Najít dům paní Syrové je velmi snadné. Bílé stavení s modrou střechou je v celé ulici jen jedno, takže bezpečně přijíždím, zastavuji a zaparkuji tak elegantně, že musím zase jednou sama sebe obdivovat.
Zvoním a čekám u dveří. Naštěstí ne moc dlouho.
„Vy budete Linda,“ konstatuje hned po otevření dveří žena, o které si okamžitě myslím, že je o maximálně tři roky starší než já, „já jsem Iveta Syrová,“ a podává mi ruku a než se naději, už jsem uvnitř, mám na nohou místo bot zapůjčené pantofle a jako fascinována ji následuji do jednoho z pokojů.
„Dáte si čaj,“ opět spíše konstatuje, než že by se ptala, paní Syrová, a než já stihnu přikývnout, už odbíhá do kuchyně, aby se vrátila se dvěma kouřícími hrnky. S úsměvem se posadí naproti mně a zvědavě si mě prohlíží.
„Proč jste vlastně zanechala advokacie?“ zeptám se a hned bych si nejradši nafackovala. Na takové věci se ptát nemám, to je netaktní, okřiknu se v duchu, ale vyřčená slova už nevrátím.
„Proč že jsem já vlastně zanechala advokacie,“ řekne paní Syrová zadumaně a podívá se na mě zvláštním pohledem, „víte, já bych ji nejradši dělala pořád, jenže,“ povzdechne si, „roky člověk nezastaví a mně už zaklepal na dveře důchodový věk.“
Kdybych teď pila, tak se asi udusím. Vytřeštím na ni oči: „Důchodový věk?“
„Ano,“ opět se tak zvláštně usměje, „vidím, že vás to překvapilo, ale buďte si jistá, že je to tak. Za měsíc a něco to bude rok, co jsem v důchodu,“ a já si říkám, že jestli nějaká žena dokáže takhle báječně vypadat v důchodu, pak je asi na světě možné opravdu všechno.
„Ale vy jste se chtěla,“ připomene mi paní Syrová, „zeptat na nějakého klienta. O koho že to jde?“
„Jde,“ vyslovím poté, co se mi začne vracet duševní rovnováha, „o Radima Dorotíka.“
„Hm,“ udělá paní Syrová, zakloní hlavu a dívá se někam ke stropu, „Dorotík, Dorotík…, ano, už vím.“ Vstane a jde k vysoké skříni. Poté, co tu skříň otevře, mi spadne dolní čelist. Vidím naprosto vzorně srovnané šanony a v duchu si dávám úkol začít udržovat pořádek i ve svých materiálech.
„Dorotík bude někde tady,“ řekne paní Syrová a zvedne se na špičky a mně spadne dolní čelist podruhé. Protože jestli má v důchodovém věku takovouhle figuru… Smutně se podívám na svou poněkud neštíhlou postavu a ukládám si další příkaz. Lindo, s cukrárnami je konec. Dokud nezhubneš.
To už paní Syrová sedí zase naproti mně a listuje vybraným šanonem. „Radim Dorotík,“ říká, „to je tady,“ a vytahuje jednu složku. Rozevře ji a podá mi fotografii: „Je to on?“
Podívám se na fotografii a přikývnu.
„Co byste chtěla vědět?“ zeptá se mě paní Syrová, „Jestli vás zajímá například to, co spáchal…“
„To bohužel vím,“ odpovídám, „mě spíš zajímá, jak na vás působil a jak se vám s ním komunikovalo. Já jsem z něj dostala zatím jen něco málo odpovědí a většinou to bylo, že neví.“
„Jak na mě působil,“ říká paní Syrová zamyšleně, „moment, podívám se tady do zápisků…, už to mám. Především na mě působil jako zdatný manipulátor. Ze začátku mluví tak, aby si získal vaši přízeň a pak vás něčím nepříjemným překvapí,“ dodává a zase se na mě podívá.
„Taky se vám vydával za promovaného psychologa?“ zeptám se opatrně.
„Kdepak,“ zasměje se paní Syrová, „vám se vydával za promovaného psychologa?“
„Mně ne,“ přiznávám, „ale paní poškozené ano, když se snažil získat podnájem v jejím bytě.“
„To od něj bylo originální,“ pokračuje paní Syrová, „mně se vydával za veterináře. A těsně před tím jsem ho upozorňovala, že potřebuji, aby mi říkal jen čistou pravdu. On se na mě podíval a prohlásil: ‚To je v pořádku, já nesnáším lhaní.‘ A hned poté začal tvrdit, že je veterinář. Sklaplo mu, když jsem se ho zeptala, na které fakultě studoval, že bych si ráda jeho vzdělání ověřila.“
„Potom mi ale vrtá hlavou,“ přiznávám se, „že podle znalců netrpí žádnou duševní poruchou. Vždyť to je přímo učebnicová ukázka bájivé lhavosti.“
„To je tím,“ poučí mě paní Syrová, „že v jeho případě nejde o duševní poruchu, ale o součást jeho osobnosti. On zkrátka lže cíleně. Nejprve tím, že prohlásí, že nesnáší lhaní, vás dostane na svou stranu. A pak vás stáhne do svých lží.“
„Co mi tedy radíte, abych komunikaci s ním zvládla?“
„Všechno,“ říká paní Syrová, „co vám řekne, si ověřte ještě aspoň u jednoho člověka. Nebo ještě lépe u dvou.“
O nějakých deset nebo jedenáct dní mám v datovce novou zprávu. Pozvání od policie. K výslechu mého klienta Radima Dorotíka. Za účelem seznámení s důkazy. Výslech bude probíhat ve vazební věznici.
Pak je tam datum a čas. V pořádku. Pro jistotu si zablokuji větší časovou rezervu.
Vazební věznice mě opět vítá svou nevlídností. Oproti minulé návštěvě skoro žádná změna. Předkládám předvolání a ujímá se mě už známý plešatý bachař se zrzavou bradkou. Důležitě mi říká, ať jdu za ním.
Jdu za ním o krok a půl zpět a snažím se nevnímat hlasové projevy z oken. Místní osazenstvo zřejmě ženskou návštěvu nevídá moc často.
Samotná místnost, kde se bude odehrávat výslech mého klienta, působí navzdory svému umístění jako normální kancelář kdekoli jinde. Dokonce je tu velká plazmová televize.
Plešatý bachař se zrzavou bradkou mi ukáže na jednu židli, abych se posadila. Pak odejde. Za chvíli přichází jiný bachař a s ním dva klasičtí policisté. Mladší, poměrně urostlý a statný, a starší, působící seschle. Spolu s bachařem se pustí do zprovozňování místního počítače. Když zápolí s ovládáním optické mechaniky, mám co dělat, abych se nahlas nerozesmála. Připomínají mi Pata a Mata.
Ovšem nakonec se jim podaří vše zvládnout a otevřít si aplikaci pro zápis do protokolu. Mají nejvyšší čas, protože plešatý bachař se zrzavou bradkou přivádí Radima Dorotíka.
Radim Dorotík tiše pozdraví, já mu tiše odpovím a pak se ujme slova mladší policista. Začne tím, že víme, z čeho je Radim Dorotík obviněn a proč je trestně stíhán. Protože však Radim Dorotík odmítl vypovídat o konkrétních bodech své trestné činnosti, požádali vyšetřovatelé o kamerové záznamy z bankomatu, ze kterého Radim Dorotík vybíral peníze na kartu paní Evy Vrchlické. A teprve nedávno tyto záznamy získali.
Poté pokyne svému staršímu kolegovi, ten obřadně otevře optickou mechaniku počítače, z obálky vytáhne stříbrný disk, položí jej na správné místo a mechaniku zasune dovnitř. Po chvíli se zmateně otočí na přítomného bachaře a něco se jej šeptem ptá. Bachař s chápavým povzdechem přistoupí blíže a ukazuje, jak a co má policista dělat, aby se dostal k datům uloženým na disku.
„Jsou to tři krátké záběry z kamery umístěné v bankomatu,“ říká mladší policista. „Postupně je vám přehrajeme, jestli se pan Dorotík pozná,“ a kývne na staršího kolegu.
Ten přikývne, pak chvíli bojuje s počítačovou myší a nakonec se vítězoslavně usměje. Na velké plazmové televizi se objeví neostrý obraz a já mám opět chuť svého klienta kopnout do ksichtu.
Kdyby se aspoň zamaskoval, říkám si. Ne, on vybírá peníze z cizí karty a ještě se u toho tlemí.
Policista přehraje ještě druhý a třetí záběr. Není o čem debatovat.
„Pane Dorotíku, poznal jste se?“ ptá se mladší z policistů.
„Nevím,“ odpovídá tiše Radim Dorotík, „ty záběry jsou neostré a nejsem si jistý, jestli to opravdu jsem já,“ dodává.
Žasnu nad jeho drzostí.
„Prosím, kolego,“ obrací se mladší policista na staršího, „zapiš, že pan obviněný si není jistý, jestli se na záběrech z kamery v bankomatu poznal.“ A starší policista tuto informaci pomalu vyťukává do klávesnice.
„Tak trochu jsme s tím počítali,“ bere si mladší policista opět slovo, „a proto jsme požádali o kamerový záznam i správu hypermarketu, ve kterém stojí bankomat, z něhož pan Dorotík vybíral. Asi jste si toho nevšiml,“ říká už směrem k Radimovi Dorotíkovi, „ale na ten bankomat míří tři kamery s poměrně dobrým rozlišením. Kolego,“ obrací se na staršího policistu, „ten druhý disk.“
Starší policista opět zápasí s vysunutím jednoho disku a zasunutím druhého, následně bojuje s tím, aby se dostal k datům na disku a pak pokývne spokojeně hlavou.
„Takže můžeš pustit ten první záběr,“ říká mu mladší policista.
Starší policista tak učiní a já vidím, že moje role je tu dnes jen symbolická. Všechno je vidět dokonale ostře, v barvách a vysokém rozlišení. Radim Dorotík vybírá z bankomatu a odchází od něj s hodně velkým množstvím bankovek. To vidíme nejprve z kamery po jeho pravé ruce, pak z kamery po jeho levé ruce a nakonec z kamery, která je naproti němu a snímá jeho obličej.
„Pane Dorotíku,“ obrací se na mého klienta mladší policista, „poznal jste se?“
Radim Dorotík se nadechne, pak vydechne, pak se ještě jednou nadechne a smutně prohlásí: „Ano.“
„Výborně,“ odpovídá mladší policista a diktuje: „Radim Dorotík se v přítomnosti své obhájkyně vyjádřil, že se poznává na záběrech z bezpečnostních kamer hypermarketu, v němž stojí bankomat, ze kterého vybíral peníze z karty paní Evy Vrchlické.“
Ještě dlouhou chvíli pak trvá dokončování protokolu z tohoto jednání, po dalším nezbytném souboji s technikou se protokol podaří i vytisknout a Radim Dorotík jej podepisuje. Já také.
Po skončení toho všeho si vyprosím chvíli na rozhovor s klientem. Ptám se ho na rodinu, hlavně bratra, jestli ví o někom, kdo by mohl říct aspoň něco málo v jeho prospěch.
„To těžko,“ říká Radim Dorotík s povzdechem.
Takže zase nic nevím.
