Před soubojem

Normálně si nikdo trojice, tvořené jedním mužem a dvěma ženami, nevšímal. Taky k tomu nikdo neměl důvod. Ani jedna z žen nedávala najevo, že přísluší k upírskému druhu.

Celá trojice se zastavila u hřbitovní brány. Hedvika zavřela oči a soustředila se.
„Už to mám,“ řekla po chvíli a Elvíra i hostitel opatrně ustoupili o krok. Z Hedviky šlo mnohem více síly než by u ní bylo obvyklé.
„Můžeme vyrazit?“ zeptal se hostitel opatrně.
„Můžeme,“ souhlasila Hedvika a celá trojice se vydala směrem, který naznačila.

Aniž by si toho někdo všiml, okolo dvou upířích žen a jejich mužského doprovodu se vzduch citelně ochlazoval. Na to, že pomalu končilo léto, byla v jejich blízkosti teplota, která obvykle odpovídá prosinci.
Trojice prošla lesoparkem a následně po mostu pro pěší přešla i přes řeku.
V ulici poválečných bytovek se zastavili.
„Tady někde to je,“ pronesla tiše Hedvika a otáčela hlavou. Otáčela jí pomalu, až se v jednom okamžiku naprosto zastavila.
„Tam,“ řekla.
Všichni se vydali k určenému domu. Před ním zůstali nerozhodně stát.
„Můžeme dovnitř, když nás nikdo nepozval?“ nahodila Hedvika opatrně.
Elvíra se zamyslela. „Nevím, jak to platí u bytových domů,“ řekla nakonec. „Můžeme to zkusit,“ s těmito slovy vyrazila kupředu a vzápětí předvedla salto vzad, protože od domovních dveří se odrazila s neuvěřitelnou razancí.
„Na mě nekoukejte,“ dodal hostitel, „já vás pozvat dovnitř nemůžu, to musí někdo z obyvatel toho domu.“
Elvíra s Hedvikou se tvářily bezradně.
„Potřebujete dovnitř? Pojďte dál,“ ozvalo se najednou a ve vchodu do domu se objevil veselý čtyřicátník, který držel otevřené dveře a mával na naši trojici.
„No vida,“ pronesla Elvíra pro sebe, „to bychom jako měli.“

Po schodech stoupali pomalu a rázně. Krok za krokem, schod za schodem. Hedvika se neustále soustředila, až v jednu chvíli řekla: „Tady to je,“ a ukázala na dveře Morunina bytu.
„Jestli se dostaneme dovnitř,“ zapochyboval hostitel a zaklepal na dveře.
Nic se nedělo.
„S dovolením,“ pronesla Hedvika a udeřila do dveří pěstí. Z dveří zůstala jen hromada třísek.
Elvíra pochvalně zamručela.

Do bytu se naštěstí dostali bez komplikací. Jedna věc je ale překvapila.
Byt byl prázdný. Tedy co se týká lidských bytostí, jinak v něm vládl dezolátní stav a kompletní chaos.
„Není tu,“ pronesla zklamaně Elvíra.
„Vždyť je sobota,“ vzpomenul si hostitel, „určitě bude někde na výletě nebo tak nějak.“
„Musíme chytit pachovou stopu,“ rozhodla Elvíra.
„Pachovou stopu?“ zamračila se Hedvika, „copak jsme psi?“
„Máme mnohem silnější čich než psi,“ usadila ji Elvíra, zavřela oči a začala nosem nabírat pachy. Hedvika pokrčila rameny a začala dělat totéž.
„Je tu spousta pachů,“ pronesla po chvíli a Elvíra souhlasila.
„Jeden je nejsilnější,“ upřesnila po chvíli Elvíra a z jedné hromady vzala něco, co vypadalo jako šátek. Přivoněla k tomu a usmála se. „Máme hlavní pach, tohle určitě patří té vědmě.“
Hedvika rovněž přičichla a přikývla. „Máme, můžeme vyrazit.“

Celá trojice sešla spořádaně do přízemí a vyšla před dům. Tam se všichni zastavili.
„Máte obě pořád stopu?“ zeptal se hostitel.
„Máme,“ přikývla Elvíra. „Ale budeme potřebovat auto. Cítím, že je dost daleko a letět tam by bylo sice efektní i efektivní, ale nemuselo by to pro nás dopadnout nejlépe.“
Hostitel přikývl. „Jdeme tedy pro auto.“