Pošmourno

Vězeňský život člověka unudí k beznaději. Když se prokouše prvním rokem a čeká, že to teď už pojede samospádem, přijde druhý rok, který je ještě víc hrozný. A když začne další, je to na otrávení se.

Pohyb po omezeném prostoru byl z toho všeho suverénně nejhorší. O tom, kam a kdy a s kým můžu jít, rozhodoval někdo jiný. Zpravidla bachař, u kterého záleželo na tom, jak se který den vyspal.
Štěstí v neštěstí jsem měl v tom směru, že jsem si vybojoval zaměstnání a na každý den se chodil zaměstnat do údržbářské dílny, stejně jako můj společník z cely Juraj Zelený. Protože ani jeden z nás toho moc nenamluvil, byl takto trávený čas pro oba ideální.
Kromě toho jsem chodil hlavně cvičit a vybírat si knížky ve vězeňské knihovně. Musím uznat, že jsem přečetl poctivě opravdu skoro všechno. Zrovna jsem načínal jeden z románů Jindřicha Šimona Baara ve vydání z roku 1928, když se otevřely dveře cely a dovnitř nakoukl extrémně protivný bachař Míra Veles.
„Šindelek,“ houkl.
Byl jsem už dávno poučen, že slyším-li své příjmení, odpovídám svým křestním jménem.
„Vlastimil,“ odpověděl jsem a vyskočil do pozoru.
Míra Veles si mě dlouho prohlížel. Snad ještě déle než první den z mého celkem na pět a půl roku vyměřeného trestu.
„Pojďte se mnou,“ řekl nakonec, „mám za úkol vás dovést k řediteli.“
„Provedl jsem něco?“ zeptal jsem se preventivně a hodil okem k Jurajovi. Ten jen pokrčil rameny a rozpřáhl dlaně.
„Za hodinu máme nástup do směny,“ dodal směrem k Velesovi.
„Pane Zelený, nechte si to, tohle se týká tady pana Šindelka,“ zabručel Veles a kývl hlavou po mně.
Zhluboka jsem se nadechl, vydechl, přikývl a vydal se z cely za bachařem.
„Teď počkejte,“ řekl u prvních zamřížovaných dveří, vytáhl z kapsy čip, přiložil jej ke čtečce a jakmile dveře zavrčely, strčil do nich, prošel, naznačil mi, abych prošel za ním, a po mém průchodu je zase zabouchl.
Toto se opakovalo ještě dvakrát. Pak jsme šli do schodů do horního patra administrativní části budovy, kam my standardní trestanci nechodíme, protože tam nemáme co dělat.
Zastavili jsme před dalšími dveřmi. Míra Veles zazvonil.
Ozval se bzučák a ženský hlas. Bachař se nahlásil a dodal, že vede konkrétního odsouzence.
Ozval se další bzučák a dveře se otevřely.

Sekretářka, nakrátko střižená blondýna vyššího středního věku a poměrně kypré postavy, mě neuznala hodného svého pohledu. S bachařem si vyměnila asi šest slov a pak odsouhlasila, že můžeme k řediteli.
Prošli jsme posledními dveřmi.

Ředitel věznice seděl za svým stolem, za kterým byl napasovaný tak, že jiná pozice u něj nepřipadala do úvahy. Pokud se o někom dá říct, že je širší než delší, ředitel to dokonale naplňoval. Kdybych ho chtěl potrestat, dám mu do kanceláře šedesátky futra s tím, že nedostane najíst, dokud jimi neprojde.
Veles zahlásil: „Pane řediteli, přivedl jsem odsouzeného.“
„Pana Šindelka, já vím,“ zafuněl ředitel a ukázal na plastovou židli v rohu místnosti. „Posaďte se,“ dodal ke mně.
Posadil jsem se a bachař se mi postavil za záda.
Ředitel oběma ukazováky ťukal do klávesnice svého počítače. Klávesnice vydávala zvuky jako hodně týrané zvíře, jako by každý dopad ředitelova ukazováku byl horší než rána palicí na prasata.
Prohlížel jsem si ho a dumal nad tím, jak může někdo takhle ztloustnout. Ředitel vypadal, že se neumí normálně pohybovat, že se namísto toho doslova přelévá.
Po asi sedmi nebo osmi minutách čekání doťukal a zase se podíval na mě. Aspoň myslím. Oči v jeho zavalitém obličeji nebyly moc k rozeznání.
„Takže pan Vlastimil Šindelek,“ prohlásil. „Odsouzen na pět a půl roku, k dnešnímu dni dva roky, čtyři měsíce a sedmnáct dní ve výkonu trestu,“ dodal a zase se odmlčel. Pak se poškrábal prostředníčkem pravé ruky v místech, kde má většina lidí levé obočí, zafuněl a znovu promluvil:
„Jak určitě víte, mám pravomoc navrhnout prominutí zbytku trestu u některých odsouzených. U vás jsem si všiml, že nemáte žádné kázeňské prohřešky ani tresty, dokonce jste byl čtyřikrát, ne, pětkrát pochválen a byl jste doporučen k tomu, abych tento návrh podal.“
Zafuněl a zase se odmlčel. Moje myšlenky běhaly po světě jako splašení králíci, ale snažil jsem se nedat nic najevo.
„No,“ prohlásil ředitel po další chvíli, „chci vám oznámit, že jsem příslušný návrh podal a před půl hodinou mi přišlo oznámení od soudu, že mému návrhu bylo vyhověno, čili dnes odcházíte na svobodu. Za jak dlouho si stihnete sbalit všechny svoje osobní věci?“
„Za hodinu,“ vyhrkl jsem, „maximálně hodinu a půl.“
„Stihnete to do desáté hodiny?“ zeptal se ředitel věcně.
Stočil jsem pohled k hodinám nad jeho hlavou. Ukazovaly šest minut před osmou.
„Udělám všechno, abych to stihl,“ odpověděl jsem a snažil se, aby to znělo co možná nejvíc klidně.
„Hm,“ udělal ředitel a zase chvíli ťukal ukazováky do klávesnice. „Pan Veles vás sem zavede zase v deset hodin. Dostanete výstupní papíry a z pokladny kapesné a výdělek ze svého zdejšího zaměstnání. Rozumíte tomu?“
„Ano.“
„Takže můžete jít a v deset u mne,“ ukázal ředitel na dveře.

Juraj na mě koukal nešťastně. „Ty si odcházíš,“ hudroval, zatímco jsem si skládal věci do tašky, kterou mi vydali ve skladu, a převlékal jsem se do civilu. „A já tu ještě budu aspoň rok nebo dva tvrdnout,“ a povzdechl si.
„Ani nevím, proč mám takové štěstí,“ přiznal jsem mu.
Po rozloučení jsem šel s bachařem Velesem do skladu, kde mi vydali moje další věci. Telefon, platební kartu, která kupodivu bude ještě dva měsíce platit, takže v pořádku, a zbytek toho, co jsem měl u sebe, když mě sebrali.
To je jediná výhoda tohoto režimu, uvědomil jsem si. O všech mých věcech se ví, kde a v jakém stavu jsou.
Pak mě Veles dovedl do účtárny, kde mi z pokladny vydali hotovost – našetřené kapesné a výplatu za práci v údržbářské dílně. Podepsal jsem stoh papírů a následovala poslední cesta, znovu za ředitelem.
Do jeho kanceláře jsme vstupovali dvě a půl minuty před desátou.
„Dávejte na sebe pozor,“ poradil mi. „A doufám, že příště tu budete stejně vzorný, jako jste byl teď.“
„Děkuji,“ odpověděl jsem, „ale vracet se sem nehodlám.“
Mávl rukou. „Takových jsem už viděl, kteří slibovali, jak už nic nespáchají. A do dvou let tu byli znovu.“

Veles mě vyvedl před budovu věznice. Postával tam bílý mikrobus s fialovým pruhem. U něho stál příslušník eskorty.
„Vezměte ještě tady pana Šindelka,“ řekl mu Veles.
Eskorťák se na mě podíval s nepřehlédnutelným odporem.
„Co s ním?“ zeptal se.
„Už jede na svobodu,“ řekl mu Veles. „Vysadíte ho někde poblíž nádraží,“ dodal.
Podupával jsem na obou nohách, pod všechny vrstvy mého oblečení se vtíral chlad, prsty mi začínaly mrznout a do toho jemně mrholilo.
Sebrali mě na přelomu jara a léta.
Propouštějí mě v prudkém podzimu.
„Nakonec proč ne,“ hodil eskorťák hlavou. „Sedněte si dopředu vedle řidiče,“ hodil hlavou k mikrobusu.
Nastoupil jsem otevřenými bočními dveřmi a nasoukal se na přední trojmístnou lavici vedle řidiče.
„Dobrý den,“ řekl jsem slušně.
Řidič na mě pohlédl unaveným pohledem.
„Hnus venku, co?“ řekl.
„Hm,“ udělal jsem. „Jestli mě můžete vysadit někde co nejblíž k nádraží,“ dodal jsem.
„V pohodě,“ zazíval řidič. Eskorťák, který mi řekl, abych si sedl dopředu, nastoupil a usadil se vedle mě z druhé strany.
„Můžeme, Stando,“ řekl. Mě si nevšímal.
Řidič se narovnal, zamrkal, uchopil volant, pak sáhl ke startéru, nastartoval a mikrobus se pomalu rozjel.
Ze začátku jel opravdu velmi pomalu, vypadlo to, že se brána areálu vůbec neblíží.
A najednou jsme byli v ní.
„Co posloucháte za hudbu?“ zeptal se mě řidič.
„Já?“ lekl jsem se té otázky. „Nejčastěji klasický rock.“
„To se vám s námi pojede dobře,“ zahučel eskorťák po mé pravici. Řidič zapnul rádio a po pár sekundách se začali kabinou valit Rolling Stones.
„Dobrý, ne?“ pousmál se řidič.
„Jo,“ poprvé toho dne jsem se usmál i já. „To se kluci mají, když jim při eskortě takhle hrajete,“ a ukázal jsem palcem přes rameno do zadního prostoru, kde sedělo devět mých teď už bývalých spolutrestanců.
„Tam zvuk z kabiny nejde,“ ucedil eskorťák.
Dál jsme jeli mlčky.
Když byla v rádiu u konce píseň Shut Up And Dance od Aerosmith, řidič přibrzdil.
„Tam,“ ukázal doleva, „půjdete asi šest set metrů a dojdete na nádraží. Tak hodně štěstí v civilu,“ a podal mi ruku.
„Děkuji,“ pokývl jsem hlavou. Eskorťák vyskočil z mikrobusu a podržel dveře otevřené, abych mohl taky ven.
Vysoukal jsem se a na chodníku jsem se narovnal.
„Tak děkuji za svezení,“ řekl jsem eskorťákovi.
„Hm,“ udělal on.
Usmál jsem se na něj.
On zavrtěl hlavou a zase nastoupil do mikrobusu.

Mikrobus odjel a já jsem se vydal k nádraží. Protože předchozí mrholení se změnilo v normální déšť, přitáhl jsem si límec své jarní bundy víc ke krku a ještě víc jsem se přikrčil.
Nepomohlo to.
Kapky mi dopadaly na hlavu, na čelo, nos, krk, zkrátka všude. A každý krok mi připadal složitější a složitější. Když se na obzoru objevila budova stanice, skoro jsem ji skrz padající vodu neviděl.
Budova této stanice byla cihlová bez omítky. Za okny husté záclony a na dveřích papírová cedule oznamující, že stanice je pro cestující uzavřena a jízdenku je možné zakoupit si ve vlaku bez přirážky.
Přístřešek, který by mě ukryl před deštěm, nikde. Přitiskl jsem se ke zdi stanice. Tím jsem dosáhl toho, že kapky na mě padaly pouze zepředu.
I tak mi bylo jasné, že po nastoupení do vlaku se budu moct vyždímat.

Stál jsem opřený o staniční budovu a jediný zvuk, který jsem vnímal, bylo šumění deště. Nic příjemného a nic zlého. Nic takového. Jen šumění deště.
V okamžiku, kdy jsem už ztrácel naději, že se z tohoto podivného místa dostanu, se z v rohu umístěného reproduktoru ozvala zvonkohra a následně hlas, oznamující, že spěšný vlak přijede na první kolej a že se nemám přibližovat ke koleji, na kterou vjíždí vlak.
Podíval jsem se do kolejiště.
Víc kolejí než jedna tu nebylo.
A vlak přijel.

Proběhl jsem, aspoň jsem si to tak myslel, mezi provazy vody, která konstantně padala ze zamračené oblohy, až ke dveřím vagónu. U nich podupávala postava v tmavém oblečení. Průvodčí.
„Nastupte si,“ ozvalo se ženským hlasem.
Vyskočil jsem na schůdky a vběhl dovnitř. Sucho mě málem porazilo.
Prohrábl jsem si vlasy a na podlaze vagónu se udělala pěkná louže.
Prošel jsem do prostoru pro cestující. Vagón byl uspořádán tak, že po levé straně byly čtyřmístné boxy, vždy dva a dva proti sobě, po pravé byla sedadla umístěna vždy jedno proti jednomu.
A skoro všude někdo seděl. Volné bylo jen jedno místo. Proti směru jízdy a naproti někomu, kdo si zaujatě četl noviny. Vzpomněl jsem si na veškerou svou slušnost a toho člověka pozdravil a položil otázku, zda můžu přisednout.
„Ale jistě,“ odpověděl, aniž by zvedl oči od novin.
Posadil jsem se. Teplo ve voze mě mírně uspávalo. Podíval jsem se na svého společníka. Do obličeje jsem mu přes noviny neviděl, ale všiml jsem si, že má na sobě šedomodrý oblek s šedomodrou košilí a šedomodrou kravatou. Asi nějaký obchodní cestující, napadlo mě.
Konečně odložil noviny a podíval se na mě šedomodrýma očima.
„Už jsem na vás čekal, Vlastimile,“ řekl mi.
Jakkoli jsem zpočátku málem usínal, tato slova mě probudila. Opatrně jsem se zkontroloval, jestli nemám někde visačku se jménem. Neměl jsem.
„Vy znáte mé jméno?“ zeptal jsem se podezíravě.
„Jak bych neznal,“ odpověděl.
„A kdo jste?“ chtěl jsem vědět.
„Je to pro vás důležité?“ prohlásil unaveně.
„Samozřejmě je pro mě důležité vědět, kdo se mnou mluví, zvláště ve chvíli, kdy mě zná a já jeho ne,“ vysvětlil jsem mu.
Chvíli si mě prohlížel, pak se opatrně rozhlédl, mírně se ke mně naklonil a řekl: „Jmenuji se Hati.“
„Hati? To nezní moc česky.“
„Pak je vše v pořádku,“ kontroval.
Během naší milé konverzace se u mě objevila průvodčí s přenosnou pokladnou.
Řekl jsem jí svou cílovou stanici. Zavrtěla hlavou.
„Tam vám lístek neprodám, tam nejedeme, tam jede jiný dopravce,“ řekla unyle. „Můžu vám prodat jízdenku do naší konečné stanice. Na přestup do vlaku, kterým budete potřebovat pokračovat, tam máte,“ zadívala se někam do svých záznamů, „tři minuty.“
„A máme nějaké zpoždění?“ zeptal jsem se hloupě.
„Máme. Sedm minut,“ odpověděla unyle a jízdenka jí už vyjížděla z přístroje.
Zaplatil jsem a ona odešla.
„Asi svůj další vlak nestihnete,“ prohlásil Hati. „To nám dává prostor k delší debatě.“
„Ještě jste se nezeptal,“ upozornil jsem jej, „jestli o debatu s vámi stojím.“
„A stojíte o ni?“ zeptal se.
„Ne,“ opáčil jsem.
Dramaticky povzdechl. „Co naplat,“ řekl, „stejně ještě dnes tu debatu spolu povedeme.“

Půl hodiny jsem oknem pozoroval krajinu smáčenou deštěm. Půl hodiny nikdo nepromluvil. Po půlhodině narušila ticho průvodčí.
„Tady jste,“ řekla hlasem prostým jakékoli emoce, „dobrá zpráva je, že jsme to zpoždění trochu stáhli, takže budete mít možnost svůj další vlak stihnout.“ Pak si povzdechla: „Snažila jsem se dovolat do stanice, aby odjezd vašeho vlaku pozdrželi, ale nevím, jestli mi rozuměli. Každopádně hodně štěstí,“ zakroutila obličejem, až to skoro připomínalo úsměv, a zase odkráčela.
„Pořád nestojíte o debatu se mnou?“ zeptal se Hati.
„Pořád,“ trval jsem na svém.

„Asi za pět minut tam budeme,“ přišla mi říct průvodčí o další dlouhou chvíli později. „Přijedeme k druhému nástupišti a váš vlak odjíždí od třetího. Jestli jste rychlý běžec, budete mít asi možnost to stihnout.“
Poděkoval jsem, zvedl jsem své tělo ze sedadla, sebral tašku a následoval ji ke dveřím. Hati zůstal sedět a bubnoval si špičkami prstů o stolek mezi sedadly.

Vlak zastavil, průvodčí otevřela dveře, já skočil na dlažbu nástupiště a rozběhl se ke schodišti. Dolů jsem bral schody po dvou.
V podzemí jsem se rozhlédl. Třetí nástupiště bylo vlevo hned vedle.
Nahoru jsem bral schody po třech. A když se mi povedlo dosáhnout toho nejvyššího, projel okolo mě předposlední vagón vlaku, do kterého jsem potřeboval nastoupit.
A hned za ním poslední. Vlak nabíral rychlost a mizel v dáli.
„Nestihl jste ho,“ ozvalo se za mnou. Stál tam Hati a vypadal, jako by se právě vrátil z pohodlné procházky po nedělním obědě. „Takže co naše debata?“ nahodil. „Pořád o ni nemáte zájem?“
Neodpověděl jsem. Hati chvíli přemýšlel a pak nahodil: „Pojďte se najíst. Už musíte mít hlad jako vlk,“ a trochu se tomu přirovnání zasmál, než dodal: „Aspoň já mám.“

Nádražní restaurace nás přivítala puchem přepáleného oleje, zvětralého piva a vzduchu, který dával najevo, že větrání je zde pokládáno za buržoazní přežitek.
Hati se rozhlédl po lokále a řekl: „Tady nebudeme. Pojďte.“
K mému překvapení se vydal skrz lokál k zadní stěně. Pokrčil jsem rameny a vyrazil za ním.
To, že se ve stěně najednou otevřely dveře do jiné místnosti, bylo v tu chvíli dokonalé dovršení absurdity celé této situace.
Druhá místnost byla k té první dokonalým kontrastem. Na podlaze ležel huňatý koberec, stěny byly vyzdobeny vkusnými tapetami a obrovské okno mířilo do nějaké zvláštní zahrady. Vzduch byl čistý.
Uprostřed místnosti stál kulatý stůl. Okolo něj čtyři křesla. Hati usedl do jednoho a ukázal rukou na křeslo naproti svému.
Pochopil jsem a usedl také.
„Kde to jsme?“ zeptal jsem se.
„V místě, kde se dobře najíme,“ zněla odpověď.
Asi po půl minutě se z jiného směru, než ze kterého jsme vešli, otevřely jiné dveře a vstoupila žena, vysoká tak, že by mohla hrát basketbal a nikdo by na míč v jejích rukou nedosáhl. Byla poměrně statná, obličej, který mohl být stejně tak dvacetiletý jako šedesátiletý, jí lemovaly husté zlatavé vlasy.
„Nazdar, ty starý podvodníku,“ oslovila Hatiho a pohlédla na mě.
„To je ten kluk, na kterého jsi čekal?“ dívala se na mě a mluvila k Hatimu.
„Ano, to je on,“ odpověděl Hati. „Vesno, oba máme hlad. Já teda jako vlk. A můj společník určitě také. Buď tak hodná a přines nám něco k jídlu.“
Žena, kterou Hati oslovil jako Vesnu, se vrátila pohledem k němu.
„Ty dostaneš to, co vždycky,“ řekla klidně, „vařené skopové, protože jsem nikdy neviděla, že bys jedl něco jiného.“ Otočila se zase ke mně: „Vy byste si dal co?“
„Co tu máte?“ zeptal jsem se opatrně.
„Všechno, co si řeknete,“ odpověděla vážně.
„Vesno,“ ozval se Hati. „Vesno,“ pokračoval, když do něj znovu zapíchla své oči, „přines mému společníkovi svou nejlepší specialitu. Prosím,“ dodal, když se Vesna ani nepohla.
Chvíli si nás oba měřila očima a pak souhlasně přikývla.

Poté, co odešla, promluvil Hati: „Pořád se k naší debatě stavíte odmítavě?“
„Pořád.“
Teatrálně si povzdechl. „Nevíte, čemu se bráníte. Nicméně budu váš postoj respektovat. Stejně se vás zeptám. Máte rád příběhy?“
„Jak to myslíte?“
„Jestli máte rád,“ vysvětloval, „když vám někdo vypráví nějaký příběh. Lhostejno jaký.“
„Za poslední více než dva roky,“ soukal jsem ze sebe neochotně, „jsem slyšel příběhů desítky. Možná stovky. Každý, koho jsem potkal, byl minimálně majitel několika firem, mistr světa v bojových sportech nebo závodník rallye. A to mluvím jen o té nejmírnější kategorii.“
„Budiž,“ pokývl hlavou Hati. „Má otázka míří k tomu, jestli máte rád tradiční příběhy, které si lidé vyprávějí a předávají z generace na generaci. Legendy, chcete-li. Nebo pověsti, i tak se to dá nazvat.“
Pokrčil jsem rameny. „Možná.“
„Výborně,“ pronesl Hati, „na jeden konkrétní jsem si vzpomněl. Je to příběh o malém pasáčkovi, který pase ovce a najednou začne křičet, že se přiblížil vlk. Když se seběhnou dospělí, vlk tam není. Znáte ten příběh?“
Zavzpomínal jsem. „Znám, babička mi ho několikrát vyprávěla s tím, že ten chlapec, který pásl ovce, si vlka vymyslel a lhal o něm, takže když vlk opravdu přišel a ovce roztrhal, nikdo z dospělých nepřiběhl na pomoc. Bylo to mravopoučné vyprávění o tom, že se nemá lhát.“
Hati opět vydal dlouhý povzdech. „Tak vidíte,“ rozhodil rukama, „i vaše babička patřila k těm, kteří ten příběh vůbec nepochopili. Něco vám prozradím,“ podíval se na mě tak, že mě pohled jeho šedomodrých očí doslova probodával, „ten pasáček nelhal a nevymýšlel si. Vlk tam byl pokaždé.“
„Jak to víte?“ zajímalo mě.
Pořád mě probodával pohledem, až se jeho obraz rozostřil a viděl jsem úplně jinou scénu.

Jmenoval se Joachim. Bylo mu devět a jeho každodenní povinností bylo dovést stádo ovcí na louku u lesa. Tam pak seděl na pařezu a pozoroval, jak se zvířata pasou.
Nedokázal si představit, že by někdy dělal něco jiného.
Vlk byl samotář. Pohyboval se po lesích, které byly husté tak, že by jimi dospělý člověk neprošel, tiše a neslyšně.
Vlk se krčil v místě, odkud měl celou louku i s ovcemi před sebou jako na dlani.
Dlouho tu chodíval a jen ovce pozoroval.
Dnes byla situace jiná. Horší. Vlk měl hlad. Takový, že i obava ze zasažení ovčím kopytem nebo beraním rohem ztrácela na významu.
Vlk přenesl váhu na levou přední tlapu a hlavu vystrčil do nejvíc dopředu.
Pak došlápl na pravou přední tlapu.
Pod tou něco zapraskalo.
A Joachim se ohlédl.
Tak silný pohled z očí do očí nezažil do té doby ani jeden z nich.
Vlk začal cítit znovu strach. Totéž však cítil Joachim.
Joachim zíral na vlka neschopen slova ani pohybu. Věděl, že zvíře, na které se dívá, je vlk. Lapal po dechu a vymýšlel, co udělat.
Aby ochránil ovce. I sebe.
Vlk přemýšlel.
Viděl, že Joachim není ozbrojený.
Zkoušel odhadnout, jestli stihne ulovit a roztrhat aspoň jednu ovci.
A posunul levou přední tlapu dopředu.
Joachim zaječel, otočil se a pelášil přes louku. Ovce za ním nechápavě zíraly.
Na okraji louky stála zvonice. K ní Joachim doběhl a začal zvonit. Naléhavě a agresivně.
Chtěl i křičet, ale z hrdla mu nešel žádný hlas.
Až po chvíli byl schopen vykřiknout: „Pomoc, pomoc, pomoc, vlk, vlk, vlk, vllllllllllllllk!“
Vlk hodnotil své šance. Posunul se mezi stromy až k okraji louky. Teď nebo nikdy.
Na kraji louky se objevili lidé vybavení klacky, holemi, vidlemi, lopatami a mnohem horšími věcmi.
Běželi k němu.
Ať byl vlk, jaký byl, i při krutém hladu mu to pálilo pořád stejně.
Přenesl váhu, otočil se a skryl se mezi stromy.
Lidé doběhli až k okraji louky.
„Máš nás za blázny, Joachime?“ vykřikl tlustý muž, rudý v obličeji, „kde máš toho vlka? Kde je?“
„Tam, tam byl,“ ukazoval Joachim k lesu.
Vlk už byl pochopitelně pryč.
„Moc jsi nás zklamal, Joachime,“ řekla mu matka toho večera. „Vždycky jsi byl hodný chlapec a najednou vzbouříš celou ves kvůli vlkovi, kterého sis vymyslel. Měl bys zpytovat svědomí a prosit o odpuštění.“
„Mami, ten vlk tam opravdu byl,“ špitl Joachim. „Mrzí mě, že mi nevěříš.“
„Třeba se ti jen něco zdálo,“ uzavřela to jeho matka.
Vlk už nechtěl chodit na stejné místo, ale jeho hlad se od předchozího dne nezmírnil. Hned ráno sledoval, kdy přijde Joachim s ovcemi.
Tentokrát tu byl jeden zádrhel. Joachim si nesl pořádnou hůl. A i když byl dítě, hůl působila hrozivě.
Vlk si Joachima prohlížel. Zároveň byl tak skrčený, aby ho Joachim neviděl.
Joachim se opatrně rozhlížel.
Vlk zaútočil ve chvíli, kdy se k němu Joachim otočil zády.
Joachim nebyl velký, ale byl mrštný a hůl v ruce mu dodala odvahu a sebevědomí.
Vlk se blížil k ovci a hůl letěla vzduchem.
Bylo to dílem zlomku okamžiku, kdy vlk povyskočil a hůl ho zasáhla.
Vlk zaskučel a navzdory všem předpokladům se stáhl, když viděl, že si Joachim bere jiný klacek.
Toho dne Joachim nezvonil.
Vlk zažíval muka.
Hlad mu přiváděl křeče do útrob.
Pořád se snažil držet blízko u louky.
Třetí den přišel Joachim později než obvykle. Ovce poslušně podupávaly za ním.
Vlka zarazilo, když viděl Joachima, jak táhne malý vozík, ve kterém měl naskládáno několik holí.
Joachim přitáhl vozík ke svému oblíbenému pařezu a začal brát jednotlivé hole. Pokládal je kolem pařezu.
Pak se rozhlédl.
Vlk přešlápl z tlapy na tlapu. Něco mu nehrálo. Joachim se díval jiným směrem, vůbec ne k vlkovi.
Pak udělal Joachim další věc, které vlk nerozuměl. Přišel k jednomu místu na louce, klekl na kolena a zblízka si prohlížel zem.
Vlk se snažil čenichat. K jeho smůle bylo naprosté bezvětří a žádný pach se k němu neměl jak dostat.
Konečně Joachim vstal a vrátil se ke svému pařezu.
Vlk odhadoval své možnosti. Věděl, že musí zaútočit tak, aby Joachim nebyl mezi ním a ovcemi.
Joachim spokojeně zevloval a vlk začal dostávat halucinace z hladu.
Znovu přešlápl z tlapy na tlapu a začenichal.
Bezvětří jeho bezmoc ještě umocňovalo.
Joachim zvedl hlavu a rozhlížel se. Kdyby se podíval vlkovým směrem, vidělo by zvíře v klukově tváři úsměv, který nevěstí nic dobrého.
Vlkův žaludek se opět ozval.
Zvíře vyrazilo.
Joachim zapískal.
To vše se odehrálo během ani ne dvou sekund.
Najednou byl vlk v pasti.
Louka se zaplnila dalšími dětmi. Menšími, stejně velkými i většími než Joachim. A každé z nich mělo v ruce hůl nebo klacek. Ti větší dokonce vidle nebo lopatu. Vlk se ocitl uvnitř stále se zmenšujícího kruhu.
Zakňučel.
Nepomohlo to.
Začal couvat. Bohužel ne k lesu.
Vlk couval po louce a kruh se okolo něj svíral.
Chtěl zaútočit, ale věděl, že dokud se nenažere, nenabere dost síly.
A pak mu zmizela zem pod zadníma nohama.
Hrabal předníma, aby se udržel na louce, ale nepomohlo to. Jeho tělo sjelo do jámy, kterou tu Joachim náhodou našel.
Jáma byla stará a hluboká a nikdo nevěděl, proč tady je.
Vlk padal a pořád nebyl na dně. Když dopadl, zadunělo to.
Jáma byla úzká a nedávala mu dost manévrovacího prostoru. Zvedl hlavu nahoru k otvoru, kde se objevil Joachimův obličej.
„A mám tě, ty šelmo,“ řekl kluk. „Teď už mi budou všichni věřit,“ dodal a zasmál se smíchem, který byl zlý.
Joachim se zvedl od jámy a pohlédl na své společníky.
„Všichni jste mi pomohli a máte mou vděčnost,“ řekl a pak vybral dva starší. „Giselo, ty jsi nejrychlejší, Heinrich je nejsilnější. Utíkejte do vsi a přiveďte všechny naše rodiče, ať vidí, jaké zvíře jsme společně ulovili.“
Oba oslovení přikývli hlavami a rozběhli se do vsi.
„My tu na ně hezky u vlka počkáme,“ řekl Joachim ostatním a všichni se usadili do kruhu okolo jámy.

Obraz se mi opět zaostřil a viděl jsem Hatiho.
„Bylo to skutečně takhle?“ zeptal jsem se opatrně.
„S menšími nepřesnostmi,“ odpověděl Hati klidně, „například, že v noci pršelo, takže v jámě, do které vlk spadl, byla vrstva bláta, kvůli které se nemohl vyhrabat ven.“
„A kdo a proč rozšířil tu verzi o pasáčkovi, který o vlkovi lhal, a o vlkovi, který třetí den ovce roztrhal?“
Hati zaklonil hlavu, jako by něco na stropu četl.
„Pobaví vás to,“ řekl nakonec. „To si vymyslel sám Joachim. Napadlo ho to jako morální poučení. A nenechte se mýlit, Joachim nebyl dobrý člověk.“
Než mi stihl říct více, otevřel se zase nenápadný průchod a vešla Vesna. Tlačila před sebou vozík a na něm dvě mísy.
Tu první postavila před Hatiho. „Vařené skopové,“ řekla bez náznaku jakékoli emoce.
Pak vzala druhou mísu a postavila ji přede mne. „Naše specialita,“ řekla a usmála se. Pak se ke mně naklonila, až mi celý můj výhled zabíral její výstřih. Rty se skoro dotýkala mého čela a tiše říkala: „Dejte si na Hatiho pozor. Je to bezcharakterní mizera a jakmile mu přestanete být užitečný, odkopne vás jako pytel starých hadrů. Ale ještě jste nedopadl nejhůř. Jeho brácha je mnohem horší, to si pamatujte.“ Pak se narovnala, řekla mi: „Buďte naším vzácným hostem,“ a i s vozíkem odešla.
Zvedl jsem z mísy víko.
Byly v ní fazole vařené v nějaké pálivé omáčce. I kusy masa jsem našel. K tomu lžíce, která vypadala jako cínová. Byla vyzdobena motivy zvláštních květin.
Nadechl jsem se a pustil do jídla.
Pokud jsem někdy říkal, že nic lepšího jsem nejedl, kecal jsem.
Až teď jsem jedl nejlepší jídlo svého života.

„Snad vám chutnalo,“ řekla Vesna, když přišla odnést prázdné mísy.
„Bylo to vynikající,“ řekl jsem uznale. „Jen mi řekněte, co to bylo za maso v tom jídle.“
Pohlédla na mě. „To nechcete vědět,“ řekla.
Polkl jsem naprázdno. „Nebylo lidské, že ne?“
Krátce se zasmála. „Vůbec ne. Bylo to ptačí maso.“
„Aha,“ udělal jsem nejistě, „a z kterého ptáka?“
Zavrtěla hlavou. „Opravdu to nemůžu říct.“
„Můžeš, Vesno,“ ozval se Hati.
„Nemůžu,“ odpověděla Vesna znovu, „nemůžu, protože by mi nevěřil, že jedl maso z bájného Sirina.“
Zamotala se mi hlava. „Myslíte to vážně?“
Místo Vesny odpověděl opět Hati. „Vlastimile, jsou věci, ve kterých ani Vesna nežertuje.“ Pak dodal: „Oba jsme se najedli a můžeme vyrazit. Náhodou mám venku připravený vůz.“
„Stejně nevíte, kam chci jet,“ opáčil jsem.
„Kam chcete jet,“ navázal, „je mi úplně jedno. Jedli jsme spolu a od té chvíle jste mým podřízeným. Budete mým osobním asistentem, chcete-li. Nebudete si žít špatně, nepočítám-li, že se několikrát ocitnete na hraně smrti. Berete?“
„Beru,“ odpověděl jsem s povzdechem.
„No a máme to,“ prohlásil Hati a doslova vyskočil z křesla. „Vesno, děkujeme ti oba za tvou proslulou pohostinnost. A jen tak mezi námi, jak se daří Kostromě?“
„To jméno přede mnou nevyslovuj, ty vobšourníku,“ pronesla Vesna temně.
Myslel jsem si, že ven projdeme zase lokálem nádražní restaurace, ale Hati přistoupil k velkému oknu, odhrnul závěs a odhalil tak těsně vedle okna další nenápadné dveře.
Otevřel je a vyšel ven.
Vyšel jsem za ním.
Ocitli jsme se na chodníku a když jsem se ohlédl, viděl jsem za námi nepříliš udržovaný poválečný domek.
„To je můj vůz,“ ukázal Hati na bleděmodrou dvanáctsettrojku.
„Opravdu?“ zapochyboval jsem.
„Jen ji nepodceňujte,“ řekl Hati, obešel auto, odemkl dveře, nastoupil a natáhl se ke druhým dveřím, abych mohl taky dovnitř.
Interiér dvanáctsettrojky byl čistý, i když zapáchal olejem.
„Mimochodem,“ ozval jsem se, „ta paní Vesna mě před vámi varovala, že jste bezcharakterní mizera a poté, co vám přestanu být potřebný, mě odkopnete jako hromadu hadrů. A že váš brácha je ještě horší.“
Hati nastartoval, zařadil rychlost a pomalu odlepil dodávku od chodníku. „Měla pravdu,“ řekl klidně. „Ano, jsem bezcharakterní mizera. A ano, odkopnu vás hned, jakmile z vás přestanu mít užitek. Jediné, co můžu slíbit a udělat vše, abych to dodržel, je, že se to nestane hned a možná ještě předtím oba zemřeme. A měla pravdu i v tom, že můj brácha je mnohem horší než já.“
Opřel jsem se o opěradlo sedadla a pohlédl na silnici před námi.
„Tak jo,“ pronesl jsem nakonec.