Chvíle slávy

Opět jsem se stal cílem zaměřených kamer a mikrofonů, jen z poněkud jiného důvodu. Někoho totiž napadlo, že dopadení Gerharda Osloslona a jeho bratrance Fredrika bylo mou zásluhou.

Když jsem se z toho všeho konečně vymotal, začal jsem se pomalu těšit domů. Na letiště mě doprovodil samotný ministr zahraničí spolu s ministrem vnitra. Ještě dlouho mi třásli rukou a mávali v letištní hale, dokud jsem nezmizel ve stroji Českých aerolinií.
Že nebude všechno jen tak, mi došlo poměrně brzy. Letadlo ještě nebylo ani pořádně ve vzduchu, když si ke mně přisedl nervózně sebou škubající cizinec. Nejdříve mě jen tak okukoval, pak se ke mně naklonil a zašeptal: „Já vím, kdo jste.“
Pokrčil jsem rameny a odpověděl mu: „Já také vím, kdo jsem.“
Tím jsem ho mírně znepokojil, takže zatěkal očima okolo a pak zašeptal: „A víte, že tohle letadlo neletí do Prahy?“
„A kam by jinam asi tak letělo, když je to letadlo Českých aerolinií a i na letišti bylo u něj jasně uvedeno, že se jedná o spoj do Prahy?“ namítl jsem.
„Do Teheránu,“ prohlásil cizinec triumfálně.
„Tak tam já nemůžu,“ povzdechl jsem si, „nemám tamní vízum.“
„Tím se netrapte,“ sykl, „velký padišáh si vás osobně vyžádal, budete přijat s nejvyššími poctami a vaše vízum nikdo řešit nebude.“
Zavrtěl jsem hlavou v nepochopení: „A jak si to vlastně představujete, pane…?“
„Já jsem se nepředstavil,“ prohlásil cizinec zahanbeně, „moje jméno je Abdul al-Faraj,“ a pokračoval neuvěřitelně dlouho. Gestem jsem ho zadržel.
„Tak dlouhé jméno si nezapamatuji,“ sdělil jsem mu. „Pro mě budete prostě Pepa.“
„Pepa? Copak takové slovo něco znamená?“ zděsil se.
„Znamená, ale to teď nebudeme rozebírat. Toto letadlo pořád ještě letí do Prahy.“
„Na to, pane Osloslone, nespoléhejte,“ řekl a pohnul hlavou dopředu, kde se podobný cizinec zvedl a nenápadně se sunul k pilotní kabině. S patřičným zpožděním se ozval hlas:
„Vážení cestující, z technických důvodů mineme Prahu a přistaneme v Teheránu. Zůstaňte na svých místech, jakmile to bude možné, vrátíme se z Teheránu zpět do Prahy.“
„Tak jste to slyšel,“ oznámil mi Pepa.

V Teheránu mě přivítalo únavné dusno. Naštěstí byl hned na letišti přistaven automobil, do kterého mě Pepa a ten jeho krajan, který celou cestu dělal společnost pilotovi, usadili; auto se rozjelo a já se zvědavě rozhlížel.
„Jedeme rovnou do paláce,“ oznámil mi Pepa, „nemusíte se bát, vaše komnata, nebo spíš osobní salón, bude dokonale klimatizována. Náš padišáh po setkání s vámi moc touží. Mimochodem, jak se vám podařilo předhodit vaší policii toho českého nešťastníka?“
Z toho jsem pochopil, že Pepa a jeho společník naši hru nepochopili. Každopádně jsem tuto otázku zamluvil.
Ani ne po hodině jízdy jsme přijeli k budově, která připomínala paláce z Pohádek tisíce a jedné noci. Polkl jsem naprázdno, mí společníci mě však hned vedli dovnitř a dovedli do mé komnaty, která měla obytnou plochu středně velkého evropského hradu.
„Udělejte si pohodlí, budete si přát dámskou společnost?“ zeptal se Pepa.
Zavrtěl jsem hlavou: „Chci být dokonale sám,“ pronesl jsem.
„Inu, odpočiňte si,“ řekl Pepa, „asi tak za hodinu zazvoní sluha s jídlem. Padišáh vás milerád přijme hned zítra.“
Po jeho odchodu jsem se svalil na lože, které připomínalo vodní postel, a měl jsem co dělat, abych se nerozplakal. Kam jsem se to zase dostal? A hlavně proč? Co se to se mnou děje? A co se ještě stane?

Druhý den pro mě přišli, uctivě se mi klaněli a vedli mě nekonečně dlouhými chodbami. Nakonec zastavili před zlatými dveřmi a tam mi kladli na srdce, abych padišáhovi neodporoval, abych s ním ve všem souhlasil a pokud možno mu vyhověl. Odsouhlasil jsem to a jeden z mých průvodců zatahal za tlustý provaz, čímž rozezvonil zvon.
Po chvíli se dveře otevřely, přesněji řečeno otevřel je jeden z mnoha sluhů, kterými se palác jen hemžil.
„Mocný padišáhu, držiteli Alláhovy moudrosti, následovníku Proroka,“ a takhle mlel Pepa asi ještě čtyři minuty, „přivádíme na tvé přání vzácného hosta, pana Osloslona,“ a vyzval mě, abych se uklonil, což jsem poněkud nemotorně učinil.
„Pojďte dál,“ ozvalo se a za dvěma závěsy vykoukl postarší člověk s nepříliš příjemným pohledem. „A vy nás nechte o samotě,“ křikl na své služebnictvo. Poté, co skutečně odešli, mi pokynul, abych usedl na speciální pohovku naproti němu.
„Asi vás zajímá, pane Osloslone, proč jsem vás sem pozval a proč jsem pověřil své věrné a oddané pomocníky, aby mi vás sem dopravili,“ spustil a než jsem ho stihl upozornit, že nejsem pan Osloslon, pokračoval: „Nemyslete si, i my tady v daleké zemi od vaší země známe vaše úspěchy a víme, čeho jste dosáhl díky distribuci lesního medu. A to je ten důvod, proč jsem vás sem povolal. Mám totiž životní zájem se na vašem obchodu s lesním medem podílet. Abych byl přesný, ocením, když část lesního medu, který distribuujete ve své zemi, pocházela z mé země. Když budete souhlasit, nebudete toho litovat.“
„A když souhlasit nebudu?“ zeptal jsem se opatrně.
„To bych vám neradil,“ řekl padišáh klidně, leč přísně.
O hodinu později jsem věděl, že padišáh chce distribuovat speciální formu lesního medu, posílenou o bylinnou složku z jistých zdejších bylin, které bohužel, kvůli byrokracii nevěřících evropských psů, nejsou v Evropě legální, což pan Osloslon jistě chápe jako překážku. Nicméně, když se pan Osloslon zaštítí svým jménem, a tak dále, a tak podobně.
V duchu jsem se chechtal na celé kolo. Navenek jsem se tvářil vážně.
„Milerád vaši nabídku spolupráce přijímám,“ řekl jsem nakonec, „jenže, a to, prosím, neberte nijak zle, musím odletět do své země, abych tam připravil vše na začátek naší spolupráce.“
„S tím samozřejmě počítám,“ pronesl už zase klidně padišáh. „Zároveň potřebuji jistotu, že své slovo dodržíte. Poletí s vámi jeden z mých lidí, už ho znáte a říkáte mu Pepa, což je roztomilé. Na druhou stranu, abyste si byl jistý, že naši spolupráci beru vážně, obdržíte před cestou zálohu. Malý dárek, deset milionů amerických dolarů v pravých a zcela nových bankovkách. A abyste se nemusel zdržovat letištními kontrolami, nechám vám připravit speciální diplomatický pas. Co na to říkáte, pane Osloslone?“
„Že jsme se nejspíš právě dohodli,“ přikývl jsem.