Pravidla českých blondýn (odvolání paní Potůčkové)

Dočkala jsem se dalšího milníku v jednom ze svých případů. Soud právě dnes projednává odvolání, které mým prostřednictvím podala Renáta Potůčková proti rozsudku, který jejímu manželovi přisoudil pouhých 17 měsíců vězení.

V mezičase se Potůčkovi stihli rozvést. Za normálních okolností by to tak rychle nešlo, ale když si paní Potůčkovou vzal do své péče kolega Jarda, který zná všechny soudce jménem a některé i příjmením, stačilo, aby správným způsobem zalobboval a necelé tři týdny po podání žádosti o rozvod se konalo rozvodové stání.

„To bys nevěřila, co je ten Potůček za magora,“ sděloval mi pak Jarda to, co jsem nemohla nevědět, a pokračoval: „Když se ho soudce zeptal, jestli s návrhem na rozvod souhlasí, začal vykřikovat, že rozhodně ne, že to je progresivistická agitka zhulených pirátů řízená bruselskou propagandou, která způsobuje, že se běloch nesmí k černochovi chovat jako hulvát a dokonce ani on se ke své manželce nesmí chovat jako hulvát a že kdo to kdy viděl, aby si žena stěžovala na svého manžela a že až bude vládnout velký Okamura, tak se všechno vrátí do normálních pořádků a každý chlap bude moct mlátit ženskou, kdy se mu zachce. No fakt hrozná komedie. Pak ještě vytáhl to, že mu určitě manželka se mnou zanáší, protože advokát nikdy nic nedělá jen tak bez protislužby. Chtěl ještě přidat další moudra, ale soudce mu vysvětlil, že Potůčkovy politické postoje ho nezajímají. Rozvedení byli za necelou půlhodinu a soudce pak mimo záznam řekl mně i paní Potůčkové, že je pro něj neuvěřitelné, že s někým takovým mohla tak dlouho vydržet. A paní Potůčková odpověděla, že Daniel Potůček dříve nebýval takový magor a že tak jednou dvakrát do týdne s ním bývala i rozumná řeč, jenže pak začal číst konspirační weby a hoaxy, kterým slepě věří, a tohle je důsledek.“

Takže díky Jardovi vím, co mě asi tak dnes čeká.
Čekáme na chodbě před jednacím sálem číslo 213 a je mi divné, že Daniela Potůčka nevidím. Jen jeho právního zástupce, který se sice snaží působit sebevědomě, ale zároveň vypadá jako hromádka neštěstí. Dostal Daniela Potůčka ex offo stejně jako já Radima Dorotíka. A nezávidím mu.
Ve správnou chvíli se otevřou dveře a asistentka nás vyzve, abychom vešli dovnitř. Jdeme a usedáme na vyhrazená místa. Soudu předsedá Helena Šedá, známá svou neústupností. Její dva přísedící neznám a ani nepokládám za nutné si jejich jména pamatovat.
Helena Šedá zahajuje jednání o odvolání jak Renáty Potůčkové, podané mým prostřednictvím, tak i o odvolání Daniela Potůčka, podané prostřednictvím jeho právního zástupce. Vyžádá si Renátin občanský průkaz a zaprotokoluje údaje z něj získané. Pak se obrátí na mého protivníka.
„Pane právní zástupce obžalovaného, kde je váš klient?“ zeptá se a ne zrovna laskavě.
„Vážený soude,“ stoupá si nervózně ten hoch, „opravdu v tuto chvíli netuším. Ještě včera jsem svému klientovi připomínal, že je potřebné, aby se dostavil a on mi to i slíbil.“
„Písemně?“ zajímá se předsedkyně soudního senátu.
„Jen telefonicky,“ povzdechne si Danielův právní zástupce.
„Aha,“ udělá Helena Šedá a tato tři písmena vysloví s klesající intonací. Pak se obrátí ke mně:
„Paní právní zástupkyně poškozené Renáty Potůčkové, trváte na vašem odvolání tak, jak bylo doručeno soudu?“
Stoupám si: „Ano, trváme.“
„Děkuji,“ přikývne, „předneste tedy svůj návrh.“
„Vážený soude,“ začínám a snažím se pokud možno bez emocí vysvětlit, že ve světle toho, jaká příkoří a zranění páchal Daniel Potůček na své tehdy zákonité manželce, nám trest v délce sedmnácti měsíců připadá neadekvátně nízký. „A proto navrhujeme,“ polknu naprázdno, „aby soud zvážil možnost překvalifikovat trestné jednání obžalovaného Daniela Potůčka do druhého odstavce, kde je možné udělit trest odnětí svobody nepodmíněně v délce ode dvou do osmi let a stanovil trest pokud možno v horní polovině této sazby. Bude-li soud jiného názoru, navrhujeme, aby zvážil zvýšení trestu v rámci dosavadní právní kvalifikace, tedy prvního odstavce, kde je možnost potrestat trestnou činnost pana obžalovaného až pěti lety odnětí svobody. Děkuji, to je z naší strany vše.“
„Děkuji,“ přikývne opět Helena Šedá.
„Paní poškozená, chcete k tomu něco dodat?“ zeptá se Renáty Potůčkové.
„Ne, nechci,“ špitne moje klientka.
Helena Šedá se obrátí na mého protivníka.
„Pane právní zástupce obžalovaného, vy trváte na vašem odvolání tak, jak bylo doručeno soudu?“
„Ano, vážený soude,“ opět si stoupá.
„V tom případě, prosím, předneste svůj návrh.“
„Vážený soude,“ spustí můj protivník, ale dál se nedostane. V téže chvíli se totiž otevřou dveře jednací síně a nastává tragikomická vložka. Pro mě ne tak překvapivá, ovšem trojice soudců si ji jistě ráda užije.
Dovnitř totiž vstoupí zarostlé individuum v roztrhaném oblečení, očividně ještě v podroušeném stavu, ze kterého se Daniel Potůček od včerejška nestihl dostat.
„Je tohle dvěstětřináctka?“ zeptá se těžkým jazykem a má co dělat, aby se nesložil na podlahu. „Jestli jo, tak jsem tady správně teda,“ dodá, zasměje se a nahlas si uprdne.
„Řekněte, prosím, soudu své jméno,“ vyzve ho Helena Šedá zvýšeným hlasem.
„To jako já?“ vysloví podiveně. „Jste upadla z višně, paní? Vy mě neznáte? A kde jste teda vzala moje jméno na tu obálku, co mi přišla, že sem mám dnes přijít, he?“
Zatímco Renáta Potůčková rudne studem, já mám co dělat, abych nevybuchla smíchy.
„Heleďte, paní, to jsem přece já, Daniel Po-potůček, vždyť jste mě sem zvali, tak jak je možný, že neznáte moje jméno?“ pokračuje dotyčný ve svém monologu.
„Předložte mi svůj občanský průkaz,“ vyzve ho Helena Šedá a z jejího hlasu se už dávno vytratily poslední náznaky laskavosti. Pokud kladl Daniel Potůček do svého odvolání nějaké naděje, už dávno přišly vniveč.
„No jo, porád,“ zabručí a to už se dobelhal ke svému právnímu zástupci, „nazdar, Libore,“ plácne toho dobrého hocha do ramene a pak začne systematicky tahat věci z kapes. „Tady někde byla, krucinál,“ mumlá si pro sebe a na šestý pokus kýžený doklad konečně nachází a kymácející se rukou podává soudkyni.
Ta od něj přebírá občanský průkaz s očividnou nevolí a diktuje do protokolu jeho osobní údaje. Poté vyzve jeho právního zástupce: „Prosím, pokračujte ve svém návrhu.“
„Děkuji,“ říká „Libor“ už mnohem méně sebevědomě a pokračuje, „tak tedy, vážený soude, rozsudek soudu nižší instance a zejména trest, který byl udělen mému klientovi, pokládáme za neadekvátně přísný. Soud nižší instance, jak se domníváme, nevzal do úvahy polehčující okolnosti ve prospěch mého klienta a uložil trest, který je pro mého klienta pracovně i životně likvidační. Můj klient si nemůže dovolit pobyt v nápravném zařízení, protože by tím ohrozil svou pracovní pozici a nemohl by dostávat svým běžným závazkům. Proto navrhujeme, aby soud zrušil trest vynesený soudem nižší instance a vrátil spis k dalšímu projednání tak, aby mohl být vynesen rozsudek s podmínečnou zkušební lhůtou v délce maximálně jednoho roku tak, aby můj klient mohl nadále plnit své pracovní i občanské závazky.“
„To je všechno?“ ptá se Helena Šedá ledovým hlasem.
„Ano, vážený soude,“ odpovídá můj protivník.
„Pane obžalovaný, chcete se k tomu vyjádřit?“ zeptá se Helena Šedá Daniela Potůčka. A začíná další show.
„Tak určitě, paní,“ nešikovně se postaví Daniel Potůček a musí se opírat o stolek, aby vydržel vestoje, „jak už řekl tady můj právní zástupce a výborný kamarád Libor, on je to skvělý chlap a jako jediný mi pomáhá, když se na mě támhle manželka, teda dnes už bývalá, vyprdla, ten trest, co mi dal soudce předtím, to si jako dělal kozy nebo co? Proč bych měl jít do basy jen za to, že jsem chlap a chovám se jako chlap? Chlap se má chovat jako chlap, no ne? Já si, Ctihodnosti,“ na toto oslovení Helena Šedá vykulila oči skoro jako Felix Slováček, jenže ten je tak má pořád, „fakt myslím, že to je tou zápaďáckou progresivní agitkou a propagandou, to, že chlap nesmí dát ženské facku a že se k ní musí chovat, jako kdyby byla něco extra. No co je to za svět, chápete to? Měli bysme co nejdřív vypadnout z té EU, která vymýšlí takové hovadiny. A víte co? Ó-ka-mu-ra! Ó-ka-mu-ra! Tomio! Tomio! Tomio!,“ a po každém zvolání „Tomio“ třikrát zabuší do desky stolku, „protože až tady bude vládnout es pé dé, tak všechny tyhle manýry zrušíme a chlapi budou zase chlapi, víte?“ dokončí svůj nesouvislý monolog.
„Blbec,“ šeptne Renáta Potůčková a já jen přikývnu.
„Děkuji, pane obžalovaný, to mi stačí,“ říká Helena Šedá.
„Ale mně to nestačí, víte?“ vykřikuje Daniel Potůček, „kde má dneska slušný člověk zastání? Můj táta mlátil mámu jak žito každý den a nerozvedli se. Já jí dal sem tam pár facek, no měla z toho nějaké otřesy mozku a zlomeniny, ale posílat mě kvůli takovým prkotinám do basy?“
„To stačí, pane obžalovaný,“ zdůrazňuje Helena Šedá zvýšeným hlasem a i Danielův právní zástupce mu pomáhá se posadit.
„Vyhlašuji přestávku, aby se soud mohl poradit,“ říká Helena Šedá, „prosím, opusťte jednací síň a všechny své osobní věci si vemte s sebou.“ A jdeme zase na chodbu.

Přestávka trvá skoro dvacet minut, než nás asistentka zavolá zpět.
„Rozhodnutí bude čteno formou usnesení,“ sděluje Helena Šedá, „proto můžete zůstat sedět. Odvolání obžalovaného Daniela Potůčka, podané prostřednictvím jeho právního zástupce Mgr. Libora Křenka, soud zamítá,“ a pokračuje čtením odůvodnění, se kterým nemohu nesouhlasit. „Odvolání poškozené Renáty Potůčkové, podané prostřednictvím právní zástupkyně JUDr. Lindy Hrubé, se co do návrhu  překvalifikování trestného jednání obžalovaného do vyššího odstavce zamítá. Co se týká návrhu zvýšení trestu pro obžalovaného, soud v tomto bodě odvolání Renáty Potůčkové, podanému prostřednictvím právní zástupkyně JUDr. Lindy Hrubé, vyhovuje a stanovuje novou výši trestu. Obžalovaný Daniel Potůček se odsuzuje k trestu odnětí svobody v délce trvání padesáti jednoho měsíce nepodmíněně,“ a dále pokračuje čtením odůvodnění, až se dostává k tomu nejdůležitějšímu: „Poučení: proti tomuto rozhodnutí není možný žádný další opravný prostředek, lze pouze podat dovolání k Vrchnímu soudu a to způsobem, který bude uveden v písemném vyhotovení rozhodnutí, které do čtrnácti kalendářních dní všichni obdržíte.“
Mám chuť zařvat radostí. I na Renátě Potůčkové vidím úlevu. Zato její exmanžel rozhodně nevypadá nadšeně.
„To ještě neskončilo, já to tak nenechám,“ vykřikuje, „klidně napíšu Tomiovi nebo Lubošovi Volnýmu. Ti totiž obyčejného člověka vyslechnou,“ a v tomto monologu pokračuje, dokud ho slyšíme.
Vycházíme s Renátou Potůčkovou pomalu před soudní budovu, když mi zapípá SMS z neznámého čísla s textem: Chcípni svině.
Ukážu telefonní číslo své klientce: „Není to náhodou číslo vašeho bývalého muže?“
„Je,“ říká smutně, „já se vám, paní doktorko, za něj omlouvám.“
„Ale to se neomlouvejte,“ říkám jí. A pro sebe si říkám, že až na tu chybějící čárku obsahuje ta zpráva na to, že ji poslal milovník Tomia Okamury, podezřele málo chyb.