Pošmourno, kapitola osmá
„Opravdu do Norska?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že za ptaní mě Hati neplatí a že když něco řekne, tak to myslí vážně.
„Do Norska,“ trval na svém. „A je možné, že je to poslední příležitost, kdy vás budu potřebovat. Když to dobře dopadne. Pak si pro mě za mě dělejte, co uznáte za vhodné.“
„A když to nedopadne?“ zapochyboval jsem.
Střelil po mně takovým pohledem, že jsem byl rád, že jsem zůstal naživu.
„Musí to dopadnout,“ řekl ledově. Pak otevřel šedivé SUV neurčitého typu.
„S tímhle chcete dojet až do Norska?“ zapochyboval jsem.
„Vidím, že vám z pobytu v tomto zapadákově slušně hrabe,“ zavrčel. „Teď jedeme na letiště a do Norska samozřejmě poletíme letadlem,“ dodal, nastartoval a rozjel se.
Při průjezdu náměstím jsem sledoval děti, pobíhající okolo místního vánočního stromu. Pak jsem otočil pohled na druhou stranu, kde stál Karel Kozák s ještě druhým člověkem v policejní uniformě. Toho druhého jsem viděl jen periferně a z boku, ale byl mi nějak povědomý.
Nejspíš se mi to zdá. Každý člověk může být někomu podobný. Než jsem se stihl natočit tak, abych druhému policistovi viděl do obličeje, odjeli jsme z náměstí.
Nejspíš to bude ta posila, o které mi Kozák říkal.
„Zítra je Štědrý den,“ řekl jsem jen tak.
„To mě nezajímá,“ zavrčel Hati. „Když to v Norsku dobře dopadne, už nikdy žádný další Štědrý den nebude.“
Nerozuměl jsem mu.
Jeli jsme asi dvě hodiny, když jsme přijeli na podivnou planinu, kde stála nízká budova.
„Letiště,“ řekl Hati.
„Tohle že je letiště?“ zeptal jsem se zklamaně. Nic tomu totiž nenasvědčovalo.
„Věci jsou tím, co o nich říkáme, že jsou,“ pronesl Hati suše a pokynul mi k vystoupení z vozu.
Kráčeli jsme k té nízké budově, ale ne ke vstupním vratům. Obešli jsme ji zleva a tam stálo malé letadlo, které ve mně nevzbuzovalo pražádnou důvěru.
„Někde by tu měl být pilot,“ pronesl Hati zadumaně. Jako by nás někdo slyšel, ozvaly se za námi rychlé kroky a když jsme se ohlédli, blížil se k nám chlap s kuklou na hlavě a složkou s papíry v ruce.
„Vy jste ti cestující do Norska?“ zeptal se.
Hati přikývl.
„Budu potřebovat vidět nějaké doklady,“ řekl chlap.
„Nebudete,“ odpověděl Hati a pronesl to velmi přesvědčivě.
Asi minutu bylo naprosté ticho.
„Nebudu, je to v pořádku,“ pronesl nakonec chlap, ukázal na letadlo a vydal se k němu.
My za ním.
Letadlo bylo malé a poměrně stísněné. Hati s pilotem se usadili vpředu, já za nimi.
„Můžeme,“ řekl důrazně Hati.
Pilot nastartoval.
Letadlo se od země odlepovalo jen velmi neochotě. Nakonec se přece jen zvedlo, udělalo menší obrat ve vzduchu a začalo nabírat správnou výšku.
Hati seděl vedle pilota a něco si čmáral prstem na čelní sklo před sebou. Pak se k pilotovi naklonil a něco mu říkal. Pilot pokýval hlavou, že rozumí.
„Poradil jsem mu,“ otočil se Hati ke mně, „jak letět tak, abychom se vyhnuli radarům a nadbytečnému sledování,“ a zase se otočil dopředu.
Bylo mi to jedno.
Hati zřejmě radil pilotovi dobře. Letadlo se pohybovalo plynule a bez sebemenších potíží se vyhýbalo mrakům i místům, ve kterých mohly hrozit turbulence.
Jedinou nevýhodou bylo, že se v něm dalo pouze sedět, navíc v jedné poloze. Proto mi během letu postupně dřevěněly paže i nohy, a čím déle jsme letěli, tím víc mi dřevěnělo celé tělo. Když už jsem začal pozbývat naděje, že si ještě někdy budu moct užít volný pohyb, začali jsme přistávat.
„To už je tma?“ podivil jsem se, když jsme konečně přistáli a povedlo se nám vysoukat se z letadla.
Hati mě sjel jednoznačným pohledem. „Tady je v zimě tma pořád, to byste mohl vědět,“ řekl temně.
Zima byla, ačkoli se to nezdálo pravděpodobné, o dost mrazivější než ve Studnici. Hati vyrazil prudkou chůzí a já jsem měl co dělat, abych mu stačil.
Došli jsme na malé parkoviště, kde stálo nějaké speciální vozidlo s pásy místo kol. Hati přikývl, zapískal nějakou zvláštní melodii a pak se ze tmy vynořil další člověk. Ten přišel k nám, něco si s Hatim povídali a pak kývl hlavou k vozidlu.
Zase jsme se nasoukali dovnitř. Pohodlí nebylo oproti letadlu o moc víc. Navíc ve chvíli, kdy neznámý nastartoval, se vozidlo rozeřvalo tak, že i kdybych chtěl, nic bych neslyšel.
Jeli jsme poměrně dlouho a pořád na sever.
Každá jízda jednou končí a skončila i tato. Zastavili jsme v údolí, které bylo poměrně hustě zalesněno. Vyskočil jsem z vozidla a vydal se zase za Hatim. Ten šel jako někdo, kdo ví, kam jde.
A pak, ve chvíli, kdy jsem to čekal ze všeho nejméně, jsme dorazili k podivnému stavení, které vypadalo jako něco, co postavil silně šilhající jedinec po konzumaci extrémně nebezpečné drogy.
Hati se ušklíbl. Pak to stavení obešel a v nejméně příhodném místě našel zvonek.
Zazvonil na něj.
Znělo to jako kravský zvonec.
Dveře se po chvíli otevřely a stál v nich druhý Hati.
Jen na rozdíl od toho „mého“ nebyl oblečený do šedomodré, ale do šedočerné.
„Hati,“ řekl se slyšitelným despektem.
„Skölle,“ odpověděl Hati.
Vedle Skölla se objevil jiný člověk. Byl vyšší než já, o dost statnější a hranatý obličej mu lemoval hustý plnovous. Netvářil se vůbec příjemně.
„Můj asistent Ingvar,“ představil ho Sköll.
Ingvar mi podal ruku. Řekl jsem mu své jméno, které mi vymyslel Hati.
Nerozuměl mi.
Hati a Sköll se chvíli bavili v řeči, které jsem zase nerozuměl já.
Zato Ingvar nejspíš ano.
Když už jsme tam takhle stáli jako živé sousoší téměř půl hodiny, Hati se Sköllem se na něčem dohodli.
„Můžeme dovnitř,“ řekl Hati s úlevou v hlase.
Martin Irein
Špatný nápad

Pokud něco Theodor opravdu nenáviděl, byla to obchodní centra. Zejména ta, ve kterých se motalo opravdu hodně lidí, protože to znamenalo, že nebude mít klid na to, co chce udělat.
Martin Irein
Kouzelník, který neuměl čarovat

Je to opět jedna z historek, která se během mého života odehrála. Ačkoli jsem to neplánoval, hrál jsem v ní jednu z podstatných rolí.
Martin Irein
Zloděj

Jednoho dne jsem začala zjišťovat, že se mi ztrácejí peníze. A ne malé. Tu pětistovka, jindy tisícovka. Bez dlouhého přemýšlení jsem začala podezírat naši dceru Naďu.
Martin Irein
Nenápadná romance

Jindřich (39) má svůj zažitý rytmus každého pracovního dne. V příslušnou hodinu se probudí po minimálně devíti hodinách spánku, aby prožil vše dle svého pevně daného scénáře.
Martin Irein
Cizí hlas

Mně se tenkrát na tu cestu vůbec nechtělo. Manžel Ruda trval na tom, že za jeho bratrem jet prostě musíme, že se to nedá odložit.
Další články autora |
„Dálnicí nás úplně odřízli.“ V obcích kolem nově otevřené D4 krachují podniky
Premium V prosinci nově otevřený úsek dálnice D4 odklonil tranzit přes obce, místní teď trápí úpadek jejich...
Lékař si nevypnul kameru. Uspokojování od sestry „viděla“ i hlava republiky
Nechtěnými svědky intimních chvilek uznávaného lékaře a zdravotní sestry se v ruském Dagestánu...
Tři mladí zemřeli při srážce aut u Opavy, jeden z nich předjížděl dvoustovkou
Srážka tří vozidel na severním obchvatu Opavy si ve středu večer vyžádala tři lidské životy....
„Slovenské moře“ vysychá. Lodě dosedly na dno, rybáři bědují. A v Tatrách hoří
Premium Od našich zpravodajů na Slovensku Liptovská Mara je co do objemu vody největší přehrada na Slovensku, letošní zimu je ale zaplněna na...
Putinovo velké vítězství, válka je u konce, komentují Trumpovy kroky v USA
Středeční telefonát ruského diktátora Vladimira Putina s americkým prezidentem Donaldem Trumpem...
Lidé protestovali proti nové superdávce. Poslanci určili, kdo na ni nedosáhne
Reformu sociálních dávek, která počítá s nahrazením příspěvku a doplatku na bydlení, příspěvku na...
Na školy v Hodoníně si kvůli šikaně posvítí inspekce, trýznitelé se budou zodpovídat
Situaci na základních školách v Hodoníně, kde se od začátku února vyšetřuje hromadná šikana...
Rusko chystá v Evropě sebevražedné útoky po vzoru džihádistů, varují experti
Evropské bezpečnostní služby se údajně připravují na možnou vlnu ruských sebevražedných útoků v...
Do ruliček dali místo milionů jen imitace peněz, podvodníci dostali celkem deset let
S tresty šest a čtyři roky vězení odešli od Krajského soudu v Hradci Králové dva muži ze Svitavska,...
- Počet článků 379
- Celková karma 15,25
- Průměrná čtenost 436x
Ctihodný kmet. Labužník života. Valašský Bard. Básník, filosof, trubadúr, elegán, gurmán, ochránce lidských práv a husitský gentleman (i když husitství a gentlemanství prý nejde dohromady).
Milovník přírody, krásné literatury, německé poezie, středověké filosofie, moderního pětiboje a paličkování.
Příležitostný herec (česko-německý film „Kryštof,“ německý seriál „Naše báječné roky,“ český seriál „Místo zločinu: Ostrava,“ a další) a zpěvák (legendární skupina „Drobný za bůra“).
Pro svou vlídnou a laskavou povahu si už v útlém dětství vysloužil přiléhavou přezdívku „Pan Hodný“ a podle všech dostupných svědectví si ji plně zaslouží.
NEVĚŘTE NIKOMU, KOMU JE POD DESET!