Další překvapení

Fredrik Osloslonson seděl v luxusní kajutě, která normálně patří Gerhardu Osloslonovi, teď však poskytovala azyl mně. Nervózně poposedával a netvářil se nijak příjemně.

Usadil jsem se naproti němu a chvíli jsem si ho prohlížel. V této místnosti přišel o část svojí arogance a to mi vyhovovalo. Zkusil jsem navázat hovor.

„Vy jste tedy pan Osloslonson,“ začal jsem zlehka. Fredrik sebou škubl.
„Proč mi vykáš, Gerharde? Jsme přece příbuzní! I když nepřímo.“
„Jste si tím jistý?“ zeptal jsem se provokativně.
„Samozřejmě,“ zavrčel Fredrik. „Oba známe historku o tom, jak tvůj pradědeček zmlátil mého pradědečka a protože to tvému pradědečkovi bylo později líto a udobřili se, nabídl mému pradědečkovi, že si jeho dcera, tedy dcera mého pradědečka a moje budoucí babička může vzít syna tvého pradědečka, čili mého budoucího dědečka. A můj pradědeček souhlasil, jen nechtěl, aby se jeho dcera jmenovala Osloslonová. Sám se jmenoval Slonson a navrhl pro mé budoucí prarodiče nové společné příjmení Osloslonson. A tvůj pradědeček s tím souhlasil.“
Poslouchal jsem ho a pokyvoval jsem hlavou, jako bych dával najevo souhlas.
„A co vás za mnou přivádí?“ zeptal jsem se.
„Krucinál, Gerharde, jsme bratranci, mluv se mnou neformálně. Přivádí mě to, že ti chci navrhnout určitou dohodu. Ve Švédsku mě začíná pálit zem pod nohama, jestli mi rozumíš. Nemohl bych se schovat u tebe v Norsku? Nebo v některé z těch tvých skrýší, které máš po celém světě?“
No vida mě, řekl jsem si. Pořád klidným hlasem jsem nahodil:
„A co když nejsem Gerhard Osloslon?“
Rozesmál se, byť trochu křečovitě. „To mě podrž, větší volovinu jsem nikdy předtím neslyšel. Vidím přece, že výška, statnost, vlasy, oči, tvar nosu, podle toho přece poznám Gerharda Osloslona.“
„Má Gerhard Osloslon,“ začal jsem pomalu, „nějaké zvláštní znamení, které není na první pohled vidět?“
„Sakra, ty mě děsíš, bratranče,“ zavrčel zase Fredrik Osloslonson a po chvíli mávl rukou: „No dobře, tak abys dal pokoj. Gerhard Osloslon má na pravém rameni mateřské znaménko ve tvaru půlměsíce. Tak co mi na to řekneš?“
„Podíváme se,“ navrhl jsem a když Fredrik Osloslonson přikývl, rozepl jsem si košili a odhalil pravé rameno. Fredrik Osloslonson vykulil oči.
„Ty sis nechal to znaménko odstranit?“ vyjekl.
„Vidíte snad nějakou jizvu po odstraňování?“ zeptal jsem se trpělivě.
„No to je fakt, že ne,“ spadl zase do křesla, ve kterém předtím seděl. „Tak teď mám v tom zmatek. Kdo vlastně jsi? A kde je můj bratranec Gerhard Osloslon?“
„Volal mě někdo? Jsem tady,“ ozvalo se od vchodu do kajuty.
Oba jsme otočili tím směrem oči a já měl co dělat, abych nezařval na celé kolo. Díval jsem se na svou dokonalou kopii.
„Před chvílí jsem přistál na palubě svým malým vrtulníkem,“ řekl skutečný Gerhard Osloslon. „Kajuta je dokonale zvukotěsná, proto jste nic neslyšeli. Vidím, že jsem vám vstoupil do debaty. Zdravím tě, Fredriku. A vám,“ otočil se ke mně a chvíli si mě prohlížel, „musím vyslovit velký obdiv. Pokouším se Fredrika dostat na svou loď, abych si s ním leccos vyjasnil, a on pořád odmítá. Vy jste to dokázal a prý přišel dobrovolně.“
„Zrovna jsme si tu s panem Fredrikem vyjasňovali, že by se rád na nějakou dobu schoval v Norsku nebo někde jinde,“ řekl jsem pomalu, „a taky, že já nejsem Gerhard Osloslon.“
„To přece vidím,“ zasmál se skutečný Gerhard Osloslon, „každopádně, když jsme se tak pěkně sešli, co byste řekl společnému obědu? Fredriku, přidáš se k nám, probereme tvoji situaci,“ dodal směrem k stále ještě naprosto konsternovanému Fredrikovi Osloslonsonovi.
„Ale, teda, jako, no, asi, nevím, jo,“ vyblekotal Fredrik.
„Tak to máme domluveno,“ usmál se skutečný Gerhard Osloslon a vyzval nás, abychom ho následovali na palubu.
Nahoře nás čekalo další překvapení.
„Ne tak zhurta, pánové,“ ozvalo se a v tu chvíli jsme zjistili, že se díváme do hlavní policejních brokovnic.
„Co to má znamenat? Jsme v mezinárodních vodách,“ vykřikl skutečný Gerhard Osloslon.
„To nás nezajímá,“ vykřikl jeden z policistů. Pak ukázal na mě a řekl: „Přišli jsme zatknout tohoto muže.“
„A to jako proč?“ zeptal se udiveně Gerhard Osloslon.
„Protože to je pašerák lesního medu Gerhard Osloslon, který se dopustil únosu estonské premiérky a za její vydání požadoval dvě stě tisíc euro,“ vysvětloval policista.
„To je blbost,“ mávl rukou skutečný Gerhard Osloslon, „požadoval jsem dvě stě padesát tisíc euro a nakonec to ti Estonci ukecali na dvě stě třicet.“ Vzápětí si uvědomil, co řekl, a zakryl si dlaní ústa. Pozdě.
„Tak moment,“ došlo to po asi dvou minutách přemýšlení policistovi. „Jak víte, kolik nakonec Estonci zaplatili? Víme to jen my!“
„Nepochybně proto, protože jsem Gerhard Osloslon,“ přiznal se skutečný Gerhard Osloslon neochotně.
„Jak to můžete ještě víc dokázat?“ zeptal se ho policista. Odpověděl však Fredrik Osloslonson:
„Schválně se mu podívejte na pravé rameno. Jestli tam má mateřské znaménko ve tvaru půlměsíce, je to Gerhard Osloslon.“
Než stihl Gerhard Osloslon protestovat, byl zbaven košile a policisté shledali, že je skutečně vybaven příslušným mateřským znaménkem.
Při té příležitosti odvedli i Fredrika Osloslonsona a pak se ten nejupovídanější z nich zeptal přímo mě:
„A kdo vlastně jste, když nejste Gerhard Osloslon?“
„Já jsem Alois Opřátko z Kozí Lhoty,“ řekl jsem trpělivě.
„Dobře, pane Opřátko,“ podrbal se ten policista na hlavě a zeptal se: „Můžeme pro vás něco udělat?“
„Vlastně ano,“ pronesl jsem, „moc rád bych se vrátil domů. Můžete mě hodit na nejbližší mezinárodní letiště?“