Pošmourno, kapitola pátá

Následující dny běžely v poklidném stereotypu. Snídal jsem v bistru u Markéty, jejíž koláče byly vždy vynikající. Pak jsem se procházel, nakupoval, až jsem jednoho dne přišel do knihovny.

Nápis u dveří „Knihovna Daniela Čoudka“ mě zaujal už proto, že to jméno mi nic neříkalo. Původně jsem váhal, nicméně doplňková cedule „Výprodej knih v suterénu“ mě přesvědčila, abych vstoupil dovnitř.
Ve vstupní chodbě mě upoutala velká fotografie, doplněná textem „Daniel Čoudek slavnostně stříhá pásku při otevření knihovny, která od nyní ponese jeho jméno.“ Muž, který držel v ruce nůžky, stál uprostřed, a přestože byl snímán zepředu, do obličeje mu vidět nebylo, protože ho zakrýval jakýsi stín.
Pokročil jsem dál ke schodům do suterénu, abych se po nich dostal dolů. Dole mě přivítal prostor téměř zcela zaplněný knihami. Připadalo mi, že se v něm nedá pohybovat.
„Vítám vás,“ ozvalo se z jednoho kouta a když jsem se tam soustředěně podíval, začal jsem rozeznávat staršího muže šedivých vlasů a silných brýlí.
„Dobrý den,“ odpověděl jsem tiše a otočil hlavou: „Tyhle všechny knihy jsou na prodej?“
„Ano,“ pokýval stařík hlavou. „Po pěti, deseti nebo patnácti korunách. Když si koupíte tři, máte čtvrtou zdarma.“ Stařík se pousmál a dodal smutně: „Málokdy sem někdo přijde.“
V regálech jsem se prohrabával asi hodinu. Nakonec jsem si vybral „Národní parky Severní Evropy,“ „Kouzla s mincemi a karetní triky,“ „Kronika obce Studnice 1923 – 1983“ a jako bonus zdarma „Život a dílo Daniela Čoudka.“ Přešel jsem ke staříkovi, ten se opět pousmál, vytáhl papírovou tašku, která hlásala světu, že je stoprocentně recyklovaná, opatrně do ní knihy vložil, převzal ode mě peníze a popřál mi příjemné čtení.

Doma jsem knihy rozložil po stole. Národní parky a kouzla a triky jsem si nechal na později. Nejprve jsem otevřel kroniku a zběžně jí listoval.
Jako první se mi před očima objevil zápis z 12. května 1978:
„Dnešní den je významný tím, že počet obyvatel Studnice dosáhl čísla 1000. Tisícím občanem naší obce se stal Karlík Richtr, který se narodil v okresní nemocnici. Rodiče Jan a Marie Richtrovi obdrží od vedení Místního národního výboru diplom a pamětní plaketu.“
A dnes je to 1707. Obyvatelé asi přibývají pomalu.
Listoval jsem dál až k zápisu z 7. března 1981:
„V předvečer Mezinárodního dne žen zažila naše obec slavnostní událost. Po dvanácti letech usilovných prací byla dokončena rekonstrukce bývalé sokolovny, ze které se stal nový Kulturní dům obce Studnice. U této příležitosti bylo uspořádáno slavnostní otevření, jehož se kromě představitelů a občanů naší obce zúčastnili i zástupci Okresního národního výboru a Okresního výboru KSČ. Předseda okresního výboru KSČ s. J. Ovčáček byl požádán o slavnostní přestřižení pásky. Následoval kulturní program v podání dětí z místní Mateřské školy. Večer pak proběhla družná debata, do které se nejvíce zapojil občan s. J. Doležel, který vystoupil jménem uličního výboru a předal okresní stranické delegaci jména našich občanů, kteří dle jeho mínění smýšlejí protisovětsky.“
Text byl doplněn fotografií zmíněného soudruha. A při detailním pohledu jsem měl jistotu, že skutečně jde o toho podivínského staříka, kterého jsem pomáhal Karlovi Kozákovi naložit do auta.

Něco mi udeřilo do okna, což mě přinutilo se tím směrem podívat.
Venku sněžilo.
Vločky byly nezvykle velké, skoro jako tenisáky.
Chvíli jsem je pozoroval.
A protože to nevypadalo, že by sněžení v dohledné době přestalo, vrátil jsem se ke knihám. Kroniku jsem prozatím odložil otevřenou na stránce se zápisem z března 1981 a sáhl po knize o Danielovi Čoudkovi.
Hned úvod mě správně navnadil.

„Není známo, kdy přesně a zda vůbec se Daniel Čoudek narodil. Známo je to, že jedné zimní noci zabušila na dveře domu manželů Čoudkových neznámá žena,“ četl jsem, „která Svatavě Čoudkové, rozené Hannigové, která jí přišla otevřít, podala novorozence zabaleného v zavinovačce. Tichým hlasem Svatavu Čoudkovou, rozenou Hannigovou, požádala, aby dítě přijala za své a vychovala nejlepším možným způsobem. Poté se otočila a odešla. Pokud můžeme věřit paměti Svatavy Čoudkové, rozené Hannigové, stopy neznámé ženy byly krvavé.
Událost tato,“ četl jsem dál, „byla radostně kvitována Josefem Čoudkem, manželem Svatavy Čoudkové, rozené Hannigové, který už ztrácel naději, že po devíti dcerách přijde do jeho rodiny syn.
Oba přijali malého chlapce za svého a pojmenovali ho Daniel, neboť to údajně bylo jméno, které Svatava Čoudková, rozená Hannigová, nepravidelně vykřikovala ze spánku, načež na otázky svého manžela Josefa Čoudka odpovídala, že byla rozrušena příběhem biblického proroka stejného jména.
Chlapec Daniel Čoudek projevoval okamžitě velkou uzavřenost. Nevydával skoro vůbec žádné zvuky a jakmile se naučil lézt po čtyřech, zalézal do hůře přístupných míst v domě, aby pokud možno nebyl nalezen. Vzhledem k devíti nevlastním sestrám, které byly na svého novopečeného, byť nevlastního bratra velmi zvědavé, mu tento záměr ne vždy vyšel.
Překvapivé bylo i to, že na rozdíl od ostatních dětí téměř nemluvil. Pouze ve věku, který přibližně odpovídá čtrnácti měsícům dítěte (s poukazem na to, že přesné datum Danielova narození nebylo v době přípravy této monografie odhaleno), pronesl „pálí,“ o dva a půl měsíce později řekl jasné „Ne“ a v den, který byl určen jako jeho druhé narozeniny, prohlásil „Už umřela.“
Přes tyto své vlastnosti se nevyhýbal kontaktu s vrstevníky, mezi nimiž si dokázal najít kamarády. Těch mu ovšem značně ubylo poté, co uprostřed zimy, kdy se venkovní teploty pohybovaly mezi -25 °C až -31 °C, prosadil, že si zahrají na Vomrzajdy. Přinutil každého svého kamaráda i každou svou kamarádku, aby stáli rovně, dokud je neobalí patřičnou vrstvou sněhu. Pak prohlásil, že kdo vydrží takto obalen sněhem stát nejdéle, vyhraje a bude Vomrzajdou.
Nevíme, jak by tato hra dopadla, kdyby jej téměř vzápětí Svatava Čoudková, rozená Hannigová, nezavolala s tím, že má na stole večeři. Daniel se najedl, začal únavou usínat, načež byl odeslán do koupelny a následně i do svého pokoje, který sdílel se čtyřmi ze svých devíti nevlastních sester. Traduje se, že usnul opravdu hlubokým spánkem a probudil se až následujícího dne těsně před polednem.
Dodejme v rámci objektivity, že v noci klesly teploty až k -40 °C. Pravda, následující den obyvatelé obdivovali krásné ledové sochy, současně však nepřehlédnutelná skupina rodičů sháněla své děti. Pátrání po dětech tenkrát trvalo až do jarního tání. Kde byly nakonec zbytky hledaných dětí nalezeny, není nutno příliš rozebírat.
V životě Daniela Čoudka se odehrávala mnohá dramata. O další vlnu přátel přišel poté, kdy prohlásil, že jeho sen je stát se rasem. A o poslední přátele přišel poté, co uprostřed hodiny prvouky pustil nahlas magnetofon s kazetou, která obsahovala písně skupiny Taxmeni.“
Narovnal jsem se a protáhl v zádech. Překvapilo mě, jak se setmělo. Sníh venku pořád padal a vypadalo to, že ho geometrickou řadou přibývá. Pokud se něco nestane, čeká nás kalamita.

Ráno bylo jasné, že kalamita přišla. Sníh byl všude a bylo ho opravdu hodně. Ulicemi projížděly sněžné pluhy a buldozery, které odhrnutou masu sněhu nakládaly na korby nákladních aut. Ta pak odjížděla, pomalu a opatrně, kdo ví kam.
Do Markétina bistra jsem šel velmi opatrně. S každým krokem jsem se bořil a rozmýšlel, zda bude Markéta mít vůbec otevřeno.
Měla.
Tvářila a chovala se, jako by se nechumelilo. Doslova.
Měl jsem už na její koláče vypěstovanou slušnou závislost, ale to jsem jí neříkal. Jen jsem snídal a pozoroval zasněžené městečko.

Po snídani jsem se vydal jednou z cest, kterými jsem obvykle nechodil. Sněhu na ní bylo taky dost, ale dalo se jít místem, kde byla jeho vrstva nejmenší. Ani mě nepřekvapilo, že jsem došel k hrázi místního rybníka. A jeho hladina byla pokryta ledem od kraje ke kraji.
„Letos mrzne opravdu hodně,“ ozval se za mnou hlas, který nepatřil nikomu jinému než Karlovi Kozákovi. Stoupl si vedle mě a stejně zkoumavě obhlížel rybník.
„Jak je asi ten led tlustý?“ zeptal jsem se, jen proto, abych se na něco zeptal.
„Rybáři říkali, že už osmdesát centimetrů a čekají, že bude přes metr,“ odpověděl. Pak se na mě podíval a zeptal se: „Tomáši, neuvažoval jste někdy o tom, že byste pracoval u policie?“
„Po pravdě řečeno ne,“ přiznal jsem se.
„Škoda,“ povzdechl si. „Připadáte mi, že byste se mi jako kolega hodil.“
„Nejsem si jistý, jestli na to mám povahu,“ vymluvil jsem se.
„To chápu,“ povzdechl si a řekl: „Víte, já jsem měl jasno už jako malý kluk. Jako kluci jsme si hráli na četníky a zloděje, já jediný byl vždycky četník. Chtěl jsem to tak moc, až jsem z toho chytal úplně divné stavy. A mám štěstí, že sloužím tady, kde jsem se narodil a kde jsem vyrostl.“
Odmlčel se. Pak pokračoval: „Chtějí mi z kraje poslat posilu. Nejsem z toho nadšený. Práce tu není moc ani pro jednoho, natož pro dva. Ta posila je někdo, kdo prošel rychloškolením a rekvalifikací. Budu mu muset všechno vysvětlovat.“ Znovu si povzdechl.
Neodpověděl jsem. Jen jsem přikývl, že rozumím.
„No,“ vzpamatoval si Karel Kozák, „kdybyste změnil názor, zastavte se,“ plácl mě do ramene, otočil se a odešel.
Ještě chvíli jsem pozoroval rybník a pak jsem odešel taky.

Nikdy jsem nepatřil k lidem, kteří vyhledávají bary a hospody. Jenže toho večera jsem nemohl jednat jinak. Všechno mě tlačilo ven, mezi lidi, až jsem najednou stál před barem „Žlutý slon.“
Zvuky zevnitř mě, to musím přiznat, lákaly. Vzal jsem za madlo dveří a vstoupil dovnitř.
Přivítalo mě přítmí rušené jen sem tam nějakou žárovkou. Nebyl problém najít volný stůl a posadit se u něj.
Rozhlížel jsem se po místních lidech a konstatoval, že barman si mě zatím nevšímá.
Najednou jsem ucítil dotyk na zátylku.
„Tady jsi,“ řekl zpěvný ženský hlas. A pak se jeho majitelka přesunula přede mě.
„Dobrý večer, Zevano.“
„Dobrý večer i tobě,“ odpověděla. „Můžu přisednout?“
Přikývl jsem a Zevana přisedla.