Po stopách praotce Čecha a cestou, která je jako žádná ze sta

Po červencové dvoutýdenní dovolené, o které jsem už psal, se o několik málo týdnů později naskytla jednotýdenní dovolená srpnová s mým synem.

Protože bylo dobré, aby syn něco z Prahy a Středočeského kraje viděl, měli jsme každý den nějaký výlet nebo prohlídku.
Hned první den jsme se vydali tam, kam by měl aspoň jednou za život zamířit každý obyvatel české kotliny. Na Říp, horu, bez níž by našeho národa nebylo. Neboť právě zde nastal úsvit českých dějin, když na vrchol společně vystoupali praotec Čech, praotec Němec a praotec Žid.
Nejlepší způsob, jak se dostat na Říp, je jít turistickou stezkou z Vražkova. Vražkov leží kousek od Roudnice (od té nad tím Labem) a dá se do něj dojet motorákem, v tomto případě nostalgickým retro vozem. Po vystoupení z vozu nás přivítala malebná víska.

Prošli jsme obcí a na jejím konci se dali cestou mezi poli. A tehdy na nás poprvé vykoukl majestátný Říp.

Cesta vzhůru nějakou tu chvíli trvá, to ano. Ovšem poté, co ji poutník absolvuje, ocitne se tváří v tvář legendární rotundě.

Hned ví, jak se cítili praotcové, když na tento vrchol kdysi dávno dorazili, a taky proč se rozhodli zde zůstat.

Druhý z výletů, který dnes ve stručnosti představím, byl veden na legendární Okoř, kam je cesta jako žádná ze sta (nebo tak nějak). Okoř je jedna ze zřícenin, jejichž stavitelé měli rozum, pročež ji postavili v údolí.

Když si zakoupíte vstupenky, můžete dovnitř do zříceniny vejít co čtvrthodinu. A zároveň v každou celou čtvrthodinu můžete i ze zříceniny odejít. Tak je to zařízeno.

Během celé dovolené jsme měli naštěstí štěstí na počasí. A to je dobře. Kromě Řípu a Okoře jsme si prošli historické prostory Pražského hradu, zámek v Roztokách a Tiché údolí a prošli si exkurzi do staré čističky odpadních vod.
Tak zase za rok.