Potkat bestii

Původně jsem nechtěl jít s tímto příběhem ven. Vůbec v něm totiž nevypadám jako hrdina. Naštěstí jsem potkal lidi, kteří mi dokázali vysvětlit, že můj příběh může aspoň jednomu člověku v podobné situaci pomoci.

Vím, že když se mluví nebo píše o domácím násilí, každý předpokládá, že chlap je agresor a žena oběť. Málokoho napadne, že by to mohlo být i naopak. Někteří jednodušší chlapi z toho mají obhroublou srandu. „Včera mě stará nepustila na pivo, jsem oběť domácího násilí, hahaha,“ nebo „Musel jsem v sobotu luxovat, jsem oběť domácího násilí, hahaha,“ a podobné rádoby vtipné poznámky jsou toho důkazem. Důkazem, že o domácím násilí nic nevědí a ani je nezažili.
Pro ně budu možná za blbce. S tím musím počítat. A můžete si být jistí, že se mi o tom nebude vyprávět dobře.
Všechno začalo, když mě kamarád pozval na svou svatbu. Znal jsem dobře jeho i jeho nastávající. Obřad byl veselý, pak se jelo na hostinu. V jednu chvíli jsem vyšel před restauraci. Zpětně vím, že to byl osudový moment. Přijelo auto a z něj vystoupila elegantní blondýna krev a mlíko v decentním kostýmku. Roztřásla se mi kolena, začaly se mi potit dlaně a měl jsem v ústech najednou sucho. Byl jsem v tom až po uši, jak se říká.
Ještě téhož večera jsme zjistili, že je to vzájemné. Cítil jsem se jako v sedmém nebi. Jako bych se při chůzi vůbec nedotýkal země. Eliška mi připadala jako naprosto nejdokonalejší tvor, který mohl existovat.
Asi po půl roce jsme si našli společné bydlení. Tehdy to začalo, aniž bych si to uvědomoval. Dívali jsme se například na televizi. Jakmile se na obrazovce objevil náznak intimní scény, stačilo i pouhé líbání, nebo herečka jen ve spodním prádle, nesměl jsem se dívat na obrazovku a musel jsem se dívat jen na Elišku.
Sice mi to přišlo divné, ale přesto jsem ji po dalším půl roce požádal o ruku. Miloval jsem ji, jinak si to nedovedu vysvětlit. Když jsme spolu mluvili o její žárlivosti, plakala a omlouvala se, že je špatný člověk a že mi ubližuje. Odpověděl jsem jí, že to tak určitě není. Že má jen problém, který musíme společně vyřešit a že jí rozhodně nechci dávat důvody k žárlivosti. Že si může mnou být jistá.
Odpověděla mi, že teď, když na mě bude mít papír, tak jí to dodá pocit jistoty a změní se. Opravdu se změnila, bohužel přesně opačně, než jsem si představoval.
Nepřišlo mi vůbec divné, že v domácnosti dělám všechno. Pral jsem, žehlil, myl nádobí, vysával, a tak podobně. Eliška nedělala nic. Každý den byla moc unavená z práce. Únava jí vydržela i přes víkend.
Pak jsem jednou vynášel odpadky a všiml jsem si, že jsou mezi nimi listy papíru s mým písmem. Eliška prolezla mé věci a našla sešit s básničkami, které jsem psal ještě ve škole. Byly to takové dětsky naivní básničky o mých představách o životě. Když jsem se jí zeptal, proč to udělala, přišlo jí to naprosto normální.
Možná si vzpomenete na reklamu na jednu minerálku. Vystupují v ní modelky v plavkách a jsou zabrány, jak běží vstříc kameře. Eliška zjistila, že ta reklama běží a začal výslech. „Proč se na ně  vůbec koukáš? Co se ti na nich líbí? Jak mi to můžeš dělat? To ti nejsem dost dobrá?“ Trvalo to přes patnáct minut; stejně nevěřila, že pro mě existuje jen ona.
Jindy se stalo, že jsme večer leželi v posteli a jí se najednou rozsvítil mobil. „Píše mi kamarád Milan,“ oznámila mi, „že se právě naložil do vany a vzpomněl si na mě, tak mi napsal. To je milé, ne?“ Při představě, že by mi některá kamarádka (za předpokladu, že by Eliška byla schopna akceptovat existenci mých kamarádek) poslala něco podobného, mě doslova polilo horko.
Náš vztah skončil necelý rok po svatbě. Dovolil jsem si se ozvat a Eliška mi vrazila facku. Zdaleka to nebylo poprvé; ovšem poprvé se stalo, že jsem jí ji vrátil. Zlomilo se to ve mně. Poprvé v životě jsem udeřil ženu. Ještě celý v šoku jsem vzal mobil a roztřeseným hlasem zavolal kamarádovi, který má velké auto, aby přijel a pomohl mi se odstěhovat. Kamarád přijel za necelou půlhodinu, ovšem mezitím jednala i Eliška. Takže ještě před kamarádem dorazila její máma i ten Milan, který na ni myslel ve vaně. Měl jsem při 174 centimetrech 58 kilo a nosil své věci do auta za doprovodu urážek od Elišky a její mámy a Milanova posměchu.
Od toho dne jsem Elišku neviděl. Rozváděli jsme se velice brzy a vše proběhlo bez problémů a bez toho, abychom se museli vidět. Protože jsme se brali v kostele, muselo proběhnout ještě církevní zneplatnění sňatku. To si vzala na starost Eliška a dověděl jsem se na sebe pěkné věci. Například to, že jsem ji vůbec nepodporoval ve studiu. Eliška totiž dálkově studovala VŠE. Pamatoval jsem si, jak jsem jí několik hodin vysvětloval rozdíl mezi tržbou a ziskem. Nebo jak jsem za ni napsal její semestrální práci z angličtiny.
Podobně jsem se dověděl, že jsem ji jednou povalil na zem, tam jsem po ní šlapal a kopal do ní. Pěkné, že? Přitom přesně tak mi kdysi popisovala zážitek, jak ji údajně napadl její bratr a její rodiče tomu jenom přihlíželi.
Něco málo přes rok po rozvodu mi zavolala ze skrytého čísla. Tvrdila mi, že jí diagnostikovali rakovinu. Nevím, proč mi měla potřebu to sdělovat, ale popřál jsem jí, ať tu nemoc porazí. Pokud vím, tak se nakonec uzdravila. Asi jsem trouba, ale přes to všechno, co mi provedla, jsem rád, že se jí to podařilo.