Pravidla českých blondýn (více o Radimovi Dorotíkovi)

Středa a čtvrtek mě melou. Jsem v jednom kole a v hlavě mi hučí jako v sršním hnízdě. Lehce zaregistruji zprávu v datovce, že odvolání pro Renátu Potůčkovou bylo zdárně přijato.

V pátek ráno jsem jako rybička. Jen leknout. V kanceláři si vařím extrémní kafe, které by snad probudilo i mrtvolu. Nejradši bych spadla do recyklační linky a byla znovu vypuštěna do světa jako něco roztomilého, co mají lidi rádi.
Třeba orangutan.
Nejsem ještě ani v půlce hrnku, když přichází Tonda Klügl. Ve skvělé náladě jako vždy.
„Ahoj, Lindo,“ hlásí, „hádej, co mám.“
Než stihnu odpovědět, už sedí naproti mně na židli pro klienty.
„Mám ex offo,“ pronese hrdě.
„Hmmm,“ udělám, „Kamila něco říkala, ale byla tajemná jako hrad v Karpatech.“
„Taky proto, že jsem jí nic neřekl,“ vysvětluje Tonda a ohlédne se, ale Kamila je někde na pochůzce, „takže budeš první, kdo to ode mě bude vědět.“
Nadechne se a dramaticky zadeklamuje: „Mám vraha.“
„No ty jo,“ pokyvuji hlavou uznale, „to jsi trefil zlatý jackpot. Povídej, co je to za případ?“
„Je ti doufám jasné, že jsem vázaný mlčenlivostí,“ udělá Tonda seriózní grimasu.
„No jak myslíš,“ pronesu lehkomyslně.
„Tak si to představ,“ nevydrží to Tonda a začíná vyprávět, „chlap tak před padesátkou, no nekoukej na mě, já jsem ještě, to je vlastně jedno, tak ten chlap jede domů po pracovním týdnu v Rakousku. Máš to, jo? A doma na něj čeká manželka a chystá mu večeři. A taky děti. No a milý pán si na cestu domů domluví zastávku u prostitutky.“
„Ha, ha, ha,“ pronesu otráveně.
„To ale není všechno,“ dramatizuje Tonda, „takže přijede k té dotyčné a poté, co ta dotyčná udělá to, co umí nejlépe, neboj, podrobnosti stejně sám nevím, mezi nimi dojde k hádce. Kvůli něčemu, že prý se mu snad měla vysmívat. A milého pána, vzorného manžela a dobrého tátu, který se rád chlubil tím, jak se o děti odmalička staral, jak jim věnoval spoustu času a prostředků, jak vstával celou noc k synovi, který měl horečky a neštovice, o rodinu a děti se dle svých slov stará dobře, dluhy nemá, daně platí, no prostě táta jak z žurnálu, tak jej trochu popadne amok, vezme ručník a milou utěšitelku uškrtí.“
„Bomba,“ pronesu uznale.
„A když zjistí, že prostitutka je mrtvá, copak udělá? Nebudu tě napínat. Sedne do auta, rozjede se, zastaví u nejbližší policejní stanice a tam se sám nahlásí. A až pak doputuje ke mně na stůl.“
„Bezva příběh,“ souhlasím uznale, „je ve vazbě?“
„Samozřejmě,“ pronese Tonda, „a jeho jedinou starostí je, jak to vysvětlí manželce, která ho celou dobu měla za poloboha. Podívej, Lindo, jdu k sobě, kdyby něco, tak víš, že tu jsem, že jo?“ a než stihnu cokoli říct, zvedne se, proplachtí do svojí kanceláře a zavře za sebou dveře.
Hm, tak vrah. To je opravdu sólokapr.

Po Tondově vyprávění jsem dokonale probuzená a při smyslech. Zavrtám se do pošty a najdu tam zprávu od Vojty. A v telefonu vylovím příslušnou textovku s heslem k archivovanému souboru. Heslo je chaotická změť znaků a kdo ví, čeho všeho ještě. Chybí jen vzorek klokaní moči.
Archiv se otevírá a já pro jistotu kopíruji všechny soubory z jeho obsahu na flashku. Potom hodím flashku do kabelky, kdyby mě náhodou popadla touha se na něco z toho podívat doma.
Tak čím začínáme? Jako první je tu kopie rodného listu. Datum narození i rodné číslo sedí, takže „můj“ Radim Dorotík se skutečně narodil tehdy a tam, jak je všude uvedeno. Výborně. Je tu i fotka vcelku roztomilého miminka, u které je fixou připsáno, že je to tentýž Radim Dorotík při vítání občánků.
Pak tu máme dětství a školní léta, záznamů pár, podle vysvědčení prochází s dvojkami nebo trojkami, a tady to začíná být zajímavější.
Výuční list. Podívejme se, Radim Dorotík je vyučený truhlář. To je dobré si poznamenat. Přidávám poznámku do svého vlastního spisu.
Vojenská služba, rok v Žacléři, bez zvláštních záznamů, asi ji přežil bez úhony, a po návratu z vojny nástup do nábytkářské dílny Nábytek Rába, s.r.o.
Svatba s Julií Pokornou. Na fotografii je už ženich své současné podobě podobný. Vedle něj usměvavá štíhlá blondýnka. Stisknu rty. A mně bude chválit figuru. To víš, že jo, Radime.
Narození dcery Vendulky. Tatáž usměvavá štíhlá blondýnka drží v náruči miminko, které, pokud mohu posoudit, rysy v obličeji tátu nezapře.
Tatáž Vendulka ve školce. A tady se mi málem zastaví srdce.
Holčička jako andílek, blonďaté vlásky se jí stáčejí do prstýnků, úsměv jako včelka Mája.
Někde uvnitř mě se probudí romantická Linda, která si vzpomene, že vždycky toužila po holčičce, se kterou by mohla sdílet holčičí záležitosti. A která je na jednu stranu ráda za své dva syny, kteří jsou sice raubíři, ale zase se vyblbnou při hokeji a doma s nimi potíže nejsou. A na druhou stranu, říká si, mít ještě jednu dcerušku, holčičku.
Neblbni, okřikne ji racionální Linda. Víš přece, že z každého dítěte vyroste puberťák, co má rodiče na háku!
Povzdechnu si a jedu dál.
Někdy po čtvrtých narozeninách dcery Vendulky podává Julie Dorotíková, rozená Pokorná, žádost o rozvod. Stručnou, věcnou, bez zbytečných kudrlinek. O tři měsíce později je manželství manželů Dorotíkových rozvedeno, což je doloženo jak zápisem z jednání, tak i rozhodnutím, pod kterým je podepsána JUDr. Olga Sýkorová, což je jméno, které mi nic neříká.
O rok později umírá František Dorotík, otec Radima a Otakara Dorotíkových. Po krátké nemoci.
Tak Radim má ještě bratra. To je dobré si poznačit.
O další dva roky později se Julie Dorotíková, rozená Pokorná, znovu vdává. Tentokrát za Jaromíra Hartmanna, takže se stává Julií Hartmannovou. Dceři Vendulce zůstává rodné příjmení Dorotíková.
Svatební fotografie. Julie je stále sympatická štíhlá blondýnka. Její druhý v pořadí manžel získává pozornost svou naprosto holou hlavou. Jejím tvarem připomíná legendárního pana Vajíčko; ale kdo jsem já, abych tohle hodnotila?
A teď pozor: druhá svatba Julie Dorotíkové se odehrává 19. září. A hned o týden později, tedy 26. září, je na Radima Dorotíka podáno trestní oznámení pro tu věc, kterou nedokážu vyslovit a mluvit o ní.
Je tu všechno: podání trestního oznámení, výpověď poškozené Terezy Doubkové, tu si raději přečtu až někdy později, na to fakt v tuhle chvíli nemám žaludek, sdělení obvinění, usnesení o zahájení trestního stíhání, rozhodnutí o přidělení právního zástupce, kterým je v tomto případě JUDr. Iveta Syrová, adresou tam a tam, a k tomu je Vojtovým rukopisem připsáno telefonní číslo, které si mimochodem píšu bokem, protože Vojta měl svůj důvod mi tuto informaci uvést.
Dále přizvání soudních znalců z oboru psychiatrie a sexuologie a jejich závěr, že Radim Dorotík vskutku netrpí žádnou duševní poruchou ani sexuální úchylkou. Malé plus pro něj.
Pak je tu obžaloba s návrhem na potrestání, záznam o hlavním líčení, rozsudek, některé detaily v rámci zachování vlastní duševní rovnováhy raději přeskočím, protokol o nástupu výkonu trestu, zprávy z věznice, kde je Radim Dorotík hodnocen jako nekonfliktní, uzavřený, téměř s nikým nekomunikující, dvakrát v nemocnici s nějakou virózou. A protokol o výstupu z výkonu trestu.
Po návratu na svobodu nástup do zaměstnání ve firmě Vébr a Zachoval, s.r.o., opět výroba nábytku a to už jsem skoro v žhavé současnosti.
Následuje totiž komunikace s Evou Vrchlickou kvůli pronájmu pokoje v jejím bytě.
Nejdříve se Radim Dorotík ptá, zda je možné si pokoj pronajmout.
Eva Vrchlická odpovídá, že tomu tak je, nicméně má z minulosti špatné zkušenosti s nezaměstnanými podnájemníky, proto žádá, aby jí Radim Dorotík sdělil, zda je zaměstnán.
Radim Dorotík odpovídá: „To je v pořádku, jsem promovaný psycholog.“
Tady si dělám obrovský červený vykřičník. Proč se vyučený truhlář vydává za promovaného psychologa, když o tom, že by získal patřičné vzdělání, není žádný záznam?
V další zprávě Eva Vrchlická potvrzuje, že toho a toho dne ve večerních hodinách si může Radim Dorotík příslušný pokoj prohlédnout.
A v posledních dvou zprávách si už jenom potvrzují, kdy se Radim Dorotík nastěhuje.
O dva měsíce později poslední záznam. Radim Dorotík končí dohodou svůj zaměstnanecký poměr a od té doby nemá žádné stálé řádné zaměstnání.

Vojta zaválel, musím uznat, i když pořád zůstává okolo mého klienta spousta otazníků. To už ale beru telefon.
„Prosím, Syrová,“ ozve se příjemný ženský hlas.
„Dobrý den, paní doktorko, tady je Linda Hrubá z advokátní kanceláře Klügl a partneři,“ povídám vzorně.
„Milá zlatá, tu paní doktorku můžete vynechat, já se už advokacii nevěnuji,“ říká ten pořád příjemný hlas.
„To jsem nevěděla,“ přiznávám, „každopádně ten důvod, proč vám volám, je, že jste v minulosti zastupovala klienta, kterého mám nyní přiděleného ex offo.“
„Ale?“ podiví se ta paní, „to se mi ještě nestalo, aby mi volal někdo, kdo dostal klienta po mně. Jste první, gratuluji.“
„Víte,“ konečně se dostávám k tomu hlavnímu, „já se s vámi potřebuji soukromě sejít a trochu si popovídat, pokud máte čas.“
„Milá zlatá, času mám habaděj, kdy se to hodí vám?“
Okamžitě koukám do diáře. „Co třeba hned v pondělí ve čtyři odpoledne?“
„Vynikající nápad. Víte, kde bydlím?“
„Mám tady adresu Na kopečku 412,“ říkám, „pokud to stále platí.“
„Platí, milá kolegyně. V pondělí se na vás budu těšit.“
To bychom jako měli.