Pravidla českých blondýn (ukázka)

Odpolední slunce svítí z takového úhlu, že ani sebelepší nastavení sluneční clony nepomáhá. Pomalu se posouvám městem a na to, že opět jedu v jedné z mnoha dopravních špiček, mohu říct, že mám docela dobrou náladu. Zatím. 

Rádio najednou ztišuje. A zrovna, když hraje moje milované Red hoty. Sakra. Na těch ujíždím od nějakých čtrnácti let a když byli naposledy v Praze, ještě dva týdny potom jsem byla jako v rauši. Teď se vytrácejí z rádia a začínají mi hrát z telefonu. Úvodní vybrnkávačku z Under the Bridge mám jako vyzvánění celý život a ještě se mi neomrzela.
Displej, který ještě před chvílí ukazoval frekvenci a název stanice a název právě hrané písničky, ukazuje volající číslo. A já vím, kdo to je.
„Linda Hrubá,“ říkám, jakmile přijmu hovor, „zdravím, Kamilo.“
„Dobrý den, paní doktorko,“ hlásí asistentka a dobrá duše naší advokátní kanceláře, „jen se chci zeptat, jak jste dopadla u soudu.“
„Částečně,“ říkám s lehkým úsměvem, „první případ jsme vyhráli.“
„Takže půjde sedět?“ je Kamila zvědavá.
„Ne tak, jak si zaslouží,“ povzdechnu si, protože to, že soudci nemají odvahu udělit trest v horní polovině sazby, mi vrtá hlavou dlouhodobě, „ale i těch pár měsíců dobrých. Druhý případ skončil tím, že protistrana si vyprotestovala odročení. A třetí byl úplně nejlepší, pan obžalovaný totiž vůbec neráčil dorazit.“
„A to jako může nedorazit?“ diví se Kamila naoko.
„Může, ale soudce už to docela štve, tak ho příště nechá předvést,“ odpovídám, jako bych to nikdy v minulosti nezmiňovala.
„A co v kanceláři?“ ptám se a elegantně přitom předjedu řidiče, který kousek přede mnou začal brzdit.
„Přišla nějaká obálka od soudu,“ hlásí Kamila, „a volala paní Janáčková, že ji propustili z nemocnice a ráda by se zastavila projednat to odškodné, co budete chtít po jejím manželovi.“
„Tak to jsem ráda,“ usměju se, „teda za tu paní Janáčkovou. A to mi zase ze soudu přidělili nějaké ex offo??“
„To samozřejmě nevím,“ dělá tajemnou Kamila, „jinak už půjdu domů, nevadí?“
„Kdepak,“ odpovídám zlehka, „klidně jděte, uvidíme se ráno.“
„Budu se těšit, paní doktorko,“ zahlásí Kamila. Na pozici asistentky je v naší kanceláři už – no hodně dlouho. A pořád je takovou tou dobrou duší, bez které spousta věcí nefunguje nebo funguje omezeně.
Takže ex offo. To se podívám doma do datovky.

Doma mě vítá prázdný byt. Na okamžik se zamračím a pak si vzpomenu, že dnes mají kluci hokejový trénink a domů je manžel doveze později. Udělám si rychlou večeři a otevřu počítač.
V datovce bliká nová zpráva o přidělení případu.
Přiděluje mi ho samosoudce JUDr. Bohumil Krásný.

Jsem asi poslední – no tak dobře, předposlední – člověk na světě, který by si z někoho utahoval kvůli jménu. Tohle je výjimka. Pokaždé, když na Bohouše narazím, si vzpomenu na ten den, kdy jsem ho potkala na fakultě.
Rachitický kluk s obličejem připomínajícím měsíční krátery, který přeskakujícím hlasem prohlásil: „Já jsem Krásný.“ Výbuch smíchu, který v tu chvíli následoval, zcela přehlušil jeho vysvětlení: „Bohouš Krásný, já se tak jmenuju.“
Dnes už samozřejmě není ani v nejmenším rachitik, naopak je na něm vidět už z dálky, že se rád nají. To nic nemění na tom, že vzpomínka na něj z doby, kdy byl ještě ucho, mě pokaždé pobaví.

Ráno přicházím do kanceláře, v jedné ruce kelímek s kávou, v druhé klíče, kabelku na předloktí, do té klíče pouštím a už jsem u svého stolu. Volnou rukou rozevírám obálku s razítkem soudu.
„Je to ex offo, je to sakra ex offo,“ mumlám si pro sebe, pokládám kelímek s kávou a uvolněnou ruku se snažím vysvobodit z rukávu kabátu. Mezitím vytahuji obsah obálky a začínám číst případ, který bude teď mou novou povinností nějak uhádat.
„Radim Dorotík,“ čtu jméno svého novopečeného klienta. Nějakých třiačtyřicet let, rozvedený, jedno dítě, které nemá v péči. V minulosti jednou soudně trestán.
Hm, musím se podívat, co je to za paragraf. Tedy co to bylo za paragraf v době, kdy ho trestali. Protože jak se mění a vyvíjí trestní zákoník, tak se paragrafy přečíslovávají a vznikají nové, takže v tom bývá chaos.
Nacvičeným pohybem vytáhnu starší verzi trestního zákoníku a aniž bych to řídila, za chvíli mám stránku s příslušným paragrafem před sebou.
Zatmí se mi před očima.
Pak chvíli vidím rudě.
Pak se mi zase zatmí před očima.
Pak zase vidím rudě.
Jakoby mimoděk sahám po telefonu a bezmyšlenkovitě vyťukávám číslo soudu.
„Obvodní soud, Marešová,“ ozve se ve sluchátku.
„Linda Hrubá, advokátní kancelář Klügl a partneři,“ hlásím vzorně. „Můžete mě přepojit na pana doktora Krásného?“
„Bohužel, paní doktorko,“ odpovídá ta důra důležitě a s náležitým despektem k mému akademickému titulu, „pan doktor Krásný,“ zde naopak vysloví akademický titul s donebevolající servilitou, „celý den soudí, bude mít možná chvíli tak okolo půl páté. Mám mu něco vzkázat?“
No to víš, že jo, tobě to budu vykládat, hučím si pro sebe.
„Jde o případ Radima Dorotíka, který mi přidělil, jestli o tom něco víte,“ hodím po ní trochou jedu.
„Dám mu vědět, že jste volala,“ je zase studená jak kra, „a aby se vám ozval. Na shledanou, paní doktorko,“ a zase ten nepřeslechnutelný despekt.
Pokládám telefon s naprostou představou, že bych ji nejradši uškrtila. Vracím se k obsahu obálky od soudu a dělám si poznámky.

Paní Eva Vrchlická, narozená tehdy a tehdy tam a tam, trvalým bydlištěm na té a té adrese, korespondenční adresa tatáž, rozvedená, starobní důchodkyně, pronajímala pokoje ve svém bytě 5+1 na sídlišti. Jedním z jejích podnájemníků byl i Radim Dorotík. Jmenovaný Radim Dorotík bydlel v bytě paní Evy Vrchlické od roku…, no prostě asi tak čtyři roky. Vystupoval jako důvěryhodný člověk, rád se s paní Vrchlickou pouštěl do rozhovoru, často i na velmi osobní témata, takže v paní Vrchlické vyvolal takový pocit důvěry, že jej brala jako náhradního syna. Nikdy s ním neměla žádný konflikt, platbu za podnájem hradil řádně a v termínu.
V inkriminovaný den se v odpoledních hodinách paní Vrchlická vrátila z venkovní procházky se psem. V bytě byl i výše jmenovaný Radim Dorotík, nacházel se v ložnici paní Vrchlické, kam normálně neměl dovoleno vstupovat. Na otázku paní Vrchlické, co dělá v její ložnici, neodpověděl. Snažil se z místnosti odejít, v čemž mu paní Vrchlická bránila a dožadovala se vysvětlení jeho přítomnosti ve své ložnici. Dorotík ji udeřil tupým předmětem do hlavy, následkem čehož pozbyla vědomí.
Když se probrala z omráčení, cítila bolesti. Byla otřesena, přesto dokázala najít svůj telefon a zavolat záchrannou službu a stejně tak policii. Záchranná služba do bytu paní Vrchlické dorazila v xx:xx, poskytla jí základní ošetření, převoz do nemocnice paní Vrchlická odmítla. Policejní hlídce sdělila, že byla napadena podnájemníkem Radimem Dorotíkem. Na dotaz policisty doplnila, že se cítí schopna pohybu. Po kontrole věcí umístěných v pokoji uvedla, že postrádá platební kartu k bankovnímu účtu. Zároveň požádala policisty, aby vyčkali, zda se Radim Dorotík vrátí do bytu.
Radim Dorotík se do bytu vrátil v čase xx:yy a byl přítomnými policisty vyzván k prokázání totožnosti. Poté, co byl ztotožněn, byl vyzván k předložení obsahu svých kapes. Mezi věcmi, které vytáhl z kapes svých kalhot a bundy, byla nalezena platební karta k bankovnímu účtu na jméno paní Evy Vrchlické. Paní Eva Vrchlická byla požádána, aby zkontrolovala stav svého bankovního účtu v přítomnosti policistů i Radima Dorotíka. Po přihlášení k internetovým stránkám banky paní Vrchlická zjistila, že jí byla z účtu odčerpána částka 624800,- Kč.

No páni. Šest set dvacet čtyři tisíce osm set korun. Paní byla asi hodně šetřivá.
Po chvíli začínám vnímat, že mi zvoní telefon. Beru hovor.
„Linda Hrubá, advokátní kancelář Klügl a partneři,“ hlásím vzorně.
„Ahoj Lindo, tady Bohouš Krásný,“ slyším hlas soudce, „prý ses po mně sháněla.“
„To je dobře, že voláš, Bohouši,“ říkám odměřeně, „proč jsi mi přidělil toho Dorotíka?“
„Byla jsi na řadě, Lindo,“ vysvětluje, „a nezlob se, ale nevidím na tom nic špatného. Nemám sebemenší důvod tě jakkoli obcházet.“
„No,“ udělám, „já se na to necítím. Víš, že ten Dorotík už jednou trestán byl?“
„Co to s tím má co dělat, Lindo? Snad si ho nekádruješ.“
„A víš, za co seděl?“ vypálím jedovatě.
„Jaký to má vliv na to, že jsi ho dostala k obhajobě?“ neustupuje Bohouš.
Vydechnu zhluboka: „Nejsem si jistá, zda ho budu schopna obhajovat a jednat v jeho prospěch, když má za sebou zrovna tohle.“
Bohouš chvíli mlčí. Pak si povzdechne: „Lindo, já ti rozumím. Sám bych na tvém místě byl plný nejistoty. Ale ber to takhle. Prostě se to sešlo. Navíc vím, jak jsi skvělá advokátka. Určitě se zvládneš od té jeho trestní minulosti oprostit.“
Chvíli jen mlčím.
„Beru to jako souhlas, Lindo. A promiň, už zase musím běžet. Věřím ti. Pomůže ti to? Tak ahoj,“ a zavěsí.
Ještě chvíli zírám na němý telefon, když si všimnu, že ve dveřích stojí Kamila.
„Stalo se něco, paní doktorko?“ dívá se na mě vyděšeně.
„Stalo,“ říkám s kyselým úsměvem, „mám klienta, kterého bych nejraději nakopala do ksichtu.“

Radim Dorotík, narozený tehdy a tehdy tam a tam, trvalým bydlištěm na jiné adrese, korespondenční adresa ve vazební věznici, rozvedený, bez zaměstnání, v minulosti jednou soudně trestaný s nařízeným výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce devatenácti měsíců, se s Evou Vrchlickou seznámil prostřednictvím inzertního portálu na nabídku pronájmu pokojů v bytech. Při seznámení a prohlídce pokoje a bytu souhlasil s podmínkami. Přestože nemá stálé zaměstnání, dokázal vždy hradit smluvené nájemné ve výši…, no to je jedno.
Dokázal si získat důvěru své bytné natolik, že mu svěřovala i svou platební kartu. Protože kromě procházek se psem nechtěla chodit ven mezi lidi, vždy mu zapůjčila svou platební kartu, ze které mu dovolila vybírat částky od 500,- Kč do 1000,- Kč tak, aby jí mohl pořídit nákup a předat zbývající hotovost. Radim Dorotík to činil ochotně, bral to jako výpomoc, protože si s Evou Vrchlickou rozuměl.
V inkriminovaný den se nacházel v bytě Evy Vrchlické, o jejím napadení a následném zneužití platební karty odmítá vypovídat.

Mám klienta, kterého bych nejraději nakopala do ksichtu. To zní jako nápad na písničkový text, kdybych byla folkařka a uměla zpívat, říkám si. Každopádně mi na mém novém klientovi něco nesedí. A to i poté, co odhlédnu od toho, že a za co byl v minulosti trestán.
Tak předně: Chlap, který už několik let nepracuje a bydlí v pronajatém pokoji jako nějaký student. Není jasné, kde a jak přichází k penězům. A jedno dítě. Jaké výživné na ně platí? Jestli teda vůbec něco platí. A v podnájmu – proč nepracuje a nepronajme si normální byt, sakra? – několik let seká latinu a pak provede takový úlet. V souvislosti s jeho trestní minulostí to vypadá, že se mu vrátily násilnické sklony, jen se přeorientoval na oběti v seniorském věku.
A já ho dostanu jako klienta.
A mám ho obhajovat.
Tohle si vypiješ, Bohouši.