Jako děti jsme si mohli užívat to, že pocházíme z velké rodiny. Všemožných tet, strýců, bratranců a sestřenic bylo tolik, že mi ani nepřišlo na rozum, že jsem jedináčkem.
Snad jen večer při usínání, když jsem ve svém pokoji usínal sám, mě to trochu zamrzelo. Aniž bych si to uvědomoval, sestřnicím a bratrancům jsem začínal závidět to, že jsou doma spolu po dvou nebo třech, někdy i ve větším počtu. Sám jsem sourozence neměl a když jsem na to poukázal, moje máma odvedla řeč jinam a táta se tvářil, že nic neslyšel.
Mezi všemi příbuznými se vymykala prateta Tonička. Byla to jedna z dědových sester a byla trochu zvláštní. S nikým se moc nebavila. Znala pouze cestu do práce a z práce. Taky se nikdy neprovdala a poté, co její maminka ovdověla, zasvětila svůj život péči právě o maminku.
Naše parta dětí, kteří jsme byli navzájem příbuzní, samozřejmě navštěvovala jednotlivé domácnosti. Většinou jsme se někam přiřítili jako podzim do Krušnohoří a nebylo přes nás slyšet vlastního slova. S výjimkou domku, ve kterém bydlela právě prateta Tonička. Kdykoli nás uviděla, zamkla se a dělala, že neslyší, že ji chceme navštívit.
Později, to už byla prateta Tonička v důchodu, jsme byli za ní vysíláni s různou výslužkou. Ti, kdo navařili nebo napekli něco k jídlu, čeho bylo víc, než se mohlo v dané domácnosti sníst, využili někoho z nás jako rychlou spojku, abychom něco z toho donesli právě pratetě Toničce. Možná to brali jako projev dobré vůle, pro nás děti to byl nepříjemný opruz. Vytvořit si k pratetě Toničce kladný vztah prostě nešlo. Řešili jsme to tím, že tašku s výslužkou pro ni jsme postavili na její práh a odešli. Druhý den jsme si, opět na jejím prahu, vyzvedli prázdnou tašku.
Mezitím maminka, o kterou prateta Tonička pečovala, umřela. Prateta tak začala trávit svůj čas v přítomnosti a společnosti televizní obrazovky. Šlo o klasickou socialistickou televizi z Tesly s dřevěným obložením.
Po nějaké době začala prateta Tonička chodit na maminčin hrob. Vždycky dopoledne a k večeru. Posadila se na mramorový okraj hrobu, dívala se na náhrobek a něco polohlasem říkala. To mohlo trvat hodinu, možná hodinu a půl. Potom se zase vrátila ke své televizi.
Každý večer za svou maminku zapálila svíčku. To by ještě nebylo nic proti ničemu, ovšem s ocelovou pravidelností stavěla tuto svíčku právě na svou dřevěnou televizi. Když se o tom dověděl děda, zhrozil se, neboť jako dobrovolný hasič měl přehled o tom, co a jak se může stát. Podařilo se mu svou sestru přimět k hovoru a vylíčit jí, co hrozí, když se stavěním svíčky na dřevěnou televizi nepřestane. Tonička mávla rukou a pronesla něco o tom, že jí má děda dát pokoj.
Prateta Tonička pomalu a jistě oslavila osmdesátku a její kosti, klouby, chrupavky jí už nedovolovaly chodit na hřbitov dvakrát denně. Nadále chodila pouze jednou, a to dopoledne. Stavění svíčky na dřevěnou televizi se nevzdala, měla přece svůj rozum. Až do toho dne, kdy se jí to vymstilo.
Prateta u televize usnula a svíčka spokojeně hořela. Od ní začala hořet dřevěná krabice televize a od ní další vybavení pratetina domku.
Hasiči dorazili poměrně rychle, ale prateta musela do nemocnice. Byla to už stařenka jako věchýtek a na popáleninovém oddělení měli strach s ní manipulovat, aby jí ještě víc neublížili.
V sobotu téhož týdne jsme se vydali na návštěvu do nemocnice. A protože naše rodina si dávala na vnější prezentaci vždycky záležet, jelo nás tolik, že jsme obsadili celý jeden vagón ve vlaku. Průvodčí, která byla za roky ježdění po naší trati zvyklá na leccos, jen zakoulela očima, když před ni děda vyskládal hromadu ještě těch klasických kartonových jízdenek, řka, že nikoho dalšího kontrolovat nemusí, protože všichni jsme naši.
Prateta byla sice vzhůru, ale skoro nás nepoznávala. Dědovo jméno uhodla až napopáté, babiččino vůbec. Jediná souvislá věta, kterou řekla, byla, že by se ráda dožila devadesátin, které měla oslavit o měsíc později.
A to bylo naposledy, kdy jsme svéráznou pratetu Toničku viděli živou. Následující den zemřela a mně tak zbyla jen historka o tom, jak to dopadne, když stavíte hořící svíčku na dřevěnou televizi. Několikrát jsem ji dal k lepšímu při školení BOZP, není tedy lepší příležitost než ji zveřejnit všem.
