Pošmourno, kapitola šestá

Ode dne, kdy jsem potkal Hatiho, jsem se postupně přestával divit věcem, které by mě dříve dokázaly dokonale rozhodit a vyvést z rovnováhy. Tedy jsem se nedivil ani tomu, že se tu najednou objevila Zevana.

V baru „Žlutý slon“ byla klidná atmosféra, až mi připadalo, že ostatní návštěvníci a zákazníci jsou od nás dvou odděleni jakousi neviditelnou stěnou.
„Jak jsi mě našla?“ zeptal jsem se. „A proč?“
Usmála se. „Jak, to bylo celkem snadné,“ řekla zpěvavým hlasem. „Vnímám tě. Celou dobu od chvíle, kdy ses posadil vedle mě na střechu, jsem věděla, kde přesně jsi. Neviděla jsem tě očima, měla jsem tě ve své mysli,“ dodala.
Sice jsem z toho nebyl nijak moudrý, ale za odpověď se to pokládat dalo.
„A proč,“ protáhla se, „protože Pochvist si myslí, že je dobré tě najít.“
„Chceš mě zabít?“ zeptal jsem se opatrně.
„Jak tě to napadlo?“
„Všiml jsem si,“ řekl jsem po chvíli, „že Pochvist a Hati si navzájem moc nerozumějí. Dokonce mi připadalo, že Pochvist Hatiho nemá rád a rád by se jej zbavil. A já,“ ukázal jsem na sebe, „jsem Hatiho pomocník, takže mě napadlo, že Pochvistův hněv se přes Hatiho přenese i na mě.“
„Tak to není,“ řekla po chvíli, „naopak mě Pochvist poslal, abych tě chránila. Nevíme, co Hati chystá, ale víme, že se to nikomu z nás líbit nebude. A máme obavu, aby tě nepoužil jako oběť.“
Prohlížel jsem si ji. Pak jsem sáhl do kapsy a vytáhl stříbrnou minci. „Jak se ti povedlo hodit mi ji ze střechy rovnou do dlaně?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděla, „nic takového jsem neudělala. Tu minci sis vzal od Měsíce. A právě proto jsem se na tebe napojila. Někoho, kdo by si dokázal vzít minci od Měsíce, jsem neviděla už hodně dlouho. Už hodně dlouho,“ zopakovala poslední tři slova pomalu.
„Takže ta mince ti pomohla mě najít?“ chtěl jsem vědět.
„Taky,“ pronesla, „ale našla bych tě i bez ní. Nepodceňuj mě,“ řekla pomalu a pak dodala, „nikoho z nás nepodceňuj.“
„To mě ani nenapadlo podceňovat tě,“ usmál jsem se. „Jen mi řekni, jestli jsi opravdu Zevana, když jsem za tebou vylezl na střechu, kolikrát jsi mě políbila?“
„Cože?“ trhla sebou. „Nic takového se nestalo, žádné políbení tam nebylo. Co to vykládáš?“
„V pořádku, jsi to ty,“ usmál jsem se.
„Uf,“ udělala, „to jsi mě opravdu překvapil.“
Pak chvíli mlčela, jako by přemýšlela. Nakonec se ke mně naklonila přes stůl a zašeptala: „Vydrž tady, přinesu víno.“

Díval jsem se za ní. Prošla barem a někde se ztratila.
Byla pryč docela dlouho. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, že se mi asi jenom zdála, se opět objevila.
Nesla láhev vína a tác se dvěma skleničkami. Oboje tak, jako by to bylo naprosto snadné. A vypadala při tom, jako když tancuje.

„Trvalo to, než jsem tu láhev našla,“ řekla omluvně, když se znovu naproti mně posadila. Pak velmi zručně zbavila hrdlo lahve vosku a zátky a nalila do obou sklenic.
Víno bylo tmavé, až jsem si myslel, že je černé.
„Je to hodně vzácné víno,“ řekla, „druhé nejvzácnější, které se dá získat,“ dodala. Pak pohladila láhev a pokračovala: „Kdybys chtěl tuto láhev vína prodat a prokázal bys, jak staré víno to je a odkud pochází, mohl by sis za ni koupit,“ nadechla se, vydechla a pokračovala, „víc než polovinu světa. Možná i pět šestin světa. Jenže to nikdo neudělá. Nikdo tu láhev nikdy nikomu neprodá. Porušil by tím velkou Dohodu. Nastal by zmatek a toho, kdo by tuto láhev prodal, by nakonec všichni zabili.“
Napil jsem se. Víno bylo zvláštně lahodné a neuvěřitelně silné.
„Leze rychle do hlavy,“ řekl jsem a pak mě napadla otázka: „Odkud to víno vlastně je?“
„Odkud je?“ opakovala Zevana. „Řeknu ti to, jen nevím, jak zareaguješ.“ Pak pomalu a velmi pečlivě vyslovila: „To víno je z Galileje.“
Obraz před očima se mi rozostřil.

Dívám se na své ruce. Jsou to ruce člověka navyklého tvrdé manuální práci.
Rozhlédnu se. Spolu se mnou tu napůl sedí, napůl leží mých dvanáct společníků. Sluhové nosí tácy s jídlem. Opodál se veselí ženich s nevěstou.
Najednou mi někdo položí ruku na rameno. Otočím se tím směrem a dívám se na ženu. Je menší než já a když se dívám do jejích očí, vím, i když o tom nemám žádný důkaz, že jsou stejné jako moje.
„Nemají víno,“ říká ta žena a dívá se na mě velmi prosebně a velmi sugestivně.
‚A co já s tím?‘ myslím si, ale nahlas to neřeknu.
„Co po mně chceš? Ještě nepřišel můj čas,“ odpovídám. Proč říkám zrovna toto, nevím. Pořád se na mě dívá a já neumím jejímu pohledu vzdorovat.
Pak pohne hlavou, otočí se, jde přede mnou a já jdu za ní.
Dojdeme ke skupince sluhů. Žena ukazuje na mě a těm sluhům říká: „Udělejte vše tak, jak vám řekne.“
Sluhové se netváří zrovna nadšeně.
Rozhlížím se.
V jednom rohu stojí několik kádí. Nahlédnu do nich. Každá je prázdná.
Pak se podívám znovu na sluhy. Sledují mě s očekáváním.
„Naplňte ty kádě vodou,“ říkám. Sluhové na mě koukají jako na podivína. Pak se podívají na sebe navzájem, pokrčí rameny a odcházejí.
Pak se vracejí s vědry. Naplňují kádě. Já sedím vedle a soustředím se.
„Kádě jsou plné,“ říká mi jeden sluha. Přikývnu a zavřu oči.
Soustředím se na víno.
Víno.
Dobré víno.
Ještě lepší víno.
Nejlepší víno, které se dá v Galileji získat.
Ještě o kousek lepší víno, než to nejlepší, které se dá v Galileji získat.
Soustředím se tak, až cítím jeho vůni a chuť.
Soustředím se tak, až je před sebou vidím.
Otevřu oči.
„Naberte z těch kádí do poháru,“ říkám sluhům, „a doneste tomu člověku, který to tu má na starosti.“ Zvedám se a pomalu odcházím zpět ke svým společníkům.
Prohlížím si je.
Je jich dvanáct.
Jedu očima přes jejich obličeje. U jedenácti z nich vidím oddanost a přijetí.
U dvanáctého ne. Dvanáctý se na mě nikdy nepodívá rovně. Uhýbá pohledem.
Opět usedám na své místo. Mezitím člověk, který má celou svatbu na starosti, nadšeně mluví s ženichem. Plácá ho po zádech, směje se a říká mu něco, co mu dělá radost.
Ženich kouká překvapeně, jako by nevěděl, co se děje. Pak rozpačitě kroutí hlavou. Nakonec se napije ze stejného poháru, do kterého před chvílí nabírali sluhové.

Obraz se mi opět zaostřil.
„Už víš, co je to za víno,“ řekla Zevana.
„Tys tam byla?“ zeptal jsem se.
„Kdepak,“ povzdechla si. „Mě tenkrát ještě nikdo neznal. Mě si stvořili až o dost později,“ podepřela si bradu. „Co vlastně víš o Hatim?“ zeptala se.
Nalil jsem další víno do našich sklenic a zamyslel jsem se. „Moc toho o něm nevím,“ přiznal jsem. „První, koho jsem v jeho společnosti potkal, byla paní jménem Vesna. Ta mi řekla, že Hati je bezcharakterní mizera, který se mě zbaví hned poté, kdy mě přestane potřebovat. A že jeho bratr je horší. A Hati mi pak řekl, že toto všechno je pravda.“
„Hati,“ upila Zevana ze sklenice, „a jeho bratr byli a jsou jeden jako druhý. Hati chtěl kdysi uštvat Slunce. Jeho bratr chtěl uštvat Měsíc. Oba se předháněli v tom, kdy se jim povede to které nebeské těleso uštvat. Nevím přesně, kdy a proč se rozkmotřili. Vím jen, že od jedné doby se oba tváří, že ten druhý neexistuje. Kdybys mluvil s Hatiho bratrem, bude ti tvrdit, že to právě Hati je ten horší.
Hatiho,“ pokračovala, „trápí, že nás nikdo neuznává a neuctívá. Naproti tomu Pochvist je rád. I když se mu stýská po časech, kdy dostával obětní dary za dobrý vítr a ještě větší obětní dary při špatném větru. Mně se nestýská,“ natáhla paže na stůl, založila je v loktech a opřela se bradou o předloktí, „představ si, že mě uctívali, když vyráželi do boje a u mě si vyprošovali posilu v boji. U mě,“ mírně zvedla hlavu a ukázala na sebe palcem pravé ruky, „bylo to zvláštní, i když krásné. Teď mi nikdo oběti nepřináší a nemusím se tak trápit kvůli tomu, že někdo s někým jiným bojuje.“
Znovu jsme si dolili vína do sklenic. „To víno v lahvi neubývá,“ pronesl jsem.
Usmála se: „Už jsi to odhalil, opravdu neubývá, čím více ho piješ, tím více ho je.“
„Pochvist se domnívá,“ řekla při další sklence, „že tě Hati zatáhne do svých plánů. Že tě dostane do situace, kdy budeš muset položit svůj život pro Hatiho zájem. Nevíme, co k tomu Hatiho vede, ale Pochvist chce, abych tě varovala. Když budeš s Hatim, dávej pozor na všechno, co se děje. A vybírej si, s čím budeš souhlasit. Rozumíš?“
Ztěžklým jazykem jsem odpověděl, že ano.
„A teď pojď se mnou,“ řekla a postavila se. „Musíme tu láhev vrátit.“

Procházeli jsme barem. Připadalo mi, že jdeme nějakým prostorem, kterému se ostatní lidé vyhýbají. Pak jsme najednou byli v rohu.
Zevana se dotkla zdi a zeď zmizela.
Ocitli jsme se v černé krajině.
Všechno bylo černé, jen obloha byla šedivá. A kus před námi se k šedivé obloze tyčila skála.
„K té skále jdeme,“ řekla Zevana hlasem, který zněl jako z velké dálky.
Vykročila a já za ní.
Skála vypadala, že se nepřibližuje. Byla to iluze. Museli jsme několikrát dolů a nahoru, než jsme k ní došli.
„Tady je vchod,“ ukázala Zevana na otvor do vysekané jeskyně a vešla. Já opět za ní.
Kráčeli jsme pomalu dopředu. Průchod se zužoval a snižoval. Nakonec jsem se musel skrčit skoro až na kolena a natočit se bokem, abych prošel.
Když už to vypadlo, že uvíznu, ocitli jsme se v místnosti oválného půdorysu.
Zevana se na mě podívala. „Tady tu láhev zanecháme.“ Natáhla ruku s lahví do prostoru a pustila ji.
Láhev chvíli visela ve vzduchu.
Pak zmizela.
„Teď bude čekat, než si pro ni přijde někdo další,“ řekla Zevana.

Probudil jsem se ve své posteli s čistou hlavou. Někde v dálce hrála hudba.