Pravidla českých blondýn (pokračování)

Po obědě v bistru v nákupním centru přijíždím do kanceláře. Kamila konstatuje, že se zatím nic důležitého neděje, zítřejší soud, kdy zastupuji poškozenou paní Potůčkovou, platí a že pan šéf má nový vlastní případ.

Zapadnu k počítači a uspořádávám si poznámky. Co už o Radimovi Dorotíkovi vím plus to, co jsem z něho při návštěvě ve vazební věznici vytáhla. Po uspořádání mohu říct, že kdybych byla geniální matematik, což nejsem, věděla bych, že mám tak tři procenta informací, které potřebuji. Protože geniální matematik nejsem, vidím, že toho vím pořád málo a musím se spolehnout na to, co zjistí Vojta.
Přisunu si k sobě svoje podklady k zítřejšímu jednání mezi paní Potůčkovou a panem Potůčkem. Pečlivě procházím stránku po stránce a vidím, že jsem udělala opravdu všechno, co bylo potřeba, aby se během jednání neobjevila nečekaná komplikace. Stejně budu spokojená až potom, co to zítra proběhne.
Doma si užívám to, že mám tři hokejové maniaky. Díky nim znám sestavy všech extraligových týmů a minimálně u poloviny všech hráčů i jejich počty gólů, přihrávek, statistiky plus mínus a jakousi divnou věc, kterou ti moji tři chlapi nazývají „ajstajm.“ Bude to asi něco důležitého.
Takže není nic divného, že si povídají o včerejším zápase dospělých. „A mami,“ kulí na mě oči Dan, „po dvou třetinách prohrávali jedna tři, úplně se nám chtělo brečet, ale pak najednou Jirka Slanina,“ kdo je sakra zase Jirka Slanina? „dal úplně sám tři góly, mami.“
„A z toho,“ navazuje důležitě Jirka, „dva během půl minuty, to jsme oba koukali s otevřenýma pusama.“
„A potom teda hráli bez brankáře,“ bere si Dan slovo zpět, „a Zdenda Pozlovský to trefil od červené do té prázdné branky. Mělas vidět, jak všichni řvali radostí.“
Už jsem říkala, že mám doma hokejové maniaky?

Úterní odpoledne u soudu.
Moje klientka Renáta Potůčková je žena, za kterou se, pokud můžu ze svého úhlu pohledu posoudit, spousta mužů ráda ohlédne. Tedy teď, když nemá na těle podlitiny a v obličeji zlomeniny a i vlasy jí dorostly.
Její stále ještě manžel, což snad nebude trvat dlouho, Daniel Potůček, naopak sympatie nevyvolává. Aspoň u mě ne. Je to sice chlap jako hora, co kdyby chtěl, tak i s železným Zekonem vytře podlahu, bohužel u něj platí, že co mu bylo dáno na svalech, mu chybí jinde. A dělá vše proto, aby tento fakt doložil a dokázal.
„Připouštíte tedy, že jste paní poškozenou Renátu Potůčkovou, opakovaně fyzicky napadal?“ ptá se ho soudce JUDr. Radovan Strýček, který navzdory svému roztomilému příjmení je pověstný soudní žralok, schopný poslat člověka do basy i za přejití silnice na červenou.
„Co to je za blbost?“ prohlásí Daniel Potůček a jeho právní zástupce se chytá za hlavu.
„Jak tedy,“ ptá se opět soudce Strýček, „přišla paní Renáta Potůčková k těmto zraněním a k tříštivým zlomeninám v obličeji?“
„To nic není,“ pronese Daniel Potůček a zasměje se, „no tak jsem ji jednou dvakrát do měsíce sundal, to přece není nic, co by se muselo řešit u soudu. Navíc si to zasloužila.“
Renáta Potůčková vedle mě ztuhne. Pokládám jí ruku na její, abych ji uklidnila.
„Ale to mi povězte,“ pronese soudce a z jeho slov jde mrazivý chlad, „a čím si to zasloužila?“
Daniel Potůček to ještě neví, ale šanci na to, že vyvázne s podmínkou, právě definitivně ztratil.
„No,“ udělá, „vždyť to přece znáte, pane soudce, nebo snad ne? Každý chlap musí ženskou čas od času proplesknout, aby věděla, kde je její místo.“
Jen pokračuj, chlapče, říkám si, v kriminále ti už chystají lůžko.
„Pokračujte,“ vyzve ho soudce, jako by mi četl myšlenky.
„Víte, jak,“ machruje Daniel Potůček, „přišel jsem domů a neměla navařeno. Já se prostě večer potřebuji najíst. Tak jsem jí jednu vlepil a trochu ji potahal po bytě. Možná jsem s ní párkrát praštil o zeď. No tak určitě na tom nebylo nic, kvůli čemu by musela volat záchranku nebo policajty. A už vůbec to nemusela dávat k soudu. Nám to jinak doma docela klapalo. A ona mě dá k soudu. No je toto normální? A ještě si vezme advokátku takovou,“ ukáže na mě.
No pokračuj, pokračuj, vyzvu ho v duchu a lehce se usmívám.
„Co je to za ženskou ta advokátka, když chodí ostříhaná nakrátko? Ženská má mít vlasy aspoň po zadek, pane soudce. Beztak je to lesba a moji ženu svedla a přinutila ji vypovídat proti mně a ničit naše krásné manželství. Ženskou občas propleskne každý chlap, no ne, pane soudce?“
„Já rozhodně ne,“ odpovídá soudce Strýček ještě ledověji než předtím. „Pane obžalovaný, berete nějaké drogy?“
„Ježiš, to vůbec, to je hnus, pane soudce, feťáky bych mlátil od rána do večera, já volím es pé dé, víte?“
„Jak jste na tom s alkoholem, pane obžalovaný?“
„Tak ty dvě tři piva si jednou za týden dám, to nic není přece.“
A jéje, říkám si, protože vím, kam soudce míří.
„Říkáte dvě tři piva jednou za týden,“ konstatuje soudce, „znáte restauraci U Havránků?“
„Jak bych neznal, pane soudce,“ div se nechlubí Daniel Potůček.
„Takže znáte, to je dobře,“ říká soudce, „s dovolením čtu ze spisu: ‚Pan Daniel Potůček je naším pravidelným hostem. Minimálně třikrát týdně, a to v pondělí, čtvrtek a pátek, v některých týdnech pak každý pracovní den, naši restauraci navštěvuje.‘ Teď přeskočím detaily, které se k vaší výpovědi, pane obžalovaný, nevztahují, a čtu dál: ‚Jeho běžná útrata je dvanáct až patnáct piv a čtyři až deset panáků lihovin.‘ Tolik výpověď vrchního číšníka Zbyňka Karmazína. Ještě pořád jste přesvědčen, že si dáte jednou za týden dvě tři piva?“
Daniel Potůček znejistí a jeho právní zástupce má obličej v dlaních a pokud mohu posoudit, není daleko od pláče.
„No,“ udělá Daniel Potůček a polkne naprázdno.
„To bychom jako měli váš vztah k alkoholu,“ naváže soudce, „máte mimomanželský poměr?“
„Já? Cože? Kde bych něco takového…?“
„Dobře, pane obžalovaný,“ soudce teď připomíná hodně hladového kocoura, který ulovil pořádně vypasenou myš, „tak se, prosím, vyjádřete,“ a otevírá obálku, jejíž obsah znám, „k této fotografii. Poznáváte se?“
Fotografie znázorňuje Daniela Potůčka s hodně vyžilou ženštinou v pozici, kdy je jasné, že o jaderné fyzice si nepovídají.
Vojtovy zdroje. Neptám se, jak a kde to vyfotil.
„To…,“ není najednou Daniel Potůček schopen slova, „to je nějaký omyl…, asi.“
„Tak omyl, říkáte,“ povzdechne si soudce a vytáhne další fotografii, „je na této fotografii registrační značka vašeho auta nebo ne?“
Renáta Potůčková vedle mě jen kroutí hlavou a šeptá něco o blbci.
„No,“ leze z Daniela Potůčka jak z chlupaté deky, „to je, ano, to je.“
„A prozradíte mi jméno té vaší společnice, která je tady zachycena s vámi?“ je zvědavý soudce.
„To je Aneta,“ říká ztěžka Daniel Potůček a jeho sebevědomí je najednou někde u bodu mrazu, „Aneta Zajošová. Ona je kur…, prostitutka. Obvykle je k potkání na chodníku před hotelem Grand. A vůbec, odkud ty fotky máte?“ probudí se v něm najednou agresivita.
„To vás nemusí zajímat,“ setře ho soudce. „Nicméně já v tuto chvíli další otázky nemám. Paní právní zástupkyně poškozené, máte na pana obžalovaného nějakou další otázku?“
Vstanu. „Po tom, co tu pan obžalovaný řekl a jak se projevil,“ vyslovuji schválně pomalu, „raději žádnou další otázku nemám.“
„Děkuji. Pane právní zástupce obžalovaného, máte na svého klienta nějakou otázku?“
„Nemám, vážený soude,“ říká můj protivník smutně.
„I vám děkuji,“ říká soudce a podívá se na zapisovatelku, která se tváří jako prezidentka hnutí nezúčastněných, „než se poradím se svým nejlepším vědomím a svědomím a vynesu rozsudek, vás prosím, abyste na deset minut opustili jednací sál.“
Zvedáme se. Já s lehkým ulehčením, Renáta Potůčková vrhne na svého stále ještě manžela znechucený pohled.
Na chodbě stojíme co nejdál od Daniela Potůčka a jeho právního zástupce.
„Mám trochu strach,“ říká mi tiše, „že Daniel vyvázne s podmínkou a bude mi dál dělat peklo ze života.“
„Nechci vám dělat falešné naděje,“ říkám, „ale odchvíle, kdy se přiznal, že mlátit vás pokládal za normální, jakoukoli naději na podmínku ztratil. Navíc když tuto jeho výpověď přiložíte k žádosti o rozvod, půjde to jako po másle.“
„Vážně, paní doktorko?“ vidím v jejích očích záblesk naděje.
„Jsem o tom přesvědčená,“ odpovídám a myslím to vážně.

Po chvíli jsme volání zpět. Vstupujeme tak, aby mezi Renátou a Danielem nedošlo k žádnému kontaktu.
„Povstaňte a vyslechněte rozsudek jménem republiky,“ říká JUDr. Radovan Strýček, „obžalovaný Daniel Potůček, narozený,“ a tak dále, a tak dále, „je vinen, že,“ a tak dále, a tak dále, ten výčet je nechutně dlouhý, „čímž spáchal trestný čin,“ a tak dále, a tak dále, „a odsuzuje se,“ tady udělá dramatickou pauzu a pohlédne na obžalovaného; dělá to tak vždycky, „k trestu odnětí svobody v délce sedmnáct měsíců nepodmíněně. Pro výkon trestu se zařazuje do věznice s ostrahou.“ Rozhlédne se po nás všech a pokračuje: „Proti tomuto rozsudku je možné do osmi kalendářních dnů podat odvolání. Budete se odvolávat, pane obžalovaný?“
„Já nevím,“ říká Daniel Potůček, se kterým se očividně točí celý svět, ale to už mu něco šeptá jeho právní zástupce, „já si to musím promyslet.“
„V pořádku,“ konstatuje soudce, „vy se budete odvolávat, paní poškozená?“
„Taky si to musím rozmyslet,“ odpovídá Renáta Potůčková a sjede Daniela Potůčka pohledem plným…, nejspíš nejhlubšího pohrdání.
„V pořádku, jen připomínám, že na to máte osm dní, čili do příští středy,“ říká soudce a uvádí další nezbytné informace, které musí říct při každém vynášení rozsudku. Pak oznámí, že písemný rozsudek dostaneme brzy.
Daniel Potůček se v doprovodu svého právního zástupce zvedá a odchází. Já si ještě rovnám věci a nespěchám. Moje klientka se probírá z toho, co v soudním sále zažila.
„Pane doktore, můžu mít otázku?“ zeptám se, když se i soudce chystá odejít.
„Ale jistě, paní doktorko,“ složí si brýle do futrálu a usměje se, „klidně se ptejte.“
„Víte,“ říkám a kladu slova opatrně jako kočka, když kráčí po plyšovém koberci, „v trestním zákoníku je u paragrafu a odstavce, který jste v rozsudku označil, uvedena sazba od jednoho do pěti let. Co by musel pan obžalovaný, teď už zatím nepravomocně odsouzený, své ženě a mé klientce udělat, abyste uvažoval nad trestem blíže horní hranici sazby?“
„Uf,“ vypustí soudce, „víte, paní doktorko, rozumím vaší otázce. A hned vám to vysvětlím. Pan Potůček je k nepodmíněnému trestu odsouzen poprvé. Pokud bych mu dal trest v horní polovině sazby, a můžete si být jistá, že mě hodně svrběly prsty, abych tak učinil, a on by se odvolal, tak mi to odvolací soud hodí na hlavu, že pro poprvé nepodmíněně odsouzeného je tak vysoký trest neadekvátní.“
„Rozumím, pane doktore,“ říkám co nejklidněji, „ale sám asi chápete, že s takovou praxí nesouhlasím.“
Jen omluvně rozhodí ruce.

„Jak to vidíte s tím odvoláním?“ ptám se své klientky, když jedeme výtahem dolů.
„Víte, paní doktorko,“ říká mi Renáta Potůčková pomalu, „kdyby mě napadl jen sedmnáctkrát, tak bych se neodvolávala. Ale on mě napadal skoro šest a půl roku z těch osmi let, co jsme byli spolu. Takže, jestli vám to nevadí, tak bych ráda sepsala to odvolání.“
„Vůbec nevadí,“ usměju se na ni, „a jestli máte čas, sjedeme ke mně do kanceláře a sepíšeme to, ano?“
„Budu moc ráda,“ usměje se.