Pošmourno, kapitola čtvrtá

Vešli jsme dovnitř za Zizilou. Nejdřív Hati a potom já. Uvedla nás do velké haly v přízemí. „Tady se posaďte,“ řekla a ukázala na dvě křesla. Na Hatiho se ani nepodívala.

Hati usedl do pravého křesla a natáhl nohy před sebe.
Já jsem usedl do levého křesla a nechal nohy před sebou skrčené.
Nerad se roztahuji, zejména v cizím prostoru.
Nečekali jsme dlouho.
Na schodech z prvního poschodí se ozvaly těžké kroky a po chvíli se před nás postavil vysoký a statný muž. Hlavu měl téměř holou, jen okolo uší se mu držel pruh dlouhých vlasů. K tomu se vyznačoval pěstěným plnovousem. Oči měl jasně modré.
„Zdravím tě, velký,“ řekl Hati, ale nedořekl.
Vysoký muž mu něco odsekl v podivné řeči, v níž jsem zaslechl náznak slovanských prvků.
Hati stiskl čelisti. Bylo vidět, že slyšel něco nepříjemného.
„To nemůžeš konečně hodit za hlavu?“ zeptal se klidně, ale ne skromně.
„Ani v nejmenším,“ promluvil vysoký muž srozumitelně. „Odejdi a to hned,“ a ukázal na dveře.
Myslel jsem, že se budeme zvedat. Hati se ani nepohnul.
„Vyslechni mě aspoň,“ řekl po chvíli s mírnou stopou skromnosti v hlase.
A zase dlouhé ticho a vzájemné pozorování.
„Vyslechnu tě,“ řekl vysoký muž poté, kdy jsem začal nabírat dojmu, že se dívám na dvě sochy. „Vyslechnu, pak tě odmítnu a vyženu. A až tě potkám příště, tak tě rovnou zabiju. Bereš?“
„Lepší, než jsem čekal,“ odpověděl po chvíli Hati.
„Pojďte se najíst,“ kdo ví odkud se mezi námi zjevila Zizila.
Hati měl pravdu. Jídla bylo hodně.
„Je to maso dravých ptáků,“ řekla mi Zizila, když jsem se s nedůvěrou podíval do svého talíře. „K tomu plody divokých rostlin, které už dnes skoro nikdo nezná,“ dodala, „a ten sýr je pravý pobaltský.“ Pak se ke mně naklonila a tiše dodala: „Nevím, kdo jsi, ale cítím z tebe velké dobro. Dělej, co ti Hati nařídí, ale měj se před ním na pozoru. Nikdy nemůžeš vědět, kdy tě podrazí. Řeknu ti ještě jednu věc, ale později.“ Poté se narovnala a usedla na své místo.
Stůl byl překvapivě obrovský. Byli jsme v jídelní místnosti, která na vstupní halu částečně navazovala. Jedli jsme přes hodinu a dost možná, že téměř dvě hodiny.
Opravdu jsem se nacpal skoro k prasknutí.

„A teď naše debata,“ řekl Hati po jídle, když jsme opět seděli v křeslech.
„Nejdříve si zakouřím,“ pravil vysoký muž, šel k sekretáři a vyndal z něj dýmku, která vypadala jako středně velký saxofon. Pak sáhl do jedné ze svých kapes a vytáhl pytlík z hnědé látky. Z toho nasypal do dýmky podivnou směs, která mohla být něčím sušeným. A taky nemusela. Měl jsem dojem, že zřetelně vidím, jak se něco cestou z pytlíku do dýmky hýbalo.
Zapálil si a za chvíli zahalil celou místnost oblak kouře.
Ten kouř byl zvláštní.
Neštípal v očích a nesmrděl.

Kouřil dlouho. Moc dlouho. Obdivoval jsem Hatiho, že vydrží celou tu dobu nehnutě sedět. Jediné, co mě napadlo, bylo, že jde o velmi dobře rafinovanou část hry.
„Dobrá tedy,“ řekl vysoký muž nakonec, „promluvme si. Ale jen my dva. Tvůj,“ pohlédl na mě, „učedník ať jde nahoru do pokoje pro hosty,“ a pohlédl na Hatiho s vyčkáváním.
Hati po chvilce přikývl a naznačil mi, že mám odejít.

Stoupal jsem po schodech nahoru a s každým dalším krokem jsem se cítil, jako bych vystupoval z mraku. V horním patře bylo úplné jasno, když jsem zastavil mezi všemi těmi dveřmi.
„Hledáte něco?“ zeptala se mě hnědovlasá žena s dlouhými copy a v bílé haleně.
„Byl jsem poslán do pokoje pro hosty,“ ozřejmil jsem. „Jen,“ rozhlédl jsem se, „ať se koukám, jak se koukám, nevím, který to je.“
Přistoupila těsně ke mně, až jsem cítil její vůni. Prohlížela si mě zblízka a docela nestydatě. Jako by o něčem přemýšlela.
„Tento pokoj,“ ukázala pak na prostřední dveře. „Jestli jste přijel s Hatim, jste tu oba zbytečně. Pochvist se opravdu nenechá zlákat k čemukoli, s čím má Hati co do činění,“ a zase se na mě podívala, až jsem z toho měl závrať.
„Jak dlouho,“ odkašlal jsem si, „jak dlouho asi budou jednat?“
Pokrčila rameny. „Nevím. Jak znám Pochvista, tak nejméně do večera. A jak znám Hatiho, tak i přes noc. A jak znám oba, tak klidně až do zítřejšího rána.“ To už jsme stáli v pokoji pro hosty. „Klidně si odložte,“ ukázala na židli a věšák. „Tam v rohu je sprchový kout, když budete potřebovat. A nemějte strach. I kdybyste usnul, přijdu pro vás, až ti dva dokončí debatu.“ Pak se ještě jednou podivně usmála, otočila a než jsem stihl zareagovat, dveře se za ní zavřely.
Spal jsem bez jakéhokoli snu.

Spal jsem asi dost dlouho, protože když jsem se probudil, byla venku tma. Až na obrovský kulatý měsíc, který vypadal, že je přímo za oknem.
Takový úplněk jsem nikdy předtím neviděl.
Vyšel jsem z pokoje do chodby. Dole pokračovala debata těch dvou.
„A já ti znovu říkám,“ opakoval Pochvist zvýšeným hlasem, „že mě do ničeho takového nedostaneš. Nikdy. Ani za nic. Neumíš si představit, jak lituji toho, že jsem tě nenavedl  na okraj skály a neshodil dolů.“
„To může být,“ odpověděl klidně Hati. „Až bude po všem, budeš mít radost z vítězství a odpustíš mi. Nebo budeš mít žal z prohry a pak mě klidně shoď ze skály.“
Zacouval jsem zpátky do pokoje. Usedl jsem na postel a pozoroval měsíc.
Po chvíli mi to nedalo, vstal jsem a otevřel okno.
„Ty jeden,“ řekl jsem tiše, „vypadáš, jako bys byl tak blízko, že tě můžu vzít do ruky, když ji natáhnu,“ a abych dodal svým slovům vážnost, natáhl jsem ruku k měsíci a sevřel dlaň.
Něco jsem v ní měl.
Rozevřel jsem dlaň a k mému podivení jsem svíral stříbrnou minci. Velkou stříbrnou minci.
Podíval jsem se na ni v měsíčním světle.
Na jedné straně byl vyrytý medvěd.
Na druhé straně byl vyrytý vlk.
Převracel jsem si minci v dlani, když jsem uslyšel kdesi nad sebou smích.
Podíval jsem se tam. Na okraji střechy seděla ta žena s dlouhými copy.
„Pojďte za mnou,“ zavolala tiše.
„Jak?“ zakroutil jsem hlavou.
„Po žebříku přece,“ zasmála se a ukázala. Kousek od mého okna byl do zdi domu skutečně zavrtán požární žebřík. Dříve jsem si ho nevšiml.
Vystoupl jsem na okenní parapet, přenesl váhu a pomalu, hlavně, abych se nepodíval dolů, vylezl na střechu a usadil se vedle ní.
„Já jsem Zevana,“ řekla. Také jsem se jí představil.
„Jste zvláštní,“ dívala se mi hluboko do čí. „Velice lidský a přitom tak,“ rozmáchla rukama, „neumím to pojmenovat.“
Pokrčil jsem rameny. „Zizila mi při jídle říkala, že si mám na Hatiho dát pozor. A že mi řekne ještě něco. Ale zatím neřekla.“
„Hm,“ udělala Zevana, „já vám to klidně řeknu.“
A řekla.

Podruhé jsem se probudil v pozdním ránu. Zazíval jsem, prodělal mírnou ranní hygienu a šel dolů po schodech.
Asi se mi to v noci celé zdálo, řekl jsem si a sáhl do zadní kapsy, odkud jsem ke svému překvapení vytáhl velkou stříbrnou minci.
Takže nezdálo.
V jídelní místnosti seděli Hati s Pochvistem naproti sobě. Zároveň dělali všechno pro to, aby se nemuseli jeden na druhého podívat.
Hati měl zarudlé oči, ne od pláče.
Pochvist na tom byl úplně stejně.
Zizila i Zevana seděly rovněž u stolu, každá po pravé ruce jednoho z nich.
Zbývalo jedno volné místo.
Pro mě.
Snídaně byla opulentní. Šunka s vejci, velké množství ovoce, nějaké podivné sušené plody a nakonec něco, co vzdáleně připomínalo tatarák. Ale jen zjevem a konzistencí.
Rozloučení bylo velmi formální.
Na Hatiho se ani jeden z nich nechtěl ani podívat.
Mně Pochvist podal ruku, naklonil se ke mně a řekl mi něco v řeči, které jsem nerozuměl.
Zizila mě objala a zašeptala: „Vím od Zevany, že ti řekla to, co já jsem nestihla. Drž se jejích slov a nemusíš z ničeho mít strach.“
Zevana mě chytila svýma rukama za obě ruce. Zase si mě dlouze prohlížela. „Budeš u nás vždycky vítán,“ řekla nakonec, „jsi něčím zvláštní. Možná jsi Tomáš a možná nejsi. Nevím. A ne, neříkej nic,“ zarazila mě, když viděla, že se nadechuji k odpovědi, „řekneš mi to, až bude po všem a Hati tě propustí ze svých služeb.“ Pak se ke mně naklonila a šeptala slova, kterým jsem, stejně jako těm od Pochvista, nerozuměl.
Hati mezi tím podupával nervózně u auta.
„Budete řídit,“ oznámil mi, když obě ženy i s Pochvistem zmizely uvnitř domu, „nemusíte se bát, řeknu vám směr a toho se budete držet,“ dodal. „Já se musím prospat,“ a s tím mi podal klíče.
Ohlédl jsem se k domu.
Vedle okna pokoje, ve kterém jsem v noci spal, samozřejmě žádný žebřík nebyl.
Usedl jsem do auta, připoutal se a nastartoval.
Na první křižovatce mi Hati určil směr, dodal, že mám jet pořád rovně, a usnul.
Jel jsem.

Nejdříve jsme dojeli do námořního přístavu, kde se Hati o něčem hádal s majitelem velké lodi. Já jsem si mezitím četl brožuru „Úvod do karetních triků pro začátečníky.“
Potom jsme jeli jinam. Tam se Hati potkal s někým, u koho jsem nedokázal určit, jestli je to jeden člověk, nebo dva lidé, kteří si neustále mění místa. Chtěl jsem se na to Hatiho zeptat, ale jen zavrčel, že za ptaní mě neplatí.
Pak jsme v dalším úplně jiném městě potkali ženu velice rozložité postavy. Hati jí něco říkal, ona zavrtěla hlavou a zatroubila na velký roh, až se okolím prohnalo menší zemětřesení.
Další cesty a jízdy mi splývaly do nekonečné řady kilometrů na silnici, motelů, hostelů, zvuků a vůní, že jsem ani nevnímal, když jsem zastavil před svým obydlím ve Studnici.
Hati vypadal velmi unaveně. Jako by za tu dobu zestrárnul aspoň o deset let.
Když jsem vešel do přízemí domu, v němž se nacházel můj byt, všiml jsem si na stolku novin.
Zvedl jsem je a podíval se na datum.
Pokud byly čerstvé, byl jsem pryč tři týdny. Pokud ne, je to mnohem horší.

„To je dobře, že jste zpátky,“ zavolala na mě veselá sousedka z přízemí, „jak jste tu nebyl, tak jsem se bála, že jste utekl pryč, když jste potkal toho blázna Doležela.“
Prohledával jsem svou paměť: „Toho staříka, který blábolil o uličním výboru?“
„Přesně toho,“ přikývla. „Ale víc se o něm dozvíte třeba v knihovně. Teď už je to jenom starý blázen, ale rodiče a prarodiče mi říkali, že dokázal být kdysi hodně zlý a nebezpečný.“
Uvidíme.