspíš zůstanou se svým tátou, protože jim bude lépe v zajištěném bytě než někde na ulici pod stanem. Nějaké připomínky?“
„Když,“ vzlykla Andrea, „když já…,“ rozhodila rukama.
„Jasně,“ pokývala Diana hlavou, „nejspíš jste slyšela, že jsem zanedbaná ženská, která se o sebe nestará, že se neumím ani pořádně ustrojit a podobné nesmysly. Nebojte se, nejste první naivní husička, která Václavovi naletěla. Ovšem zatím pokaždé to vzdal nejpozději po dvou týdnech. Vás se drží už skoro tři měsíce, i když, jak se tak na vás dívám…“
Tady jí musela dát Andrea za pravdu. Vedle Diany si sama připadala jako naprostá cuchta. Pneumatiku okolo pasu už nedokázala zamaskovat, stejně tak jako jiné stopy věku. Diana vedle ní vypadala jako z reklamy na zdravý život.
„Asi moc necvičíte, co?“ nahodila Diana. „Utáhnete vůbec ze své výplaty nějaký podnájem a aspoň základní věci pro sebe a Václava? Nevím, kolik v té továrně berete, ale jak jsem se informovala, jste na pozici operátorky lisu a to asi nebude zrovna horentně honorováno. A Václav možná bude brzy úplně bez práce,“ zamyslela se a pak trhla hlavou: „Ne, taková potvora nebudu, i když by se stačilo před některými lidmi správným způsobem zmínit.“
„Jak…,“ vyklouzlo z Andrey, „jak víte…, jak víte, že…?“
„Jak vím, že jste byli spolu na naší chalupě? Ale no tak, nebuďte naivní. Auto, kterým tam s vámi Václav dojel, má sledování, takže si kdykoli můžu zobrazit, kde zrovna je. A i kdyby ne, tak tu mám docela pěkné video z ložnice z chalupy. Chcete se podívat?“ sáhla do kabelky a vytáhla tablet.
„Ne, prosím,“ vzlykla Andrea, „to ne.“
„Proč?“ zakoulela očima Diana. „Náhodou je to pěkné video. Zejména ta pasáž, jak tam Václava šleháte přes zadek jeho vlastním opaskem, to jsem se zasmála, jak už dlouho ne. Vidíte, mně se nikdy nesvěřil, že má takové choutky. Nebo jak jste…“
„Dost, prosím,“ vykřikla Andrea, „už dost, už to nesnesu.“
„Ale copak, copak?“ usmála se Diana. „Nemáte snad s mým mužem dnes o půl osmé večer sraz v restauraci za náměstím? Když už je Václav tak naivní a dělá si rezervace přes svůj veřejný profil, tak se nemůžete divit, že o tom vím. Asi budete překvapená, až tam dorazí s jednou velkou taškou a několika igelitkami a bude se vám snažit vysvětlit, že je tentokrát útrata na vás. Taková zablokovaná karta k účtu nadělá pěknou neplechu,“ a znovu zabodla do Andrey obě oči.
„Ne, prosím,“ plakala Andrea, „já přísahám, že…“
„Snad byste neplakala, když mého muže tak moc milujete?“ řekla Diana posměšně. „A nepřísahejte, nejste u soudu. Tam ostatně možná brzy budete. Váš manžel je sice velmi trpělivý a tolerantní, ale domnívám se, že dlouho si dělat na hlavu nenechá. Ostatně můj pohár trpělivosti přetekl docela nedávno,“ a pohledem si Andreu vychutnávala.
Vtom Andree zapípal mobil. Začala ho hledat za pobaveného Dianina dozoru.
„Přišla mi esemeska,“ řekla téměř omluvně.
„To je beztak Václav,“ pronesla klidně Diana. „Určitě píše něco o tom, že se nemůže dostat do domu, že mu nefungují klíče nebo něco takového. Přitom ten mezek má na dveřích ceduli jak hrom, že si má pro svoje věci zazvonit u sousedů a že se potkáme u rozvodového soudu. No nic,“ zvedla se. „Bylo příjemné si s vámi, Andreo, popovídat, vyprovodím se s dovolením sama a přeji vám jen tu nejlepší budoucnost, kterou si s Václavem vytvoříte,“ s těmito slovy se usmála, vzala svou kabelku, přehodila si ji přes rameno, do obýváku zavolala „Na shledanou, pane Krincvaji, doufám, že jsem vám nějak nenarušila vaši domácí pohodu,“ Standova odpověď byla nesrozumitelná, Diana se ještě jednou usmála, pak bylo slyšet, jak si v předsíni nazouvá boty a za další chvíli za ní zaklaply dveře.
Andrea seděla jako opařená.
Když se do kuchyně vrátil Standa s ironickým úsměškem, vzpomněla si na svou předtuchu.