Pošmourno, kapitola osmá

Vyšli jsme před dům. Venku samozřejmě mrzlo. Sníh, který byl pečlivě odhrnut bokem tak, aby neležel na chodnících a na silnici, se leskl a na dotek byl tvrdý.

„Opravdu do Norska?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že za ptaní mě Hati neplatí a že když něco řekne, tak to myslí vážně.
„Do Norska,“ trval na svém. „A je možné, že je to poslední příležitost, kdy vás budu potřebovat. Když to dobře dopadne. Pak si pro mě za mě dělejte, co uznáte za vhodné.“
„A když to nedopadne?“ zapochyboval jsem.
Střelil po mně takovým pohledem, že jsem byl rád, že jsem zůstal naživu.
„Musí to dopadnout,“ řekl ledově. Pak otevřel šedivé SUV neurčitého typu.
„S tímhle chcete dojet až do Norska?“ zapochyboval jsem.
„Vidím, že vám z pobytu v tomto zapadákově slušně hrabe,“ zavrčel. „Teď jedeme na letiště a do Norska samozřejmě poletíme letadlem,“ dodal, nastartoval a rozjel se.
Při průjezdu náměstím jsem sledoval děti, pobíhající okolo místního vánočního stromu. Pak jsem otočil pohled na druhou stranu, kde stál Karel Kozák s ještě druhým člověkem v policejní uniformě. Toho druhého jsem viděl jen periferně a z boku, ale byl mi nějak povědomý.
Nejspíš se mi to zdá. Každý člověk může být někomu podobný. Než jsem se stihl natočit tak, abych druhému policistovi viděl do obličeje, odjeli jsme z náměstí.
Nejspíš to bude ta posila, o které mi Kozák říkal.
„Zítra je Štědrý den,“ řekl jsem jen tak.
„To mě nezajímá,“ zavrčel Hati. „Když to v Norsku dobře dopadne, už nikdy žádný další Štědrý den nebude.“
Nerozuměl jsem mu.

Jeli jsme asi dvě hodiny, když jsme přijeli na podivnou planinu, kde stála nízká budova.
„Letiště,“ řekl Hati.
„Tohle že je letiště?“ zeptal jsem se zklamaně. Nic tomu totiž nenasvědčovalo.
„Věci jsou tím, co o nich říkáme, že jsou,“ pronesl Hati suše a pokynul mi k vystoupení z vozu.

Kráčeli jsme k té nízké budově, ale ne ke vstupním vratům. Obešli jsme ji zleva a tam stálo malé letadlo, které ve mně nevzbuzovalo pražádnou důvěru.
„Někde by tu měl být pilot,“ pronesl Hati zadumaně. Jako by nás někdo slyšel, ozvaly se za námi rychlé kroky a když jsme se ohlédli, blížil se k nám chlap s kuklou na hlavě a složkou s papíry v ruce.
„Vy jste ti cestující do Norska?“ zeptal se.
Hati přikývl.
„Budu potřebovat vidět nějaké doklady,“ řekl chlap.
„Nebudete,“ odpověděl Hati a pronesl to velmi přesvědčivě.
Asi minutu bylo naprosté ticho.
„Nebudu, je to v pořádku,“ pronesl nakonec chlap, ukázal na letadlo a vydal se k němu.
My za ním.
Letadlo bylo malé a poměrně stísněné. Hati s pilotem se usadili vpředu, já za nimi.
„Můžeme,“ řekl důrazně Hati.
Pilot nastartoval.

Letadlo se od země odlepovalo jen velmi neochotě. Nakonec se přece jen zvedlo, udělalo menší obrat ve vzduchu a začalo nabírat správnou výšku.
Hati seděl vedle pilota a něco si čmáral prstem na čelní sklo před sebou. Pak se k pilotovi naklonil a něco mu říkal. Pilot pokýval hlavou, že rozumí.
„Poradil jsem mu,“ otočil se Hati ke mně, „jak letět tak, abychom se vyhnuli radarům a nadbytečnému sledování,“ a zase se otočil dopředu.
Bylo mi to jedno.

Hati zřejmě radil pilotovi dobře. Letadlo se pohybovalo plynule a bez sebemenších potíží se vyhýbalo mrakům i místům, ve kterých mohly hrozit turbulence.
Jedinou nevýhodou bylo, že se v něm dalo pouze sedět, navíc v jedné poloze. Proto mi během letu postupně dřevěněly paže i nohy, a čím déle jsme letěli, tím víc mi dřevěnělo celé tělo. Když už jsem začal pozbývat naděje, že si ještě někdy budu moct užít volný pohyb, začali jsme přistávat.
„To už je tma?“ podivil jsem se, když jsme konečně přistáli a povedlo se nám vysoukat se z letadla.
Hati mě sjel jednoznačným pohledem. „Tady je v zimě tma pořád, to byste mohl vědět,“ řekl temně.
Zima byla, ačkoli se to nezdálo pravděpodobné, o dost mrazivější než ve Studnici. Hati vyrazil prudkou chůzí a já jsem měl co dělat, abych mu stačil.
Došli jsme na malé parkoviště, kde stálo nějaké speciální vozidlo s pásy místo kol. Hati přikývl, zapískal nějakou zvláštní melodii a pak se ze tmy vynořil další člověk. Ten přišel k nám, něco si s Hatim povídali a pak kývl hlavou k vozidlu.
Zase jsme se nasoukali dovnitř. Pohodlí nebylo oproti letadlu o moc víc. Navíc ve chvíli, kdy neznámý nastartoval, se vozidlo rozeřvalo tak, že i kdybych chtěl, nic bych neslyšel.
Jeli jsme poměrně dlouho a pořád na sever.

Každá jízda jednou končí a skončila i tato. Zastavili jsme v údolí, které bylo poměrně hustě zalesněno. Vyskočil jsem z vozidla a vydal se zase za Hatim. Ten šel jako někdo, kdo ví, kam jde.
A pak, ve chvíli, kdy jsem to čekal ze všeho nejméně, jsme dorazili k podivnému stavení, které vypadalo jako něco, co postavil silně šilhající jedinec po konzumaci extrémně nebezpečné drogy.
Hati se ušklíbl. Pak to stavení obešel a v nejméně příhodném místě našel zvonek.
Zazvonil na něj.
Znělo to jako kravský zvonec.
Dveře se po chvíli otevřely a stál v nich druhý Hati.
Jen na rozdíl od toho „mého“ nebyl oblečený do šedomodré, ale do šedočerné.
„Hati,“ řekl se slyšitelným despektem.
„Skölle,“ odpověděl Hati.
Vedle Skölla se objevil jiný člověk. Byl vyšší než já, o dost statnější a hranatý obličej mu lemoval hustý plnovous. Netvářil se vůbec příjemně.
„Můj asistent Ingvar,“ představil ho Sköll.
Ingvar mi podal ruku. Řekl jsem mu své jméno, které mi vymyslel Hati.
Nerozuměl mi.
Hati a Sköll se chvíli bavili v řeči, které jsem zase nerozuměl já.
Zato Ingvar nejspíš ano.
Když už jsme tam takhle stáli jako živé sousoší téměř půl hodiny, Hati se Sköllem se na něčem dohodli.
„Můžeme dovnitř,“ řekl Hati s úlevou v hlase.