Není v blogovacím světě nic divného, když jeden autor inspiruje druhého. Tak je tomu i nyní a inspirací mi byl facebookový status – David Vlk promine – Davida Vlka.
„Nech tam tu podprsenku, sakra, chlape jeden mizerná,“ prohlásila jistá velice roztomilá paní, která je už více než dva a půl roku mou partnerkou, ve chvíli, kdy skončilo první neformální posezení u kávy a původně decentní setkání se začalo zvrhávat v rande a navíc hrozilo, že se mi to vše tak nějak vymkne z rukou.
Ovšem o tom jsem dnes psát nechtěl. O tom když tak – ano, lépe informovaní už vědí – někdy jindy. Dnes mi vytanula v mysli zcela jiná podprsenková historka.
Bylo to na začátku tohoto tisíciletí, kdy jsem byl ještě tak nějak bezdětný a o otcovských záležitostech jsem měl jen velmi mlhavé představy (ty mám dodnes). Tehdy ještě budoucí matka mých dětí pracovala v jednom nóbl butiku s dámským spodním prádlem v jedné z budov na pražské pěší zóně. I stávalo se tak nějak tradicí, že měl-li jsem večer čas, a většinu dní ano, šel jsem jí večer tak nějak naproti.
Měla z toho nepředstíranou radost, neboť mohla na chvíli opustit pracoviště; já zaujal místo za pultem a nasadil pokud možno co nejvíc neutrální výraz. Většinou mi to bylo uvěřeno.
Nicméně se stalo, že jednoho takového večera, kdy jsem na chvíli v prodejně osaměl, vstoupila dovnitř relativně mladá a relativně sympatická žena. Pěkně se usmála a pozdravila. Na otázku mou, jaký dobrý skutek že pro ni mohu udělat, vyslovila touhu po nějakých pěkných dámských punčochách.
Nebyl bych to ani já, abych se zachoval jinak, než jak jsem se zachoval. Došel jsem s ní k regálu s punčochami, poradil s výběrem, spočítal cenu, převzal od ní peníze, vypsal paragon (ještě ten klasický papírový s kopírákem), vrátil drobné a srdečně se s paní rozloučil. Poté jsem se opět uvedl do stavu neutrálního klidu.
A protože mi má vrozená moravská skromnost vůbec nebrání v tom se pochlubit úspěchem, když se tehdy ještě budoucí matka mých dětí vrátila, skromně jsem prohlásil, že jsem prodal dvoje punčochy za určitou cenu. Určitým způsobem jsem byl oceněn, neboť jsem za těch několik málo minut udělal větší obrat než ona za dvě předchozí hodiny.
To byla taková úvodní historka a teď už se dostávám k meritu věci. Čili k podprsence. Několik dní poté, co jsem se projevil jako zdatný prodejce dámských punčoch, jsem opět hlídal prodejnu a dovnitř vstoupila slečna od pohledu ještě střední školou povinná. Plaše pozdravila, plaše se rozhlédla a na mou otázku, jak jí mohu pomoci, špitla, že by si ráda koupila nějakou pěknou podprsenku.
Neztratil jsem glanc a zeptal se jí, jak se asi cítí velikostně.
„Sedmdesát bé,“ špitla.
„Výborně,“ pronesl jsem a nenápadně ji nasměroval k regálu, „to bychom tu pro Vás měli tuhle bílou hladkou. Nebo pak je tu tahle krémová vroubkovaná s lepším vnitřním vytvarováním košíčku a ta má výhodu, že je bez ramínek. Nebo kdybyste chtěla, tak můžete vyzkoušet ještě…“
Nedopověděl jsem. Ve dveřích stála má tehdejší partnerka, ze které se měla stát matka všech dvou mých dětí, o čemž tou dobou ještě nevěděla, a nevěřícně kroutila hlavou.
Bohužel si slečnu převzala a výběr, zkoušení a zakončení prodeje už provedla sama. Ovšem při své fantazii tuto naprosto nevinnou historku podávala tak, jakoby už slečna byla minimálně z nadpoloviční většiny obnažena a já jí nabízené podprsenky zkoušel přímo na těle, což je něco, co by mě v té situaci, která se tenkrát odehrávala, ani v nejmenším… napadlo.
