Poslední trik Evžena Rulíčka

Mezi kouzelníky byl Evžen Rulíček pojmem a žijící legendou. Jeho rozsah dovedností byl nepředstavitelně široký a neustále se rozšiřoval.

Taky jsem se, stejně jako mnozí mí vrstevníci, toužil stát velkým kouzelníkem. Talent jsem možná měl, ale píle mi chyběla. Dotáhl jsem to ke karetním trikům, kdy vím, jak zařídit, aby se jistá karta ve správnou chvíli objevila a jiná naopak neobjevila, i když v balíčku je; k trikům, jejichž cílem je výměna bankovek v libovolné peněžence za nastříhané noviny a mincí za knoflíky. A taky k tomu, což bylo mezi mými přáteli velmi vyhledávané číslo, a to zaměnit navzájem podprsenky tří žen. K úspěchu tohoto triku přispívala situace, kdy každá z žen nosila nejen jinou barvu spodního prádla, ale i jinou velikost.
Jinak jsem to moc daleko nedotáhl. Ostatně mezi mými známými jsem si s těmito začátečnickými triky vystačil.
Jednoho dne se ke mně přitočil kolega a řekl mi: „Viktore, v sobotu má u nás v kulturním domě vystoupení Evžen Rulíček. My všichni jdeme a bereme i holky. Půjdete s Veronikou taky?“
Upřímně mě to šokovalo. Chtěl jsem si v sobotu večer prohlížet své album s obrázky ponorek a vzducholodí a popíjet k tomu urologický čaj. Oproti tomu Veronika byla touto možností zcela nadšena, a tak jsem druhý den kolegovi návštěvu představení Evžena Rulíčka odsouhlasil, byť jsem přitom doufal, že už bude vyprodáno. Doufal jsem marně.
A tak jsme se v sobotu večer sešli v kulturním domě a na pódium nastoupil Evžen Rulíček. Začal jednoduchými triky, pokračoval se složitějšími a dokonce i takovými, kterým jsem nerozuměl. Oproti své původní představě jsem se začínal bavit.
Náhle Evžen Rulíček prohlásil: „Dámy a pánové, čas určený pro mé vystoupení právě vypršel. Nicméně se s vámi, jakožto s naprosto úžasným publikem, chci rozloučit svým posledním kouzlem. K tomu budu potřebovat někoho z vás,“ a pátravě se zahleděl mezi diváky.
Někteří se výkřiky nabízeli, ale Evžen Rulíček hledal najisto.
„Prosím pána od stolu číslo čtrnáct,“ řekl.
Vyzvaný, na kterého se teď všichni dívali, se ošil. Seděl u svého stolu sám a představení si očividně moc neužíval.
„Tak pojďte, pane,“ zopakoval Evžen Rulíček.
Pán od stolu číslo čtrnáct se neochotně zvedl a očividně nerad vystoupal na pódium a postavil se vedle kouzelníka.
„Řekněte, prosím, mně i divákům své jméno,“ vyzval ho kouzelník.
„Jaroslav Králíček,“ zahučel muž.
„Zatleskejte, prosím, panu Králíčkovi,“ vyzval nás Evžen Rulíček a poté, co jsme dotleskali, řekl: „Nyní budu potřebovat někoho z rekvizitářů, aby mi sem na pódium přinesl židli.“
Chvíli se nic nedělo, pak se objevil hubený kluk v montérkách a přinesl židli. Postavil ji na místo, kam Evžen Rulíček ukazoval.
Cítil jsem mírné zklamání. Byla to ta nejobyčejnější židle, jakou si kdo dovede představit.
„Pane Králíčku, posaďte se a udělejte si pohodlí,“ vyzval kouzelník svého hosta.
Oslovený se posadil na židli a založil ruce na hrudi. Netvářil se nijak příjemně.
„Sedí se vám pohodlně?“ zeptal se ho Evžen Rulíček.
„Ale jo,“ zavrčel Jaroslav Králíček.
„Dámy a pánové,“ oslovil kouzelník nás v publiku, „vidíte všichni pana Králíčka? Prosím, kdo ho náhodou nevidí, ať si přesedne blíže k pódiu.“ Několik lidí si skutečně přesedlo.
Evžen Rulíček se obrátil na pana Králíčka. „A teď, pane Králíčku, zavřete oči, dýchejte zhluboka a co nejvíc se uvolněte,“ a ačkoli se to zdálo nemožné, oslovený toto všechno začal plnit.
Evžen Rulíček se obrátil na nás mezinárodně známým gestem, které je výzvou k tichu. Ztichli i ti nejvíce rozjaření diváci.
Chvíli se nedělo nic. Evžen Rulíček se na pana Králíčka díval z možná dvou metrů. Po chvíli se okolo pana Králíčka a židle začala vytvářet hustá mlha. Bez ohledu na to, jak hustá byla, obrysy pana Králíčka byly pořád vidět.
Pak náhle vidět nebyly.
Evžen Rulíček mávl levou rukou a mlha zmizela.
Židle byla prázdná. Jaroslav Králíček zmizel.
Spustil se potlesk, nejdříve opatrný, pak hlučný. Také jsem tleskal a dával pozor, zda a kde se Jaroslav Králíček objeví.
Neobjevil se.

Bylo to zvláštní. Čekal jsem ještě skoro hodinu, zda se Jaroslav Králíček objeví. Nikde se neobjevil a to ani poté, co mi uvaděčka potvrdila, že všichni odešli, dokonce i rekvizitář, a v kulturním domě už kromě ní a mě nikdo není.
Vnímal jsem to jako záhadu, které musím za každou cenu přijít na kloub. Začal jsem vyhledávat a navštěvovat všechna vystoupení Evžena Rulíčka. Několikrát jsem se i hlásil jako dobrovolník k závěrečnému číslu, ale pokaždé vybíral podle stejného pravidla. Vždycky vybral člověka, který u svého stolu seděl sám a který vypadal, jako že se moc nebaví. Na pódiu nebylo žádné propadliště a nikde nebylo nic, co by mohlo naznačit, kudy a kam vybraní lidé mizejí.
Dokonce jsem šel tak daleko, že jsem si pořídil miniaturní kameru, přes Bluetooth ji spároval s telefonem v kapse a inkriminovanou část vystoupení Evžena Rulíčka si natočil. Záznam byl poměrně kvalitní, rozfázoval jsem si jej doslova po zlomcích sekund, ale na nic jsem nepřišel. V jednom zlomku sekundy ještě přes mlhu byl dobrovolník vidět, v následujícím už ne.
Má přítelkyně Veronika mě podporovala, protože jí můj zájem o kouzla imponoval. Nicméně i na ni toho začínalo být moc, když jsme se z některých vystoupení vraceli až nad ránem a hned potom vstávali do práce.
A pak nadešla ta pravá chvíle.
Nedaleko našeho města, v místě zvaném Želví skála, se konal kouzelnický víkend. Kdo byl registrovaný byť jako amatérský kouzelník, jako například já, měl celý program zdarma včetně možnosti postavit si stan na kterémkoli volném místě, a ještě zvýhodněné vstupné pro doprovod.
Mým doprovodem pochopitelně byla Veronika. Dorazili jsme na místo, postavili stan a šli se projít po areálu.
Konstatoval jsem, že všechno odpovídá mým představám. Kouzelnice proměňovaly své asistentky v žáby nebo zmije a zase zpět, kouzelníci proměňovali koně ve velbloudy, velbloudy ve slony, slony v kocoury a kocoury zpátky v koně, zkrátka nic neobvyklého.
„Kdy bude mít vystoupení Evžen Rulíček?“ zeptal jsem se jednoho z pořadatelů.
„V sobotu po obědě,“ odpověděl mi. „A pak až do večera bude odpovídat všem, kdo se ho chtějí na něco zeptat. Veřejně nebo v jeho stanu,“ dodal.
To mi stačilo.

Evžen Rulíček vystupoval v místě, které tvořilo téměř dokonalý přírodní amfiteátr. Seděl jsem schválně až úplně nahoře, abych měl celou scénu jako na dlani.
Jediné, o čem jsem se přesvědčil, bylo, že za mizením dobrovolníka z publika není žádná technika, žádné provazy, kladky a nic podobného. Že dobrovolník zkrátka zmizí.
Poté, co Rulíčkovo vystoupení skončilo, jsem poslal Veroniku na přehlídku maorských šamanů a sám jsem se vydal k Rulíčkovu stanu.
„Jen pojďte dál,“ ozvalo se uvnitř, sotva jsem zatahal za malý zvonek u vchodu.
Vstoupil jsem dovnitř. Evžen Rulíček seděl na jedné židli, vedle něj stála druhá volná, a vypadal unaveně.
„S čím vám mohu poradit nebo pomoci?“ zeptal se mě a pokynul mi, abych na volnou židli usedl.
„Víte, mistře,“ lezlo ze mě jak z chlupaté deky, „sleduji vaše vystoupení poslední dobou úplně všechna. Většině toho, co provádíte, začínám rozumět. Jen váš poslední trik se zmizením dobrovolníka z publika mi nejde na rozum.“
„Co přesně vám nejde na rozum?“ zeptal se mě opět Evžen Rulíček.
„Nejde mi na rozum to, kam ten člověk zmizí a kde se objeví. Protože jsem zjistil, že se už znovu neobjeví. Tak jestli byste mi mohl aspoň naznačit, kde ten zmizelý dobrovolník teď je.“
„Kde ten zmizelý dobrovolník teď je,“ opakoval po mně Evžen Rulíček zamyšleně. Pak pokrčil rameny: „Já sám nevím, kde je. Vím, že zmizí a že není v tomto světě. Je někde jinde. Proto se nemůže znovu objevit zde.“
„Ale kde? Kam zmizí?“ přisunul jsem si svou židli blíže k té jeho.
„Věřte mi, mladý muži,“ usmál se unaveně Evžen Rulíček, „že toho, kdo zjistí, kam ti lidé mizí, čeká minimálně Nobelova cena nebo doživotní pobyt v blázinci. Dnes přece nikdo na kouzla a čáry nebo triky nevěří.“
„Jak jste vlastně k tomuto kouzlu přišel?“ zeptal jsem se ho.
„Naučil mě ho ukrajinský kouzelník Rjubyšev,“ řekl Evžen Rulíček, „a kdo to naučil jeho, to nevím. Ovšem varoval mě, že toto kouzlo má velké vedlejší účinky. Vy sice necháte toho člověka zmizet, myslím tím úplně zmizet, ale riskujete tím velké noční můry a pokud nemáte dost odolnou povahu, tak i alkoholismus nebo dokonce sebevraždu. Ostatně Rjubyšev sešel ze světa právě sebevraždou.“
Neodradil mě. „Víte,“ nahodil jsem, „moc rád bych se toto kouzlo naučil.“
Podíval se na mě ještě smutněji než předtím. „Nevíte, s čím si zahráváte,“ pronesl temně, „ale když na tom trváte, budete mi dělat asistenta. Naučíte se nejen toto, ale i spoustu jiných kouzel. Navíc si i něco přivyděláte. Není to moc, tak třetina mého honoráře, ale do začátku každá tisícovka dobrá. Plácneme si?“
Souhlasil jsem.

Odešel jsem ze zaměstnání a stal jsem se na plný úvazek asistentem Evžena Rulíčka. Mezi vystoupeními jsem se pilně učil. Ta píle, kterou jsem nikdy předtím neměl, se náhle objevila a začala působit.
Stával jsem se kouzelníkem srovnatelným se svým mistrem. Některá kouzla jsem začal dělat i za něj.
Namísto Evžen Rulíček se na plakátech objevovalo Evžen Rulíček a Viktor Hadraba. Dmul jsem se pýchou.
Veronika mi stála věrně po boku. Říkala, že vždycky věřila, že budu velkým kouzelníkem.

Byly to už dobré tři roky. Ovládal jsem všechna kouzla Evžena Rulíčka a měl jsem za sebou i několik samostatných, velmi úspěšných, vystoupení. Jednoho večera si mě Evžen Rulíček zavolal k sobě.
„Viktore,“ pravil ke mně, „je nejvyšší čas, abych tě ponechal vlastnímu kouzelnickému osudu. Dnešní vystoupení bude mé poslední. V závěru se na tu židli posadím já sám a ty mě necháš zmizet.“
Polekalo mě to. Evžen Rulíček byl stále skvělým kouzelníkem a stále mi měl co dát. Snažil jsem se mu jeho nápad rozmluvit, ale byl neoblomný.
Při vystoupení jsem sice předváděl neuvěřitelné a dechberoucí výkony, ale nemohl jsem přestat myslet na Evženovo přání.
Nakonec jsem s těžkým srdcem požádal Veroniku, aby přinesla židli, a Evžena, aby se na ni posadil.
Zeptal jsem se ho, jestli si to nechce rozmyslet. Zavrtěl hlavou a mrkl na mě, ať to kouzlo provedu.
Netrvalo to ani tři minuty a Evžen Rulíček jednou provždy zmizel.

Dnes se už kouzelnictví nevěnuji. Vychoval jsem si několik nástupců, s Veronikou jsme založili vlastní firmu a věnujeme se dětem a vnoučatům.
Jen mě poslední dobou trápí hodně ošklivé sny. V nich vidím Evžena Rulíčka a všechny ostatní, které jsem nechal zmizet. Všichni jsou v mých snech hodně nešťastní. Snaží se mi něco říct, ale z úst jim nejdou žádná slova.
Snad se nestanu alkoholikem. Zatím jsem na dvou panácích za noc.